5.10.2021 Admin

Za oknem hořelo

Večerní poezie. Subtilní i drtivá. Veronika studuje prvním rokem bohemistiku na FF UK. Prý má ráda tramvaje a Chorvatsko a píše tak nějak odjakživa, jen ještě nepřišla na to, proč bez toho nemůže bejt. Ke svým básním nám přinesla i ilustraci.

 

montmartre

neprodali mi pivo a tak jsem zkřehle
(protože lidi seděli na oknech pili víno pokuřovali balený cigára a tvářili se že diskutují)
drtila mezi prsty studenou krabičku cigaret i celé její poloprázdno
chvíli jsem si připadala uplně stejně rozlámaně
a nakonec začla poezie a lidi nepřestali diskutovat naopak křičeli a smáli se a hodný holky
trochu smutný a v rozpacích
(nejedna z nich se takle intimně otevřela kavárně poprvé)
se svlíkaly u mikrofonu a nikdo vůbec nikdo jim vlastně nevěnoval pozornost
odhazovaly svršky a krajkový kalhotky punčošky z bavlny pletený rukavičky
odhazovaly spodničky svatební šaty perlový korále
obnažily jizvy asymetrický prsa předvedly kostnatý kolena
ale oči všech se utápěly jenom v pivu a tabáku jakoby snad zahříval prsty
suchej a voňavej ale zdaleka ne tak hebkej jak ruce tý holky co se ti právě před očima svlíká
pitomče otoč se k ní a pošli vzduchem pusu
ať si nepřipadá tak hloupě co si má vo klucích básnících pak sakra myslet
když píšou o múzách a pak prohýbaj záda pod tíhou sklenic
budu je dneska večer všechny líbat aby nemusely večer doma brečet že holky jako jsou ony
nikdo vlastně nechce

• • •

nevim jestli to byl tlukot mýho srdce anebo drncání autobusu
každopádně jsem údery cítila v zádech přitisknutých do sametově zelený sedačky
jako by se mi srdce na chvíli rozpustilo a protékalo páteří
(a ty tvoje oči)

celou cestu jsme mlčeli a věděli že léto končí
že za devadesát minut zase smutná praha
a že nás čeká vracení flašek od piva a drahý lístky na metro

škoda že nikdo doopravdy netušil co všechno přijde
nikdo doopravdy neznal ty věci ze kterejch jsme měli strach

podzim a samota a všechno to tisíckrát stejný a stejně smutný loučení

chtěla jsem všechnu tu nevyhnutelnou bolest pocítit teď právě teď
a zarýt se nehty do potahu sedačky zanechat zbaběle
všechen strach právě tady

a tys seděl a přemýšlel snad o něčem jiném
a srdce mi pomalu přestávalo bít tak hlasitě

 

zaječí střeva v holešovicích

našli její
i jeho tělo
kousky co už nikdo nedá dohromady
všechno se podle tebe v tu chvíli
děje rychle a tělo je smířený
smířený je i tělo zvířete na kraji vozovky
i oběti čtyř černých koťat na nádraží
holešovice posledních pár vteřin bez bolesti

tvoje studený prsty obepínající mou dlaň
studený slova podél studený řeky
jako posledních pár vteřin bez bolesti

• • •

snědla jsem trnovou korunu
Kristovi přímo z hlavy
obepnula moje orgány
jako břečťan
nekonečně se rozrůstá

cítím trny zevnitř i zvenčí
ptám se zda tě taky tak všechno bolí
mlčíš tak nevím jestlis mě slyšel
ale možná spíš neslyšim já tebe

tělo pálí a hoří a pomalu se stává popelem
jeho lehkost je tak lákavě nesvazující
jeho pomíjivost tak duševně prázdná
chci se zas dotýkat chodidly dlažby
svou dlaní té tvé

těla pod peřinou jsou studená
bojím se aby ten ostnatej drát
neprorostl skrz mě i do tebe

 

rozpadám se

cítím hnilobu ve svých ústech
ostré dlouhé trny prorůstající mou kůži
sleduj rozklad mého těla
se mnou

nemám se jak chytit ani čeho
řidič tramvaje je šílenec
rozbíjí mne na kusy

snažím se o ledovou omítku tvého domu
obrousit suchou kůži z rukou a ze zad
ta bolest pálí

nepravidelná plocha zdiva se láme
sleduj rozklad mého těla
se mnou

 

za oknem hořelo

všechny ruzyňský východy slunce
se vtiskly do krvácející stěny
spěchali jsme
autobus přijel v 6:13 a já si sedla
sama
na to nejhorší místo
odkud není vidět ven

chtělo se mi spát ale bála jsem se
že zapomenu sen co se mi v noci
zdál – totiž že čas se
nepředvídatelně opakoval
a já neměla odvahu
žít to všechno znovu

prý si mám příště vymyslet něco lepšího
ale přísahám že tentokrát
něco znamenal
a já mám strach i přesto že tramvaje
jsou plný a je ráno jako každý jiný
/pro mě skoro nový
dlouho jsme se neviděli/

 

voda je tělo

vstoupila jsem
do svěcený vody
zčeřila jí a styděla se
jinak to nešlo

zavři oči a představ si jezero
všechno co v něm plave
jsou tvoje fyzický touhy
vlasy
peří
struhadlo
zubní nit
bílý prostěradlo
voda je neposkvrněná
voda je tělo

vstoupila jsem
do svěcený vody
jinak to nešlo

 


Pokud tě Veroničina tvorba zaujala, některé její další básničky a fotky najdeš i na jejím instagramu.

Tagged: