Foto © Marcela Zbořilová
Jonáš Zbořil je v sérii rozhovorů Ink Links prvním básníkem a také prvním autorem, který je čtenářům a autorům časopisu generačně blízko. Jeho sbírka Nová divočina spojuje nezvyklou perspektivu básníka-otce s enviromentální tematikou, nahlíženou s mírným odstupem namísto zapáleného aktivismu. Emocím se podle něj sice nejde vyhnout, ale všichni už je tak nějak známe, proto teď Jonáše autorsky pohání racionální touha hledat odpovědi na otázky, které kolem nás vyvstávají… Například, co tak asi mají za lubem obyčejné zahradní túje?
Ve sbírce Nová divočina píšeš, že za všechno můžou túje, doslova „túje, vy svině“. Ty máš vůči nim nějakou averzi?
Ptá se mě na to hodně lidí. V rámci letošního ročníku Spisovatelé do knihoven jezdím po různých menších městech a chodí tam starší paní, které se mě ptají, co mám proti tújím, že je mají na zahradě. Jedna paní se mi naopak svěřila, že tomu zcela rozumí. Mám skoro pocit, že jsem se dostal do tajný sekty lidí, který mají vážný vztah k tújím, ať už kladný nebo záporný. Přijde mi, že jsem narazil na něco důležitého. Osobně k nim mám neutrální vztah. Nic hroznýho mi neudělaly.
Nikdy by mě nenapadlo se nad tújemi zamýšlet, ale v kontextu sbírky mi přišlo, že túje jsou kvůli své uniformitě spíše opakem divočiny.
Pro mě je to nejvíc domestikovaná rostlina z celé flóry. Přišlo mi logické odstartovat od nich, túje možná budou ty první, co se vzbouří. Takže proto jsou svině.
Celá sbírka je kompozičně propracovaná, postupuje ze zahrady od tújí na zarostlý okraj města a poté se rozbíhá do světa, až do jeho postapokalyptických obrazů. Začíná ale intimně z domova, kde je středobodem malé dítě. Přijde ti otcovská poezie jako nezvyklá básnická poloha?
K tomu mě napadá poezie Petra Hrušky. Hruška je pro mě autor, který svým způsobem píše otcovskou poezii, často o svém nevlastním synovi Adamovi, je to dost tíživý čtení a zároveň básnicky skvělý.
Břízy natahují tětivy
Ústřední motiv divočiny je ve sbírce zobrazovaný jednak jako něco, co nás zajímá a fascinuje, ale také jako něco, z čeho bychom možná měli mít strach a co nás jednou možná pohltí. Jak to vnímáš ty?
Tím strachem si nejsem úplně jistej. Možná se město divočiny bojí systémově, a tak ji ničí. Já se jí nebojím, myslím si, že nová divočina nic nepohltí. Není antagonistická k člověku, jedná se spíš o přirozený jev, který přichází po tom, co jí člověk připraví půdu. Nová divočina se ve sbírce objevuje spíše v romantických představách, například v podobě bříz, které mezi pražci natahují tětivy.
Je to taková zvláštní rovnováha. Člověk se přestane někam dívat a divočina si tam udělá vlastní prostor, který okamžitě pohltí, a potom se zas Sauronovo oko města podívá tím směrem a divočina zmizí. Tím pádem se ale odvrátí odjinud, kde může nově vyrůst. Tenhle souboj nemusí nutně někdo vyhrát, ale pokud ano, tak to nebude nová divočina.
Máš strach spíš z člověka?
Mám strach spíš z toho, že nová divočina zanikne a všechno bude sterilní a nijaký. Sbírka v něčem řeší enviromentální problémy, ale spíše se na ně tak dívá, než že by je kriticky do hloubky rozebírala. Jednou z útěch je pro mě představa, že pokud člověk zničí planetu, nutně to neznamená, že zmizí úplně všechen život. Nová divočina je pro mě vlastně nadějí… i když si člověk něco vezme za svý, příroda si to poté umí vzít zpátky.
To je třeba hezky vidět na objektech urbexu.
V podstatě ano, urbex je ještě další odnož nový divočiny. Nejhezčím příkladem je pro mě ale Nákladové nádraží Žižkov. Pripjať je taky skvělý místo nový divočiny.
Je pro tebe tohle enviromentální téma osobně důležité, vězí v tobě bytostně? Nebo je to spíše něco vnějšího, co jsi chtěl literárně prozkoumat?
Je to samozřejmě důležité, ale ne tak, že bych musel někde stát s transparentama. Od jisté doby jsem začal psát proto, že mě věci prostě začaly zajímat. Dřív jsem psal, protože jsem potřeboval pracovat s emocema. Teď mám otázky, na které potřebuju odpověď. Není to o silných emocích, ale o silných otázkách a zvědavosti. Básně ve sbírce často vznikaly na základě článků nebo googlování.
Je tam hodně odborných pojmů, které si čtenář občas musí dohledávat. Dělal jsi při psaní systematické rešerše?
Dělal, nakonec mi z toho vyšel asi dvacetistránkový poznámkový aparát. Jak jsem řekl, na začátku byly otázky. Třeba jsem ještě ani nevěděl, že to je otázka, z níž vznikne báseň. Hledal jsem si odpovědi, něco jsem přečetl, fascinovalo mě to a chtěl jsem o tom napsat. Teď čtu třeba knížku Co je život: od chemie k biologii od Addyho Prosse, která mě přiměla napsat báseň o tom, jak se člověk neustále mění, protože každý živý systém je dynamický. Teď tu spolu sedíme, ale za pár dnů už budeme z materiálního hlediska jiní, protože se nám neustále mění molekuly v těle.
V poezii tohle není úplně běžný autorský přístup. Přijde mi, že spíš převládá představa toho psaní na základě vnitřních popudů a emocí.
Emoce jsou fajn, ale vlastně je všichni známe. Ten racionální a systematický přístup mi chyběl, chtěl jsem ho vzít v potaz. Měl jsem pocit, že to je nový způsob psaní jednak pro mě a jednak by mohl být zajímavý i pro ostatní.
Na druhou stranu je ve sbírce je spousta básní, které vznikly na základě emocí, nevyhýbám se jim. Některé texty se tváří hodně racionálně, ve skutečnosti jsou pro mě silně emocionální. Třeba o tom, jak život mému dítěti montuje zuby. To byly silné emocionální výbuchy, kdy máš chvilkový pocit, že vidíš život… akorát jsem nevěděl, jak to popsat.
Věčný zápas s formou
V rozhovoru pro Tvar jsi říkal, že próza je pro tebe na psaní těžká, že se jedná o dlouhodobou soustředěnou činnost. Tvoříš tedy spíš impulzivně na základě poryvů a vzplanutí?
Je to tak. Často opravdu čtu článek nebo knížku a najednou honem napíšu text a nechám ho měsíc ležet, teprve až pak se k němu vracím a třeba až v kontextu dalších deseti textů zjistím, že je tam nějaká provázanost, kterou mohu v klidu, bez emocí a s odstupem dodělat.
Já to mám třeba naopak. Většinou to téma i zpracování hodně dlouho a dopředu promýšlím a nechávám zrát, až to mnohdy přezraje. Naopak si moc neumím osvojit tu impulzivnost.
Ono to s tou impulzivností taky není úplně jednoduchý, je to jako špička ledovce, pod kterou jsou také skryté nějaké podvědomé procesy. Napíšu to impulzivně, ale pak u textů dlouho sedím, dávám si je dohromady. Mám pocit, že jestli někdy napíšu prózu, tak to bude spíš non-fiction než fikce.
A máš něco rozepsaného?
Mám pár pokusů. Próza mi ale přijde opravdu svázanější a těžší než poezie. V poezii si můžeš daleko víc dělat, co chceš. Próza po tobě často chce formální úsilí a já se od toho ještě stále neumím odpoutat. Když máš na začátku nějaký nápad, musíš k němu pak připojovat postavy, zápletku, pointu, a to mě nebaví. Když už jsem něčím zaujatej, tak mě baví o tom psát bezprostředně a mít prostor kdyžtak uhnout někam jinam. Potřebuju pracovat rychle.
Zápolení s formou je také hodně zajímavé téma v literatuře.
Teď čtu třeba Podzemní železnici Colsona Whiteheada, a to je zase sice z hlediska formy tradiční román, ale ten text má takovou sílu, že to je skvělý. Pak jsem četl od Karin Lednické Šikmý kostel, kde je zajímavá perspektiva českého hornictví z pohledu ženy, zároveň je knížka psaná, jako kdyby vyšla v 19. století, takže je formálně už ohraná. Přijde mi, že by to mnohem líp fungovalo v nějaké dokumentární formě jako jsou Hornické vdovy od Kamily Lehké. Asi opravdu inklinuju k non-fiction pohledu na věc.
Literární bublina se zvětšuje
Mám ještě pár otázek k podcastu Liberatura, který vytváříš už od roku 2011. Zajímá mě, jestli tě tahle práce ovlivnila autorsky?
Určitě ovlivnila, minimálně ty první roky, kdy jsem měl možnost se osobně setkat s autorama, který jsem uznával a kterým jsem mohl nahlédnout do kuchyně. Třeba setkání s Milanem Děžinským, což je výbornej básník, kterej mimochodem taky překročil tradiční poezii, protože začal psát o hmyzu a o vesmíru, dováděl poezii k tématům, kde nebyla často viděná. Milan mi říkal, že básníkem můžeš bejt, i když napíšeš jednu báseň ročně. To mi pomohlo se sebevědomím.
Dále setkání s Petrem Borkovcem, který zase říkal, že je správný na básních pracovat a zbavit se pocitu jakéhosi mystična psaní. Nemusíš čekat na to, až tě políbí múza. Je to i řemeslo. Musí to být řemeslo. Musíš na tom makat stejně jako na všem ostatním. Nechci ale, aby to znělo, že píšu básně 14 hodin denně a mám mozoly na rukou.
Má forma podcastu nějaké limity pro reflexi literatury?
Musíš doufat, že autor, se kterým děláš rozhovor, umí stejně dobře mluvit jako psát. Mám čím dál víc pocit, že je zajímavější o knize mluvit s někým, kdo ji také četl, než s tím, kdo ji napsal. Autoři často nemají odstup a bojí se, aby neřekli nějakou blbost. Možná, že to je chyba na mé straně.
Rozhovorový formát má velké limity, ale v poslední době se objevily dva dobré podcasty, které ukazujou, že to jde i jinak. Barbora Votavová a Ondřej Lipár v Do slov rozebírají knížky jenom spolu, autory vůbec nezvou a ten podcast to zvládá v pohodě. Otevírá to spoustu dalších možností a ukazuje to širší kontext.
Dále podcastová série V chapadlech murmuru Jana Bělíčka z Institutu úzkosti je krásným přehledem současné světové literatury. Kdyby to vyšlo jako učebnice pro středoškoláky, literatura začne bavit mnohem víc lidí.
Jsou tyhle nové formáty typu instagramu, podcastu či videoeseje dobrou cestou, jak dostat literaturu více mezi lidi?
Mám pocit, že české čtenářství je na tom čím dál líp. Možná to je nějaký přelud a kdyby tu seděl nakladatel, říkal by ti něco jiného. I to instagramové focení ale naznačuje, že lidi knížky kupují furt. Také je spousta akcí v knihovnách, setkávání se spisovateli, a čeští autoři často dosahují bestsellerových příček. Je jedno, po jakých platformách to jede, ale důležitý je, že to jede. Nedokážu uvěřit tomu, že koronavirus knižní trh nabourá. Dopadne to dobře.
Tak snad to není jen náš zkreslený pohled zevnitř literární bubliny.
Myslím, že není. Literární bublina se zvětšuje.
Ink Links jsou novým projektem časopisu Ink, který pravidelně přináší rozhovory se spisovateli o jejich aktuální tvorbě, jejich specifickém autorském přístupu a také o jejich cestě k samotnému psaní a literatuře. Vytváří se tak pomyslné linky mezi začínajícími literáty, kteří v rámci Inku působí, a zkušenějšími zavedenými autory.