Když hořel Notre-Dame

Stejně Notre-Dame hořel jen proto, že věděl, jak to bude krásně znít v básních. Ten den, kdy hořel Notre-Dame. Chytl jiskru inspirace a pak prostě vzplál, poeta. Věděl, že to bude tragické a lidi to budou řešit a budou si říkat jaká je to hrůza. Drama je potřeba, jinak by byla nuda. A navíc, byla to oběť pro poezii, účel světí prostředky.

Ten večer, co hořel Notre-Dame. Zní to stejně bolestně, jako když se věž katedrály řítila k zemi. V televizních zprávách ten zvuk sice nebyl slyšet, ve skutečnosti to asi byla děsná rána. Taky tam muselo být nedýchatelno a neviditelno a nepochopitelno. Nebe zšedlo, historie hořela a kouř z vlasů Pařížané vymývali ještě po týdnu. Dobrá práce. Mohla-li bych si vybrat, samovznícení taky beru. Číst dále

Lámání

Poezie ulamování. Vztahy z těsta v podání Theodory Voráčkové. Slovní hříčky a dvě rozdrobené postavy v básni, která se projídá k myšlence. Jako hlavní chod dusný status quo.

 

Byt je ještě plný sladné vůně

a já už, kousek po kousku

s rozvážností tyrana

ulamuji z tvých postojů Číst dále

Hromadné rození na prknech, co znamenají svět

Autor: Michaela Škvrňáková

„Nejprve musíte vyplnit rozřazovací test, jinak nebudete vpuštěni do sálu!“ upozorňuje nás mladý muž hned u vchodu a my vybíráme z bizarních možností na malém papírku. Jsem přiřazena a dle toho se usazuji do levé části sálu.

To je úvod k jednomu z představení fatálního feminního festivalu Venušiny dny na žižkovské divadelní scéně Venuše ve Švehlovce. V rámci tohoto festivalu umění o ženách a od žen bylo uvedeno představení Promiňte, že rodím, které by se mělo hrát, pořád dokola, klidně i povinně. Číst dále

Nastoupil jsem jako součást davu

Nastoupil jsem jako součást davu do metra a po chvíli postávání u dveří jsem se ponořil hlouběji do vagónu. Stanul jsem nad trojicí červených sedadel a civěl do svého odrazu v černém okně.

Na polstru seděla tlustá paní a proti ní snad její vnuci, dva asi desetiletí chlapci. Žena si hřbetem ruky otřela mastné čelo. Bylo skoro tak odpudivě mastné jako kuřecí řízečky, jež hrabala z papírového mastného pytlíku a podávala vnukům, kteří po nich sahali jako ptáčata s otevřenými chřtány. Navíc se mezi sousty cpali rozmačkanými hamburgery. Odvrátil jsem zrak a hledal, kam bych mohl utéct, ale vagón byl plný. Číst dále

Pozvání

Hutná atmosféra jednoho pozvání. Hlad, nevyspalost a stesk. Theodora Voráčková začarovala prózu do básně.

 

Zklamaně odkládáš telefon

Zase tě pozvali až na čtvrtou

Nádobí bude sklizené

Pečlivě umyté talíře se budou v odkapávači opírat o vyleštěné sklenice Číst dále

Když jsem byl člověkem

Kontemplativní miláček Inku Dominik Obruča a další várka jeho poezie. Hebký odraz absurdity bytí, lidského i nelidského. Prostá poetičnost, která promlouvá.

 

Když jsem byl rybou

nemohl jsem létat

Když jsem byl ptákem

nemohl jsem kvést Číst dále

O pařížské klobáse

Kdybych chtěla být v Maďarsku milionář, založím si firmu na výrobu obchodních cedulí. Ideálně podsvícených. U národa, který zásadně odmítá přejímání slov z jiných jazyků a pro který je třeba i ekonomika közgazdaságtan a basketbal kosárlabda, by člověk s podnikem takového zaměření vydělal tisíce i kdyby se zaměřoval dejme tomu jen na sortiment ovoce-zelenina (gyümölcsök és zöldségek).

Netřeba asi dodávat, že po příjezdu do Budapešti jsem byla naprosto, upřímně a zcela ztracená. Názvy, které se daly odvodit asi jako realtimový překlad turecké telenovely mi byly zcela neznámé a kdybych neměla maďarštiny znalý doprovod, brečela bych nějaké maďarské babičce do sukní a doufala, že si pamatuje Rakousko-Uhersko a teda i němčinu, kterou ještě jakž tak umím. Číst dále

Jako hledět do zrcadla

Viktor Hanebný, Jako hledět do zrcadla

Po dlouhé době zase v Inku! Viktor Hanebný a jeho básně, které vědí, co chtějí říct. Co si počít, když člověka znáte natolik dokonale, že se bojíte sami sebe?

 

Amatér životní praxe

 

Jsem amatér životní praxe

přesto založím si ordinaci

s bílým křeslem rentgenem

a bez sestřičky Číst dále

Včelí

Dole pod kopcem protéká tenký bezejmenný potok, na jaře plný síly a příjemně chladivý, v létě lenivý a téměř vyschlý. Jen několik kroků za ním, na kraji louky, je dřevěná lavice, a na ní včelí úly. Stlučené z nesourodých prken, stojí tam pečlivě vyrovnány do řady, jako by to byla osobitá díla ruční výroby, připravená k výstavě na nějakém řemeslném trhu. Stály tam už před lety, ale my jsme tenkrát měly vstup na území za potokem zakázaný, a tak jsme chodívaly jen do sadu ve stráni, obdivovat z bezpečné vzdálenosti, jak úly v ranním slunci hrají všemi barvami. Červený, oranžový, žlutý, zelený, počkat… zelený. „Ten chci!“ volala jsem, „Až vyrostu, ten velký zelený bude můj.“

„Jen si ho nech,“ řekla sestra, „já chci ten bílý, co stojí na kraji.“

„Ne, ten je můj, zamluv si nějaký jiný!“ osopila se na ni Marika od sousedů. Číst dále

Bytí a čas

Existencialismus Víta Ondráka. Život, smrt, umění a všechno mezi tím.

 

v papíru se rozpíjí inkoust

jako když se slova ztrácejí v moři textu

smysl je ztracen, sépie uniká do dáli

a my jen krátkozrace bloudíme

v černých brýlích skrývajících strach

Číst dále