Nohama zdolávaje schod po schodu při zběžném kontrolování displeje telefonu jsem si všiml, že nejsem jediný, kdo právě klesá. Stejně jako já i ukazatel mobilního signálu sestupoval po sloupečcích níže a níže tím, jak jsem se blížil nástupišti v metru.

Pomyslný trenér řídící toho sluhu i pána, kterého si nosíme většinou každý den v kapse, najednou ohlásil střídání. „4Gčko jde ze hry, teď nastoupí jiný borec,“ jako by říkal komentátor A šup, na trávník, potažmo na schodový ukazatel mobilního signálu, nastoupila ikonka připomínající velmi řídký hřeben, jinými slovy také jedna z nových inkarnací pocitu opuštěnosti a izolace. 

Obecně soudím, že otázku vyskytující se od stránek půlnočních novin leckterých maturitních ročníků, po web E-mimino.cz až přes některá celostátní média, tedy „Co byste si s sebou vzali na pustý ostrov?“ by měla vystřídat aktuálnější „Co byste dělali, kdyby vám na telefonu fungovala jen síť E?“. Nastupuji do právě dorazivší soupravy metra, na chvíli se asi má živá virtuální komunikace s kamarádem přesune do umělého spánku.

Ještě párkrát rukou z kapsy vylovím momentálně zbytečný telefon. S jakousi bláhovou představou doufám, že to třeba naskočí a já zase budu moci sladce a pasivně konzumovat obsah, který mi byl tou dírou v zemi upřen. Jenže po chvíli to přestává bolet. Najednou to nevadí. Vagóny metra vytvořily posádku lidí, kteří najednou mají stejné podmínky – splněný ideál rovnosti. Z podzemky si nikdo nezavolá, nikdo si nenakoupí on-line, nikdo se nedoví, jaká je sociální situace (na sítích).

Digitální pustina, která vždy nabídne jen fata morganu signálu v podobě stanic, kdy telefon se sítí komunikuje plus minus tři vteřiny, poskytuje věci, které jsme možná trochu vytěsnili. Jako dívat se kolem sebe. Co mají moji společníci na cestě internetovou pouští vepsáno ve tváři. Co čte ta paní naproti mně. O čem se baví dva dělníci, kteří právě nastoupili. To všechno je vlastně kratochvíle podobná Facebooku. Vždyť jsem taky obklopen tvářemi, náhodnými, dada i smysluplnými výkřiky do prostoru i realisticky ztvárněnými emoji. Jediné, co tu chybí jsou zábavná koťátka. Sad reacts only!

Pražský magistrát chce zavést do dopravního potrubí mobilní signál a z mnoha stran je mu vytýkáno, že se tak nestalo už dávno. To je ale hloupost. Naopak – Keep Calm and The Prague Metro without the Internet.

Onehdy jsem kdesi četl, že jedna z forem meditace může být dlouhé zírání do zrcadla na svůj vlastní obraz. Člověk se tak prý lépe dostane do odosobněného stavu. Když už mě objevování všeckých krás metra unaví, uchýlím svůj pohled právě k mému odrazu v okýnku dveří. Měřím si ho od shora dolů. Říkám si, že metro musí zůstat posledním útočištěm před masou na nás valících se dat ze všech stran, kde bychom se před nimi mohli ukrýt. Jinak bych si té skvrny od kečupu na svém bílém svetru nevšiml.

_________________________________

Zajímalo by tě víc z printu na téma 280 znaků?

Přečti si taky fejeton Ester Fišerové: