11.4.2021 Admin

Čtyři domácí

K nedělení chvilce poezie máme čtyři drobné básně od naší staré známé Sáry Chrástecké. Klasické a autentické, pro konec týdne jako stvořené.

I.

Myslíš, že se dědí

skálopevné přesvědčení

a vize v stupních šedi?

 

Ptám se tě, protože

už zase jsme na nože

poprvé v životě nechci být něčí.

 

Ptám se tě, protože

váhám a horší se mi zrak

a pořád mám nějakou páteř.

 

II.

Plody naší

země

pro naše děti

—to nejhorší

z tebe,

ještě horší

ze mě.

 

Všechno je to o výchově

a o tom v co věří:

„Jdi si hrát hned přijdu“

účtenky k večeři

„Ať víš

co mě

stojíš“

falešná hanba z breku,

bezešvá tapeta přetvářky

už od útlého věku,

taky prošoupané podrážky.

 

Takhle tu vypadá dětství.

 

III.

Ještě před úsvitem

kouř barví zdi bytu,

a jak jdu tím bytem,

vím, že — dokud jsi tu—

nic není jak se zdá

— zdánlivě bílé zdi jsou do žluta.

 

A z obýváku je jen výstavní síň

a ty nejsi hodná

a nejsi mě hodna.

 

Zorné pole se mi úží

a dopadá

na strukturu

dehtu,

na skulpturu

přede mnou.

 

Jímá mě oprávněná

přirozená nenávist.

 

IV.

Zhasni,

zmiz mi z očí!

Sklapni,

pět vět stačí!

Náš denní příděl emocí

nevšední případ nemoci,

co si

mezi

sebou předáváme.

Víc si nedáváme.

Nic si dlužit

nechceme…

ani toužit

viď že ne?

Tagged: