Věřím

Maminka Klára se snaží svou dceru Elišku co nejvíc ochránit před realitou a udržovat ve světě pohádek. Realita je ale krutá. Nová autorka Barbora Voj přináší do Inku povídku o domácím násilí. 

Číst dále

Po mejdanu

Toulám se městem ukrytým pod baloňák noci.
Hlas zrezlý cigaretovým kouřem a oči nakyslé toužením.
V hlavě krouží hejna výčitek, protože jsem vypil moc piva
a panák nejeden.
Známe to všichni. Číst dále

Klára Vlasáková: Byl by zajímavý experiment zpracovávat jednu látku celý život

Vydání debutového románu Kláry Vlasákové Praskliny takřka koincidovalo s vyhlášením nouzového stavu v České republice. Tato shoda náhod je o to děsivější, když si čtenář uvědomí, jak aktuálními tématy se autorka ve svém díle zabývá.

Číst dále

Blik, blik, blik

1

Tomáš se probudil s opuchlou tváří, hlava mu třeštila. Rozbitě nahmatal žlutou čepici, která mu ve spánku sklouzla z hlavy, a znovu si ji nasadil.

Vystydnul mi čaj, jsem celej ulepenej potem a z těch děravejch panelů táhne zima.

Narovnal se na posteli a zadíval se na televizi, která na druhé straně pokoje blikala do tmy. Byl na ní důležitý pán v obleku a důležitě vyprávěl důležité věci. Pod ním ve velkém žlutém obdélníku svítil nápis MIMOŘÁDNÁ ZPRÁVA. Tomáš se zakoukal na sídliště za oknem: byl podzim a panely už dostaly červenožlutou barvu; na některých místech už opadaly a skrz díry bylo vidět lidem do bytů. Šupiny spadlých panelů se hromadily na chodníku jak pestrobarevný prach. Číst dále

Shrnutí milénia

Po stěnách se prochází brouci. Nohama vztekle bubnují do stěn až se z toho to nebohé zdivo potí. I tak jsou ale lepší brouci na stěnách než brouci v krvi. Ve středu této plesnivé sluje dva rozpouštějící se mniši bez hlavy levitují asi půl metru nad zemí.  Číst dále

Kniha o Palachovi

Naposledy ho viděla na maturitním plese, kdy byl opilý už v devět, na diskotéce mával tisícovkou, kterou mu dal otec a kupoval panáky i holkám, které neznal. Točil se po parketu a chytal se jakéhokoliv těla, které ho od sebe neodstrčilo, leskl se potem, a když se sklonil nad skleničku, která mohla a nemusela být jeho, dělala se mu dvojitá brada. Ale mohla na něm i přes to oči nechat, a když jí kolem třetí ráno nabídl, že ji doprovodí domů, brala to jako životní událost.

Číst dále

Slimák v mém jícnu / #6

Žiju a umírám každým dnem, kdy zvracím tvůj obličej do záchodové mísy. Mýma očima se řine ostnatý drát, kterým bych chtěla plakat, nemůžu, všechny ty cestičky mých očí jsou zaházeny sutí.

Sedím v koutě čajovny vedle umyvadla, do kterého všichni společně klepeme popel našich levných cigaret, ale nestačí na jeho ucpání.

Ve dvě hodiny ráno vybíhám tě hledat, křičím na celou noc, nevím, kde jsi ani kde se nacházíš, bojím se o své boty, ne že se rozpadnou, ale že utečou za tebou a já nebudu vědět, kde to je. Číst dále

Slimák v mém jícnu / #5

Průvodčí ke mně přistoupil a pak se dlouho díval do průchodu mezi vagony. Nic jsem neříkala, ukazovala jsem mu svou jízdenku, ale když se přestal dívat do průchodu, vyhodil mě z vlaku a šel si tam zapálit, do toho průchodu.

Kráčela jsem podél kolejí a kouřila jsem taky.

Vzpomínala jsem na to, jak jsem uměla foukat kouř tak hustej, že jsme se do něj vešli oba dva, mé levné startky tak šedivý a hutný, že jsme ten kouř mohli jíst, ale jedla jsem ho jen já. Číst dále

Jiří Hájíček: Autenticita je v románech důležitá, osobních témat ale nemám plné kapsy

Foto © Václav Pancer

Za Jiřím Hájíčkem jsem vyrazil do jižních Čech. Jeho dílo je s tímto krajem neodmyslitelně spjato, je to podobné, jako kdybychom kdysi jeli za Otou Pavlem k Berounce, za Bohumilem Hrabalem na Nymbursko či za Vladimírem Páralem na sever Čech. Ne náhodou patří tito autoři mezi Hájíčkovi oblíbence. Podobně i jeho psaní spojuje autentickou regionální zkušenost s univerzálními možnostmi románové výpovědi. Jak ale sám říká, osobních témat nemá plné kapsy, a tak se například jeho nový román Plachetnice na vinětách ubírá trochu jiným směrem.

O vás se zavedeně mluví jako o „jihočeském autorovi“. Neleze vám někdy tento přídomek už na nervy?

Je to taková škatulka, do které si mě šoupli novináři a kritici. Lidé mají zvyk druhé škatulkovat a označovat a ke mně si přiřadili „jihočeský autor“ případně „autor vesnických próz“, byť to v poslední době už neplatí. Vždycky ale říkám, že jsem jihočeský patriot, takže mi to nevadí.

Většina vašich knih se odehrává zde na jihu Čech. Je to tak, že se v jiných částech světa necítíte autorsky přesvědčivý?

Přirozeně si nacházím témata, která jsou kolem mě. Zatím mě nenapadlo vybrat si téma z jiné části světa a psát o něm, protože mám rád autenticitu, i jako čtenář. Možná bych zvládnul vymyslet si nějaké téma a zasadit ho do jiného prostředí, ale bylo by to vykalkulované. Líbí se mi, když z textu poznáte, že autor odněkud pochází a přináší odtud kus něčeho vlastního. Vždycky jsem měl rád Otu Pavla, z jeho povídek je ta autenticita znát. Četl jsem Bohumila Hrabala. Bavilo mě, když jsem textu mohl věřit. Na druhou stranu obdivuju literátské romány, kde se klade důraz víc na formu, ale já jsem to nikdy psát neuměl. Číst dále