18.4.2021 Admin

Soda a jiné básně

Tentokrát žádná milostná poezie, nýbrž série působivých obrazů z každodenního života od básníka Jakuba Války. 

Soda

Spolu s kouřem vykašlu duši do dlaně.
Těší mě, když ji takhle vidím,
aspoň vím, že ji mám.
Chmýří má lehce orosené, jako právě
narozené štěně.
Je unavená po flámu.
Tyhle rána se na mě vždycky dívá trochu
vyčítavě, jako na příliš hlučného souseda,
který jí celou noc nedovolil usnout.
Trochu se asi urazila, že jsem ji taky nepozval.

A tak se (pro potěchu duše) dívám do slunce, než se mi na chvíli ubytuje na sítnici
a pohladím jezevčíka
a vyčistím si zuby
a zaleju květiny
a pomůžu paní s nákupem
a umyji si ruce před jídlem
a nerozčílím se pro každou prkotinu

A pak, když duše trochu pookřeje,
vydrhnu ji v umyvadle kartáčkem na zuby a sodou, až se na bílém porcelánu skoro ztrácí.
 

Lžička

Procházím se po stole,
od vidličky k noži je to pořádná dálka,
a támhle za skleničkou mě někdo pozoruje –
má zlej pohled a krutý hnáty.
Možná to nebyl úplně dobrej nápad –
vydat se večer sám na neuklizenej stůl –
ale ne, to se jen zrcadlim v nedopitém víně.
Možná bych se měl na svět dívat vlídněji,
aspoň bych se sám sebe nelekal.
 

Zvěsti

Podívej se doleva, směrem na zítřek, když správně přivřeš oči, uvidíš mezi řasama kmitat budoucnost až po příští pondělí.
Co vidíš?
Tmu.
Tak tos je možná přivřela moc, a možná nás jen nečeká nic hezkýho.
 

V zimě

Je to v zimě, kdy mi srdcebití naráží na hrudník.

Je mi úzko, jako bych častěji vydechoval, než se nadechuju, na tři výdechy jeden nádech, z toho se přece nedá vyžít říkám si, tak si radši lehnu na dno tady toho popelníku mezi nedopalky, abych se trochu uklidnil. Některé ještě doutnají a tak si nad nimi ohřívám dlaně.
 

Tlak

Když jsem byla malá, myslela jsem, že vrásky jsou od slz, že ti pláč reje do tváře a podemílá oči jako řeka podemílá břeh. Že stáří je jen důsledkem trvalýho a hlubokýho smutku, ale teď vidím, že je to vlastně opačně, to smutek je důsledkem trvalýho a hlubokýho stáří. Člověk pomalu klesá na dno svýho věku, kůže se mu svraští tlakem všeho času, na samym dně je tma, úplná tma, a ty pro samý roky ani nevidíš zpátky na hladinu.

 
Poslouchej,

pojďme si promluvit o neposlušnosti, říkám světlu, který dneska vypadá nějaký starý, paprsky jako šedivej vlas proklouznou mezi mrakama a větvema a listama až k mýmu uchu a ochraptěle šeptnou: „Světlo nezvohneš, celej den na tebe tlačí, až se večer vyčerpanej položíš a na půl dne zdechneš. Světlo nezapomíná.“

 

Tagged: