19.4.2021 Admin

Prašné mezery

Můj dům byl plný kamenů. Pár mi jich přivezl David z cest, když se vrátil z lodě, foukal tam silný vítr, vyprávěl, voněla citrónovým pepřem, který jsme si dávali na ryby, když jsme snídali. Z každé pevniny mi přinesl kámen. Spoustu jich tu zapomněly mé milenky, nepamatoval jsem si, který kámen patřil které ženě, bylo jich tu moc, některé je nechaly u zrcadla, když si jimi chtěly nakreslit obočí, další se ostrým hrotem snažily vyrýt své jméno na zeď vedle kamen, abych si na ně vzpomněl. Nechával jsem je nápis dodělat do konce, stejně jsem tohle písmo neznal a nikdy žádné jméno znova nepřečetl. Nejvíc kamenů stálo pod parapetem okna, ženy měly pocit, že se z něj tak často dívám, věřily, že o kámen zakopnu a budu ze spaní přeříkávat jejich jména jiným ženám do hlav. Davidovi se líbilo, že kameny od něj nechávám pohozený mezi kameny od těch žen, vždycky je poznal mezi všemi a říkal mi všechna ta jména, tenhle kámen je Kristýny, povídal, tenhle Veroniky a ten zas Markéty, voní jejím potem, vedle leží ten ode mně, vidíš, jak je blízko? Je to skoro jako kdybych se dotýkal jejích stehen. Zasmál jsem se, nevzpomínal jsem si na její stehna nebo pot ani na její tvář, možná, že právě její jméno bylo vyrytý na kamnech a já jsem to nebyl schopen přečíst. 

Byl podzim, když ke mně David po dlouhé době přijel. Těšil jsem se něj, hlína před mým domem byla ten den moc prašná, možná to Davidovi bude připomínat písek, který mu tak často ulpívá ve vlasech a za klíčními kostmi, nebude mu to vadit, říkal jsem si. Čekal jsem na něj celý den, postel, na který lehával, jsem vycpal knížkama, který pro mě byly bezcenný, ale pro Davida cenu měly, vytrhával z nich stránky, roloval je a skládal mi z nich domy a ulice, který viděl na cestách. Anna uměla z vytrhaných stránek udělat trubičku a foukat do ní jako na flétnu, slova se potom odlouply jako drobečky pečiva a poletovaly vzduchem, ale později jsem ji řekl, že se to nestalo, byl to jenom prach, který se na stránkách uchytil za ta léta, kdy jsme stárli. Nevěřila mi.

David ale přijel až další den brzy ráno, viděl jsem ho z jižního okna, umyl jsem si oči a šel za ním. Na dvorku bylo pořád prašno až byl kouř, písek byl tak jemný, že jsem se bál otevřít pusu, aby se mi prach nenalepil pod jazyk. David byl čím dál starší, s jeho šedinami se objevovaly ty mé. Vytáhl jsem dvě krátké cigarety a David je zapálil, když jsme dokouřili, šli jsme oba do mého domu a já do dvou hrnků nalil kávu. David si hrnky prohlížel, jako kdyby je viděl poprvé, ale neviděl. Viděl je už stokrát předtím, kdy se vracel. Myslím, že si je prohlížel, aby si s jejich barvou a strukturou vybavil všechna ta rána, kdy jsme spolu seděli na terase a pili z nich.

Začal mi povídat o horách, sněhu a lesklém ostrém mrazu. To slovo, říkal, znělo hlasitě z našich úst každým dalším metrem, a i když jsme mluvili tiše, mráz se stával člověkem, byl za chvíli vyšší než my, vyšší než hora, kterou jsme překračovali, měl dlouhý prsty, pořád delší, s tenkými ostrými nehty, zarýval se jimi za krk a obmotával kotníky. Nemohl jsem se pohnout, mráz mě držel a já myslel, že už tě neuvidím. Sníh byl bílý, ale tu bělobu jsem ve tmě neviděl, tam slunce nevycházelo a nikde žádný kameny, který bych ti přivezl, Jakube. To nevadí, řekl jsem, mám kamení plný dům. Kopl jsem do kamene, který se povaloval pod stolem, na kterém jsme snídali kávu, jen abych Davidovi dokázal, že to myslím vážně. Celý dům byl plný kamenů, ale cenný byly jen ty od něj.

Nekopej do něj.

Proč?

Ten patřil Anně.

Opravdu?

Poznám to.

Pleteš se. Anna tu kámen nenechala. Anna mi nechala na zdi v místnosti nad jídelnou velkou černou skvrnu, umíchala barvu ze sazí z obou komínů a nedopitého bílého vína, smíchala to ve velkém kovovém kýblu, ve kterém jsem vynášel popel z kamen a pak tu barvu vylila na bílou stěnu, tou barvou přetírala i nápisy od těch žen, jejich jména vyrytá kameny. Anna je dokázala všechny přečíst, ale ne všechny zamalovat. Seděl jsem zrovna v ložnici a rozsvěcel lampu, když ke mně Anna přišla, měla černé dlaně, barva se ji z nich loupala a s ní i její světlá kůže, loupala se tak, až Anna zrůžověla a plakala, ty slané slzy ji pálily na té čerstvé kůži. Když takhle vešla do ložnice, objal jsem ji, všechna růžová místa jsem ji políbil a stejně tak obě ruce kolem dokola a položil ji na postel, kde jsme se pak milovali. 

Tu skvrnu jsem nikdy neviděl, Jakube.

Ukážu ti ji, ale teď v tom pokoji spí jiná žena, až ráno odejde, půjdeme se tam podívat.

Jaká žena?

Ta žena, která ráno odchází do svého domu, kde má květiny, které musí zalévat.

Ty nezaléváš své květiny?

Nemám květiny.

prašné mezery - ilustrace

 

Nechal jsem Davida spát ve své ložnice a sám si lehl do místnosti se skvrnou a cizí ženou. Její tělo bylo studené a já ji rád ohříval, měla lesklé rty a zlatou kůži, skrz peroxid jejich vlasů pronikalo jemné světlo ze žluté žárovky lampy. Na malém nočním stolku stála sklenice s vodou, kterou jsem nedopatřením svrhl, když jsem si chtěl lehnout k té ženě, voda se ji vylila na košili, která zprůsvitněla a její ňadra v ní začala svítit. Lehl jsem si k ní a košili svlékl, ona se vzbudila, mokrá košile se na jejím opáleném těle přilepila, ta ňadra potom studila od té vody, ohříval jsem je ve svých dlaních.

Ráno ta žena odešla, tak jak jsem říkal Davidovi, ale ne kvůli květinám, to jsem lhal. Žila s jiným mužem, možná s jinými muži, zkrátka vedla svůj život, nevadilo mi to, já zase spával s jinými ženami, a to zase věděla ona.

Vstal jsem dřív než David, viděl jsem, že vedle postele má své boty a prázdnou láhev od vína, pod postelí několik kamenů, ani jeden z nich není od něj, hádal jsem, to si jen David přinesl kameny od žen, které se mu líbily, různě po domě je posbíral a schoval pod postel, aby se mu zdály v noci sny, kde se bude se všemi těmi ženami milovat. 

Uvařil jsem pro sebe a Davida kávu a šel ven. To ráno nebylo tak prašné jako včerejší, ve vzduchu voněla sůl, ale to možná jen takhle voněl David nebo jsem si to alespoň představoval já, že takhle voní. David se vzbudil a sedl si ke mně. Byl smutnější než jiná rána, kdy jsme smutní všichni, možná se šel podívat na tu skvrnu, říkal jsem si, možná z ní je mu smutno a stýská se mu po Anně. Mně taky chyběla. Bylo to hrozně moc rán a večerů, kdy jsem ji neviděl, ale vzpomínal jsem si, kdy jsem ji viděl naposledy. Z té vzpomínky se stala modlitba pro všechna ta rána a večery, myslím, že s každým jejím odříkáním se její podoba měnila, už jsem si nebyl jist její pravdivostí, ale věděl jsem, že si ji pamatuji celou. 

Dlouho se přede mnou Anna svlékala, záviděla ženám, které ke mně chodily a nestyděly se svléknout hned a celé, obdivovala je, záviděla mi, když jsem mluvil o jejich opálených stehnech a štíhlých zápěstí, vyprávěl jsem o těch ženských krajinách celé hodiny, kdy jsme s Annou hráli šachy. Ona se svlékala pomalu, měl jsem pocit, že s každým dalším kamenem v mém domě se svlékala pomaleji, s každou další hrou šach zase rychleji, když se svlékla úplně, zapomněl jsem na ni a ona už dávno nebyla v mém domě. 

To ale nebyla ta vzpomínka.

Viděl jsem ji naposledy s jiným mužem, držel ji moc pevně na to, aby se za mnou ohlédla, kouřili červené cigarety a smáli se, až jejich smích zněl ve všech okapech města a všem kolemjdoucím jejich kouř voněl, držel ji moc pevně na to, aby se Anna za mnou ohlédla a odešla se mnou v pátek do mého domu. To jsem ji viděl naposled a nesvlékla se přede mnou ani trochu a já si nedokázal vybavit ani kousek jejího svlečeného těla.

Jak rád bych teď Annu viděl celou nahou, tak nahou jako se sama v tom nejširším zrcadle neviděla. Jsem si jist že bych byl nahý taky. A byli bychom spolu nazí, tak jak jen dva lidé spolu nazí můžou být. 

Chtělo se mi plakat, už jsem cítil tu hořkou tíhu v očích, ale David mě vyrušil. Chtěl doprovodit na vlak. Davida jsem měl rád. Pamatuji si, kdy poprvé vypil láhev vína, ale ne kdy poprvé láhev vypila jeho. Možná to zpozoroval jen on, třeba to byl jen krátký záblesk mezi loky, jen malý zaváhání chlastu v jeho krku, než pokračoval dál. David už dávno nebyl nikde na lodi, ani v horách, ani nikde jinde, proto mi žádný kámen nemohl přinést. David teď v každý lahvi nechává kus sebe, už zbývá jen malý kousek Davida a malý počet lahví, které může vypít, než se v nich ztratí celý.

Šel jsem Davida doprovodit na vlak. Na nádraží vůbec nefoukal vítr, přesto jsem viděl drobné lístečky kutálet se po kolejích. Přijel prázdný vlak, objali jsme se, cítil jsem, že má David v náprsní kapse své bundy nastrkané kamení, těšil jsem se z jeho potěšení a litoval sebe, že si kamenů nevážím tak jako on. David dopil poslední láhev a tím vlakem odjel. Já ho tehdy viděl naposledy, myslím, že ten vlak už nikdy nezastavil. 

Všechny kameny v mém domě zmizely, stal se z nich prach, kterého bylo tolik, že zapadával do všech škvír v domě a v mém těle, a tím mi je připomínal.

Anna už nikdy nepřišla a já věděl, že nepřijde. Zamaloval jsem tu skvrnu ze sazí a nedopitého bílého vína, kterou namalovala a myslel jsem na ní. Oholil jsem se a šel spát.

 

______

Jestli ti jedna povídka od Emy nestačila, koukni sem na její miniseroš Slimák v mém jícnu. Slova i obrázky, všechno od ní – stejně jako v týhle povídce. S literátama z Ostravy zase páchala velkolepý Hariki Czurakami, sedni na Pendolino nebo klikej tady.

Tagged: