Nedělní odpoledne

Oliver udělá elegantní otočku a prachovkou něžně pohladí knírek na Leninově bystě. Druhou rukou chlípně osahává vousisko Karla Marxe. Kamenné podobizny obou výtečníků hledí rozhodně vpřed. Oliver je ještě chvilku laská, poté vstane a nabídne u stolu sedícímu Bedřichovi cigaretu.

„Víš, že bych neměl,“ odpovídá mu kolega a rychle sáhne po nabídnutém potěšení, aby si to Oliver náhodou nerozmyslel.

„Díky bohu nejsi zásadový člověk,“ řekne lehce sarkastickým tónem Oliver, posléze hbitě tasí zapalovač. S grácií připaluje nejprve Bedřichovi, poté sobě. Jeho kolega lačně natahuje kouř, který posléze vypouští nosem, což není jediný důvod, proč vypadá trochu jako Dráček Soptík.

„Příteli,“ začne pomalu Bedřich.

„Copak? Potřebuješ založit?“ Číst dále

Pod ledem

Byla sobota a ráno jsme vyrazili ven. Irina, Pavlík a já. Irina udělala všem vydatnou snídani a dala Pavlíkovi do kaše spoustu medu a cukru, pak ho oblékla do svátečních šatů. Venku tály ledy, tak si na sebe Irina vzala těžký kožich, který by se spíše hodil do opery než na procházku, a já jsem to neopomněla na cestě ven poznamenat.

V ulicích jsme se museli proplétat mezi lidmi, náhlá obleva všechny vytáhla ven. Došli jsme k zamrzlé řece. Ještě před pár dny byl led tak tlustý, že se po něm proháněli kluci na bruslích a s hokejkami, teď se tenčil a na některých místech byly vidět černé puchýře vody. Pavlík se chvíli choval jako malé bezstarostné dítě. Držel svou matku za ruku, kopal do hrudek sněhu a obracel k nám své modré oči. Irina ho držela pevně, usmívala se na něj bezkrevnými rty a občas ke mně něco prohodila. Chvíli jsem si připadala, jakoby se nic zlého nestalo. Byla jsem vdova, na procházce se svou mladou švagrovou a hodným synovcem. Večer se vrátí ze šichty bratr. Nic zlého se nestalo. Číst dále

Proletářský Mordor, hobití buržousti a další veselé podivnosti

Možná už jste o tom veselém textu někdy slyšeli. Údajná „kritická reflexe“ Tolkienova Pána prstenů z pera komunistického novináře měla být otištěna v roce 1977 v Rudém právu. Horečně přirovnává skřety k těžce pracující dělnické třídě a viní Tolkiena z toho, že Mordor neboli „říši zla“, umisťuje záměrně na východ. Elfové, lidé a hobiti jsou zde naopak přirovnáváni k buržoazii. Ať už ona recenze opravdu někdy vyšla, nebo ne, jedno se jí upřít nedá – je to perfektní návyková látka, obzvláště pro nejoddanější Tolkienovce. Číst dále

Vraždy podle Keplera

Již delší dobu se potkávám převážně s cizími lidmi. Tedy ne tak úplně cizími. S dávnými přáteli si nemám co říct a ti noví si kolikrát nemají co říct se mnou. Naštěstí mám facebook, takže si nepřijdu úplně asociální. Ne že bych se kontaktu s lidmi vyhýbal, stýkám se s nimi často. Jen pak většinou koukám do zdi. Nebo do stolu. Nebo na facebook. Jako třeba onehdá.

Jdu s přáteli do baru, probíhá zábava. Po mé levici sedí kamarádka, která se pořád baví o banalitách s někým, koho vůbec neznám. Po mé pravici sedí další slečna, která se ani nebaví, ale nechává se stále osahávat od svého přítele, kterého také vůbec neznám. Já už delší dobu osahávám leda tak obrazovku svého telefonu. Po delším vnitřním dialogu, kdy si říkám, jestli bych raději neměl jít domů, jsem se rozhodl vrátit mezi lidi. V momentě, kdy se onen osahávací člověk odebral na toaletu, jsem zapředl se slečnou hovor. Číst dále

Bez hlavy

 

„Co teď vlastně děláš?“ ptá se Alice.

Připomíná kudlanku. Nejde jen o její sepjaté ruce, které v podniku jako tenhle působí tak zvláštně… Vidím jen jeden rozdíl: Alice samečka sice sežere, ale pravděpodobně předtím nedojde k páření.

„Co teď děláš?“ opakuje, když na otázku nereaguji.

„No… Dřív jsem psal pro…“ koktám.

„Co děláš teď?“

„Teď…“ opakuji hlasem, o kterém se domnívám, že zní zádumčivě a důležitě. Číst dále

Had

„Je to má vina! Popletla jsem mu svými řečmi hlavu!“

Na policejní stanici byla zima a tma. Místnost páchla úzkostí a její klaustrofobický vzhled mne mačkal ze všech stran.

„Madam, uklidněte se,“ zpražil mě policista.

Nervózně jsem nehtem sloupla kousek laku ze stolu před sebou.

„Řekněte mi, proč jste nic nenahlásila dříve?“

Číst dále

Tatínek

Představoval si velikánský bazén s průzračnou vodou a šplouchajícími vlnkami, po kterých sem tam hopsají duhové odlesky slunce a hlavně veliký barevný nafukovací balon. Někdo proplaval mezi ostatními pod hladinou jak mořská panna. Na jazyku cítil osvěžující ovocnou zmrzlinu. Slyšel, jak mu uši zaléhají radostným povykem dětí v brouzdališti, smíšeným s rozjíveným smíchem kluků z vyššího stupně, kteří se navzájem postrkují a pak skáčou kufry do hloubky. Pokaždé způsobí obrovský výbuch na vodní hladině, ale nikdo z nich neumí skočit šipku. To tatínek ji skáče ze všech nejlíp – i ze skokánku.

„Tati, naučíš mě šipku?“

„Počkej chvíli. Ano? … Jo, jo, už jsme skoro tam… Ano, namažu ho… Jo, dam mu najíst… Ano vzal jsem mu ty brýle… Jsem jeho otec, taky vím, že bez nich do bazénu nejde… Prosimtě, pohlídam ho, neutopí se. Umí taky plavat ne… Jo, přivezu ti ho v pět… Když říkam v pět, tak myslim v pět, nech si toho… No, tak čau.“   

Přestal telefonovat, ale mobil si nechal v ruce a psal zprávu, zatímco ve vzduchu začínal být slyšet šum divokého letního koupaliště. Číst dále

Večeře

 

Už několik dní nebylo co jíst, ale matka přesto svolávala rodinu k večeři. Prostřela pro pět. Načesala si vlasy a oblékla modré nedělní šaty, mluvila o domu, o počasí a o tom, co celý den dělala, i když nedělala nic. Nevnímala, že jí nikdo neodpovídá nebo nepřerušuje. Otec seděl v čele stolu proti ní a kouřil. Děti se dotýkaly talířů, občas zvedly příbor a začaly ho sát a olizovat. Když matka poprvé prostřela stůl, aniž by bylo co jíst, tak si z toho ještě byly děti schopné udělat legraci. Předstíraly, že mají talíře plné svých oblíbených jídel, předháněly se, kdo toho sní víc, napichovaly neviditelná sousta. Dokonce si jídlo navzájem nabízely: Trochu kuřete? Trochu šlehačky? Ještě kousek? Teď už ale vtip vyprahl. Děti si nevšimly, že si je otec jedno po druhém prohlíží, jako kdysi prohlížel v chlévě prasata. Číst dále

Tvý sny jsou moje vydutý zrcadlo

Spala si vedle mě a oči ti pod víčky těkaly tam a zpátky. Něco se ti zdálo. Opatrně jsem prstama roztáhnul tvý ucho, ukazováčkem odchlípnul bubínek a co nejtiššeji jsem prolezl dovnitř.

Lebku jsi měla stísněnou a studenou. Stál jsem na temenní kosti a musel se občas přidržovat vláken mozkový tkáně, když si pootočila hlavu a já ztratil rovnováhu. V neprostupný tmě zářily vysoko nade mnou, na klenbě tvejch neuronovejch sítí, obrazy.

Byl jsem tam já, seděl jsem u svýho pracovního stolu. Něco jsme říkali, ale slova neměla tvar – a stejně jsem cejtil, jak se mě vesele ptáš, jestli nepůjdem bruslit, a já se otáčel od papírů a nevrle ti opáčil, že je venku zima a že přece víš, že mám hodně práce. Číst dále

Black Panther

I když se tu já i moji kolegové většinou zabýváme literaturou (řekněme) vyšší ráže, myslím, že dnes, pod vlivem současných událostí, by bylo dobré říci něco i k té obskurní záležitosti geeků, fandů a širokého publika, tlačeného jako nějakým obskurním nápojem lásky k fanatickému obdivu stomiliónových blockbusterů plnících kina a založených právě na té zmíněné obskuritě – komiksu.

Komiks a jeho filmová zpracování. Jako jedna z těch, kdo patří k menšině, která větší část komiksů tvořících předlohu těch opojných behemotů četla, je pro mě velmi zvláštní a zajímavé vidět dění kolem sebe, které tyhle filmy nezřídka vyvolávají. Jako svědek fanoušků, kteří jsou v těchto filmech šťastní za každý kvalitnější zvukový nebo příběhový prd i těch, co tráví celý čas promítání hlasitým komentováním nesrovnalostí, mě často přepadá pocit, že se pohybuji v nějaké zvláštní, pokřivené realitě. Realitě výbuchů a hlasité hudby a postav ve spandexu, které na sebe vprostřed boje volají hlášky. Číst dále