Liverpool hraje doma

Mávnul na pozdrav vrátnému a automatickými dveřmi vstoupil do chladného večera. Podzimní mlha dlela mezi fasádami vysokých domů a rozpíjela nažloutlé světlo pouličních lamp. Melancholickou tíhou dolehla i na něj, na jeho rozcuchané vlasy, na jeho posmutnělé oči a strništěm prorostlé tváře.

Zhluboka se nadechl. Práce skončila, co teď se životem? Sáhl do kapsy pro telefon, zapojil sluchátka a zkontroloval, jestli nemá nějaké nové zprávy. Nějaké nové zásadní zprávy. Ne. Jana přestala komunikovat od chvíle, kdy ji naznačil city, jakoby to náhle bylo cosi společensky nepřípustného. Píchlo ho v podbřišku, jako vždy, když na ni pomyslel. Na moment zaváhal, zdali jí nenapíše sám. Ale ne, pokud ona bude mít zájem, ozve se, pokud ne, je to její věc.
Povzdechl si a vzhlédl ke střechám barokních domů, oblohu tam však nenašel, pochopitelně, zase zapomněl, že něco takového se ve velkých městech přeci dávno nevyskytuje. Číst dále

Hora

Poetika vycházející z absurdna. Něžná existenciální hrůza číhající za každým kamenem a každou horou. Jeden z nejvšestrannějších autorů Inku, Dominik Obruča, a ukázka jeho hloubající poezie.

 

Je hřeben Velkého Kavkazu

Jsou těžké ledovce, sněhová pole

Je silný vítr šlehající po ostrých stěnách skal

Je suťové pole rozsypávající se pod nohama

Je malý bezvýznamný vrcholek, slepý výčnělek Země

Na tom vrcholku stojí člověk a dívá se na Horu Číst dále

Čardáš a jiné básně

Talentovaná a záhadná Mia. Slečna, ze které v Inku známe jenom rty, oči a básně. Chvíle poezie, která ti hravě zatne nehty do zad. Vánoce s Miou.

Godot, 2018

Godot

Godot

Godot

rýmuje se Číst dále

Výročí

Leží na sobě a Jolaně nejde dýchat. Křečovitě se drží peřiny a zavírá oči, jako by jí tlumené světlo v místnosti znásilňovalo myšlenky. Daniel ji drží za ramena a doráží, zpocený se pohybuje jako kyvadlo a dechem vonícím po whiskey ji lechtá na krku. Přitiskne se k němu ještě silněji, cítí na hrudi vlhko.

„Takhle to chceš?“ sykne na ni.

Jolaně se lepí dlouhé vlasy k polštáři. Na znamení souhlasu zasténá a stiskne jej za zápěstí. Není to tak poetické, jak plánovala, ale účel to plní. Zatímco jí mačká prsa a okolí prodává iluzi, že si ji podmaňuje, Jolana ví, že kontrolu má konečně ona. Dominance teď vychází z ní: je nahoře, i když leží pod ním.

Dokonce to ani tak nebolí. Musí přitvrdit. Číst dále

Nejstrašnější trest

(Do kanceláře nadřízeného vchází podřízený. Nadřízený se dlouze podívá na hodiny)

NADŘÍZENÝ: (přísně) Víte, že přicházíte pozdě?

PODŘÍZENÝ: (namyšleně) Vím. (zamračí se) A je mi to jedno!

NADŘÍZENÝ: A víte, že jste nedodržel naši úmluvu a nesplnil svůj úkol?

PODŘÍZENÝ: Vím, ale seru na vás!

NADŘÍZENÝ: Víte, že jsem váš nadřízený a že na mě srát nesmíte?

PODŘÍZENÝ: To mě nezajímá. Seru si na koho chci! Číst dále

Hořící jelen

Když hoří les, hoří i jelen.

Bylo poledne. Jako už tolikrát. Iveta si prohrábla zbytky svých blond vlasů. Promnula si oči a zadívala se ke dveřím. Žízeň byla nesnesitelná. Rozespalý pohled vrhla vedle sebe. Dvojpostel zabírala půlku chatrče. Koňská hlava zabírala půlku postele. Zbytek koně zabíral zbytek chatrče. Nebyla příliš velká. Na holé dřevo dopadalo slunce. I uvnitř začínalo být teplo. Iveta musela provést každodenní rituál: dostat koňskou hlavu ze svého klína! Když se jí to povedlo, mohla se vydat klopýtavým krokem ke dveřím. Otevřela je a dovnitř se nahrnul letní vzduch a několik mravenců.

Iveta vyklopýtala na zahradu před chatou a došla ke studni. Číst dále

Brelovi

6.12.2018 (v tramvaji č. 17 a v Jerichu)

_____________

 

spadni do mě jako do otevřeného moře

uleť mnou

uleť jako balónek naplněný heliem vzhůru

třeba tě nespálím

nechci, abys padal jako Ikaros

miluj mě, celou Číst dále

Cígo, sauna, Kremrolee #20: Konec

 

ilustroval Jan Netolický

___________

Sedím v baru Kremrolee. Budu to sem mít z novýho obydlí poněkud dál, a tak nějak předpokládám, že se sem už nedostanu tolik jako za poslední měsíce. Ze sauny to sem člověk měl prakticky přes ulici, a to celý zastávku od bytu. Život v rytmu cígo, sauna, Kremrolee měl svůj půvab.

Koukám na stěnu před sebou a rekapituluju si, co všechno se za ty poslední měsíce stalo. Zjistil jsem, že za čtyři tisíce si dneska člověk v pohodě zamrdá. Potkala mě nešťastná láska, ze který jsem si vylejval srdíčko ještě dlouho. Ve Vídni mě pak začal pronásledovat Komtur, kterýmu jsem sice vysvětlil, že jsem Don Markádo, ale stejně mě nakonec dostal do pekla, kde bych trčel doteď, nebýt jedné hodně sexy rohatice… Číst dále

Amatérismus jako autorský podpis (recenze hry Zánik domu Usherů)

Kdo již měl tu možnost shlédnout nějakou hru od souboru Depresivní děti touží po penězích, ví, že si je buď zamiluje, anebo se mu naprosto zoškliví. Každopádně to však bude zážitek, na který jen tak nezapomene. Tento soubor již od roku 2004 šokuje svým svérázným stylem, a jak se zdá, své fanoušky si našel.

Nejmenovaný muž přijíždí do ponurého sídla svého dávného přítele, který je ve špatném psychickém stavu. Tak začíná povídka Zánik domu Usherů, která byla použita jako námět ke stejnojmenné divadelní hře souboru Depresivní děti touží po penězích. Logická otázka, která vyvstane na mysli každého milovníka literatury a divadla je: jak uchopit povídku, která je založená především na vyvolání pocitu strachu a podivnosti v důsledku nadpřirozených jevů? Zároveň jak elegantně ztvárnit tuto nadpřirozenost? Lze ještě vykřesat z díla napsaného v první polovině devatenáctého století něco, co by obohatilo současné umění a zároveň i diváka? Může v běžném divákovi otrkaném přívalem japonských hororů vyvolat ještě strach něco tak ohraného jako je pohřbení zaživa, podivná nemoc anebo zlověstný dům? Číst dále

Centrum

Dotýká se svého krku a klíčních kostí, jsou zas nepříjemně citlivé, ví, že večer už budou modřiny a bude muset zas týden nosit roláky nebo šály, aby na ní kolegové neměli blbý kecy. Jednou takhle jela domů na slavnostní oběd, respektive normální oběd, ale od té doby, co nebydlí doma, tak je každý oběd s rodinou slavnostní, a udělala tu chybu, že si u stolu sundala svetr a zapomněla, že má pod tím tričko s výstřihem, její matka viděla ty modřiny a hned se zděsila, řekla bys mi, kdyby tě ten kluk mlátil, že jo? Ona si rychle rvala ten svetr přes hlavu, mami, víš, že mě se dělaj modřiny hned, její matka pořád lkala, ty ženský to nikdy neřeknou, ale ty bys mi řekla, kdyby se něco dělo, že bys mi zavolala? A začala zas vychvalovat do nebes Adama, který by podle ní snad svatý, ten tě nikdy takhle nezřídil, ona měla chuť říct, ale zřídil, mami, kdybys viděla ty rozbitý kolena, když mě snažil učit jezdit na longboardu, abych stačila všem těm jeho kámoškám, na který jsem pořád žárlila, málem jsem si u toho zlomila záda a ty tady šílíš kvůli pár modřinám. Číst dále