Sbírání rozprodaných otisků do proutí. Barbora Voříšková studuje bohemistiku a překladatelství na FF UK, poezii “znovuobjevila” v průběhu pandemie a během dní strávených doma se jí začala víc zabývat. Kromě poezie se věnuje literární publicistice.
částice
(Lukášovi)
až to tu po nás vyklidí
a ze zdí vytrhají úponky břečťanu
společně s tapetami sejmou
i zbytky doteků
forenzně pak vyvodí že
poločas rozpadu
částic
mezi dvěma lidmi
se od posledního nálezu
znatelně zkrátil
lidský dotek
to je zázrak
říkáš
když do proutí sbíráš
rozprodané otisky
nálezci si zatím do žil
střelí zbytky neurolu
světnice
vysvěť si
světnici
světlem ze čtyř svíc
do každého rohu jednu
jiskru zažehni
a nakonec si
z kolen smeť
zbytky klečení
všechnu svatost spal
–
pod schody schovaná
nejistá tvář
mám půlku života za sebou
říkáš
strašně to uteklo
radši nad tím nechci přemýšlet
krácením
jsi mi pod kůží otevřela
bílé vyskakovací okno
pocit plochý jako nebe po poledni
co se rozvalí
do dutosti mezi žebry
–
stařecké skvrny
na slunci tmavnou
a kůže
se vlní dopadem paprsků
do skrání natekla sůl
a ve vráskách
praská
ta stará známá tíha
stále k ní vztahuješ ruce
a pak
ji vytřepáváš z dlaní
dnes už ale
loňské léto
navždy odložíš
Od Barbory toho bohužel víc nemáme, pokud máš ale chuť na další poezii, můžeš zkusit třeba naší další kaňku Agátu, klikej sem.