Zorničky

 

Ze severu Čech do Inku přilétla zmrzlá kaňka poezie. Introspektivní báseň Sabiny Falcmanové tepe trefnými pozorováními a šikovně si pohrává s básnickými prostředky. Zasněžená krajina introvertních zorniček se poklidně vlní, aby se co chvíli zvedla do překvapivě vysokého skalního masivu.

Stanu se někdy introvertem

S pohledem užaslým

S pohledem upřeným v něžné dálky

S pohledem upřeným  do tvých očí

S pohledem zkoumajícím tvoje světy Číst dále

Jen co se zabouchnou dveře

Jen co se zabouchnou dveře, objevíme se v nekonečné krajině milostných témat, do které nás druhý soubor poezie básnířky Mery zavádí. Je to krajina, kde je chladno, kde prudší vzplanutí či hlubší emoce působí až nepatřičně a kde se tiše vzduchem prohání závan deziluzivní rezignace. Autorka k nám však, podobně jako v prvním souboru, promlouvá s nadhledem a s lehkostí. Není třeba zoufat. Je třeba číst a objevovat.

Nemysli si

Z pohledu na tebe mi zjihly oči

normálně se takhle nedívám

úkosem z pod řas. Číst dále

Mileniálové v literatuře vs. Magnesia Litera

Dnes večer dojde ke slavnostnímu vyhlášení literárních cen Magnesia Litera. Na letošních nominacích mě kromě jiného příjemně překvapil výběr dvou prozaických děl Ve skříni spisovatelky Terezy Semotamové a Teorie podivnosti Pavly Horákové.

Obě knihy, pěkným vizuálním vyvedením lákající fanoušky minimalistického designu, vyjadřují jakousi esenci mileniálství. Ač autorky i jejich  postavy věkově balancují na hranici generace ypsilon a té předchozí, mileniálská atmosféra dýchá z knih všemi póry. Mileniálové se dostali do produktivního věku, jak co se profese týče, tak i z hlediska možného zakládání rodin, ale oni se ne a ne poslušně zařadit po vzoru svých rodičů. Když už nic jiného, mohly by tyto postavy za svůj život získat alespoň cenu nezodpovědného počinu roku, nebo ještě lépe nepočinu roku.

Číst dále

Řeky

Mia nám znovu dává napít ze svých veršů. Některé chutnají jak jarní déšť, jiné prosákly z hlouby stok velkoměst. Nechte si je stéct do uší a uslyšíte.

Číst dále

Vlakenky

Dvě básně Lenky Chýlové nespojuje jen železnice. Chlad kolejí se odráží ve světe za okýnkem i lidech v kupé. Slova se valí přes pražce kolejí v hypnotizujícím rytmu. Momentky, nad kterými by se sotvakdo pozastavil, dostávají křehké kouzlo. A stejnou rychlostí, jako se za oknem míhá krajina, se mění i témata a myšlenky. Nakousnuté jak krajíc chleba zanechávají známou, domáckou chuť na patře.

 

poprašek v kamenných zárubních stěn

na zemský vál nasypaná mouka louka

se chvěje zimou

hnízda v holých korunách  Číst dále

Slečna Kiki

Florencie. Jedno z nejkrásnějších měst světa, hnízdo, ve kterém se k sobě tisknou a vinou díla Da Vinciho, Boticelliho, Donatella, čínští a ruští turisté, všudypřítomný pach stoky a neuvěřitelně, podivně krásné stavby a dobrá pizza.

Když jsem město navštívila poprvé, bydlela jsem v hotelu, který dnes a posledních několik let stagnuje na jedné hvězdičce a důvod, proč jsem jeho hodnocení neodhalila tehdy před lety, byl, že se nejspíše nedávno přejmenoval a zrušil, aspoň částečně, svou původní živnost, která v jeho zdech probíhala.

Šlo totiž bordel.

Číst dále

Dcery našich otců

S tvorbou básnířky Mery jste se už mohli setkat na únorovém autorském čtení. Jako první publikujeme soubor básní, které na první pohled nahlíží svět příliš trpce. Přesto jej prvoplánově neodsuzují a nenoří do bezvýchodnosti. Vytváří strnulou, smířlivou atmosféru nočních parků, ranních ulic i předvánočních obchodů, v nichž lze postřehnout i nepatrné tření mandarinek v nákupní tašce.

Dcery našich otců

Popíjíme a kouříme v parku dlouho do noci

protože z fotek a starých filmů víme Číst dále

Nezahulíme, Ludwigu?

Dup, dup, kcha, kcha. Cítíte to. Ty basy, co křičí bolestí a smutkem člověka, který se žene dobrovolně do míst, kde lidem rostou místo vlasů hadi a z úst jim lezou sklípkani, protože ví, že i tohle je lepší než život. Život: časoprostor pro průměrné. Průměrné, kteří neradi hluk. Průměrné, kteří říkají, že všeho moc škodí.

Doprdele, ten borec se musel cejtit celej život asi jako já ráno po tom, co sním burger s jalapeňos. Ne, zlehčovat jeho bolest nejde. Na to je moc těžká. S každým dalším taktem těch smyčců to cejtím. Má v sobě hroznou urputnost. I když slečně líbáte ručku tak to děláte jako kdybyste jí tu pazouru chtěli urvat. Ta hudba je zhmotněním agrese. Poddávám se tomu.Vrhám se do toho víru zhmotněnýho zvuku. Ten vír mě nese. Snažím se zachytit, ale není čeho. Nechávám se nést. Natahovat se na skřipec. Hladit. Lámat se v kole. Číst dále

Vše pomine

Alfred Tennyson působil napříč většinou devatenáctého století, kdyby to bylo tak jednoduché, dožil by se letos 210. narozenin. Z laciných škatulek je nejjednodušší vybrat novoromantismus a označit jej za viktoriánského básníka. Tím to ale nehasne.

Tennyson je představitelem autora, který mnohé převyšuje nejen schopností dosáhnout jasné zvukové malby a působivé veršové výstavby, nýbrž už samotným uvědoměním, které jeho dílo provází. O jaké uvědomění jde, zůstává cíleně nedořečeno – lze o něm totiž napsat mnoho, a přece se jeho poznání nepřiblížit. Nemůže být na škodu vrátit se k tvorbě tohoto dvorního básníka, jenž byl za svou tvorbu odměněn i šlechtickým titulem. Je básníkem monumentu, odhodlání, smíření, zralosti i neustálého proudu zpovědi – oproti těmto aspektům stojí malý, male stvořený člověk, který zůstává pouhostí, i když ho Tennyson vtiskává třeba do oděvu Lancelota. Číst dále

Do teplých krajin

Za oknem Hradčany a sníh. Na stromech zmrzlé pupeny. Je začátek dubna. Dny zebou. Pijeme čaj a mlčíme. Mluví na nás tachometr. Všude cítím tíhu času a čaj chladne ti v průsvitných vrásčitých rukou.

Oné noci tě vzbudila žízeň.

Vstáváš, potichu jdeš do kuchyně, hlavně nevzbudit vyčerpanou matku, tolik si toho prožila. Se sklenicí vody se chceš vrátit do postele. Nedá ti to. Otevíráš dveře jídelny. Vždyť vypadá, jako by spal. Otec. Leží ve svém nejlepší obleku, vyleštěné botky jakoby svítily do tmy, stejně jako jeho bělostné ruce. Rakev je dubová. Chceš se na něj usmát, dotknout se ho. Nedokážeš se však přiblížit. Chvíli tam jen stojíš. Tenhle smutek ještě neznáš, je tak čirý, tak nezlostný, ne náruživý, jen bolí a je temný, pomalu se ti omotává kolem hrdla, nedokážeš udělat krok vpřed. Pomalu zavíráš dveře, vracíš se do pokoje, sklenice vody nedotčena. Ticho a tma, jen tvé malé bulvy svítí do tmy pokojíčku. A tenkrát kolem tebe prošla smrt poprvé. Prošla znenadání, uštkla a rychle se odplazila pryč.
Číst dále