Neznámí tvorové #11: Hostina

S neznámými tvory se setkáváme běžně. Možná častěji, než jsme si ochotni připustit. Na ulici, v hospodě, nebo při pohledu do zrcadla…
Za poslední dobu mám pocit, že se pokouším nahlídnout sám sebe. Opravdu se poznat. Podniknout ztřeštěný psychotropní výlet. Ale jako kdyby to stále nebylo ono, jako kdyby mi chyběl ještě ten poslední krůček. Číst dále

Neznámí tvorové #10: Stín

S neznámými tvory se setkáváme běžně. Možná častěji, než jsme si ochotni připustit. Na ulici, v hospodě, nebo při pohledu do zrcadla…

Štráduju si to světem s roztroušenou elegancí sloníka v nepadnoucím saku z porcelánu. Lidé mi říkají, že piju moc rychle. Piju moc rychle, protože kdysi v dávných dobách mi na moje sako připnuli potupný odznáček pověsti exhibujícího extroverta. Trsající sakroškeble jako já je z takového odznaku nervózní, protože se lidí bojí. Číst dále

Takový chlapi už se nedělaj

„Von ti uměl s těma kartama neskutečný kousky,” pravil zasněně Savieru a zamhouřil oči, snad aby zrak nebránil potrhaným fragmentům vzpomínek ve volném toku. „To ti bylo léto, jářku… Čudly braly jak pominutý, jaktěživ sem se nevrátil vod moře s prázdnou. A ženský? Vony byly pro tu válku uplně udělaný, ale jakmile se kolem nemotal žádnej vojcl, už ti ležela v náruči – a děj se vůle boží! Jakmile sis moh’ čuchnout k boji a měls v hubě jednu dvě historky o tom, jak ti šlo támhle nebo jinde vo kejhák, měls vyhráno. A to já sem měl.”

Čím déle Savieru mluvil, tím méně sám věděl, o čem vlastně mluvit chce. Zbývající zuby pomalu tančily s jeho panty a hustým šedivým plnovousem. Barman utíral rozlité pivo a starého rybáře si nevšímal, a tak Savieru přenesl svou pozornost k nejbližšímu stolu a navázal: „Mám ten proklatej večer furt před vočima. Dělal jsem vobyčejnýho oesáka na oprejskaný bárce, ale mě to nevadilo. Ty seš taky rybářskej, ne? Tak to chápeš… neni nad to bejt na vodevřenym móři a prostě… prostě dejchat a nechat ten vesmír, ať si dělá co chce. Kapitánovi sem nemoh přijít na jméno, ale jakmile přišel fasung, šlo všechno zlý stranou…”

„Fasung?” zeptal se Jean-Claude Bianco překvapeně. To slovo slyšel naposledy v námořní škole, a to bylo bezmála před čtyřiceti lety. Když ještě věděl, kam v životě míří. Teď seděl po zavíračce v nejlevnější přístavní knajpě města Marseille a po pěti kouscích už sotva věděl, kde tu noc kotví. „Ať mě vomejou, to už dneska ani nevědi, co je to fasung?“ utrhl se Savieru. ,,Kamaráde, když trávíš na moři třetí pátek v kuse a příde fasung, to je jak Vánoce. Posádka vod kapitána nafasuje kouření a čekuládu – každýmu dle jeho zásluh – a jede se dál. Tehdy to přišlo zrovna v den, co sme kotvili u Bastie, na samym severu Korsiky.” Číst dále

Neznámí tvorové #9: Na kusy

 

S neznámými tvory se setkáváme běžně. Možná častěji, než jsme si ochotni připustit. Na ulici, v hospodě, nebo při pohledu do zrcadla…

Udeřím podrážkou do kočičí hlavy až mňoukne a přidávám do kroku. Spěchám za známým neznámým. Nevím, jak se dotyčný jmenuje a upřímně nemám ani trochu páry o tom, o koho vlastně jde. Anonymní číslo mi napsalo, že se NUTNĚ potřebuje potkat.

Ani jednoho z dvojice Hej nebo Počkej nepovažuji za svého přítele, ale když neznámý tvrdí, že je věc nutná… Mňouknutí kočičí hlavy zní pronikavě prostorem a já si uvědomím, že se nacházím skoro pod Orlojem, tedy tam, kde se dotyčný chtěl potkat. Nikde ani noha. Je noc. Výčepy zavřené, tak co tady? Žádný neznámý známý. Žádný známý neznámý. Číst dále

‚Měl jsem dojem, že lidem trochu jebe,‘ říká Ondřej Štindl po napsání prózy ze současnosti

©Petr Horčička

Foto: © Petr Horčička

Ondřeje Štindla jsem oslovil pro rozhovor hned, jak se aspoň trochu rozvolnila karanténa. Bylo to krátce poté, co jsem dočetl jeho novou knihu Až se ti zatočí hlava a napsal na ni recenzi, takže vznikla možná trochu nezvyklá situace, kdy spolu ke stolu usedli literát a recenzent, aby dané dílo ještě jednou probrali. Bylo stále co objevovat a konfrontovat. Zatímco v Inku například poslední dobou diskutujeme o nevyhnutelně osobním psaní, autocenzuře, Ondřej nad touto perspektivou pokrčil rameny a ukázal na opodál stojící strom. Je přesvědčen, že z něj lze vypozorovat mnohem zajímavější věci než z vlastního nitra.

Co stálo na počátku románu Až se ti zatočí hlava? Byla to potřeba hlouběji reflektovat dění posledních let, nebo spíše snaha udělat si z toho všeho marasmu srandu?

Na počátku byla obyčejná potřeba něco napsat, pocit, že bych to měl udělat – asi taky kvůli sobě. A že by to mělo být ze současnosti, nikdy jsem ze současnosti nic nenapsal. Zároveň jsem měl skutečně dojem, že se něco, ne úplně navenek zjevným způsobem děje. Knihu jsem začal psát v březnu 2018, což bylo dva měsíce po prezidentské volbě a plus mínus do toho času jsem zasadil i příběh. Neřekl bych ale, že moje největší ambice byla popisovat Česko tady a teď nebo – nedejbože – nějakým pro mě zásadním způsobem vstoupit do zdejší debaty, jak momentálně vypadá, vyjádřit se k tématům roku 2020.

Podobně jako velká část prozaiků mám možná pošetilou ambici napsat něco, co bude možné číst i po deseti, dvaceti letech, kdy už souvislosti dnešní společenské a politické situace budou každému právem lhostejné. V ideálním případě by to tedy měl být příběh, který jednak mluví sám za sebe, odehrává se v nějakých současných okolnostech, ale snad je i nějakým způsobem přesahuje.  Číst dále

Kytky

Po dlouhé době přišel naprosto nezařaditelný text, pro který redakce neměla slov. Kateřina Matoušová a její květiny, listy, roztrhané okvětní plátky. Čtěte a prožívejte. 

Na tenhle svět už se nedá koukat, pomyslela si, vzala všechny svoje květiny a přitiskla si je k hrudi. Vyšla ven a začala je házet kolem sebe, aby zahojila, zacelila, opravila, vyléčila. Házela je na roztrhané knížky, hromádky shnilého listí, rozbité sklenice, zklamané lidi.

Číst dále

Neznámí tvorové #8: Od ucha k duchu

S neznámými tvory se setkáváme běžně. Možná častěji, než jsme si ochotni připustit. Na ulici, v hospodě, nebo při pohledu do zrcadla…

Sedím v metru a pozoruji v kočárku ležící dítě, které přes neustálou snahu o ukonejšení ze strany hysteriózní maminy apokalypticky vřeští. „Kdo to má poslouchat? Mám kocovinu, ty produkte ďáblova semene,“ špitnu a zapíchnu se do dítěte pohledem. Hlava se mu rozprskne na cucky. Číst dále

Hany v listopadu

Jedna listopadová noc. Jeden mladý muž, jedna krásná dívka, mnoho představ, mnoho hvězd na nebi. V Inku dosud nepublikovaný autor Jan Plachý popisuje příběh, který jsme všichni zažili, ale při čtení máme pocit, jakobychom ho prožívali poprvé.  

Sedím… Větrá mi pivo a svět kolem mě nemotorně tančí a směje se. Kluci poskakujou kolem holek a do rytmu si předávaj jointa, stejně noblesně, jako indiáni dýmku míru. Jára vyvolává slávu poezii a všemu tomu krásnýmu, co stvořila ruka umělcova. Dan podbarvuje scénu rozladěnou kytarou.

Číst dále

Básně o lidech

Honza Michálek a jeho tři drobné básně, všechny tři o lidech a jejich tajemstvích. Pro sváteční večer venku v horké trávě naprosto ideální.

Číst dále