22.10.2020 Admin

Klára Vlasáková: Byl by zajímavý experiment zpracovávat jednu látku celý život

Vydání debutového románu Kláry Vlasákové Praskliny takřka koincidovalo s vyhlášením nouzového stavu v České republice. Tato shoda náhod je o to děsivější, když si čtenář uvědomí, jak aktuálními tématy se autorka ve svém díle zabývá.

 

Co byste poradila autorům, kteří chtějí ve své tvorbě reflektovat současnost a současná témata?

Myslím, že všichni reflektujeme současná témata, ať už to chceme dělat, nebo ne. Žijeme v určité době a politickém zřízení. Ovlivňují nás klimatické změny, prohlubující se ekonomické nerovnosti a v letošním roce samozřejmě pandemie koronaviru. Z téhle současnosti se autorka nikdy nevymaní a každá kniha – i když se odehrává v historii, paralelním světě nebo budoucnosti – je vždycky primárně výpovědí o současnosti: co akcentujeme, co zamlčujeme, co docela přehlížíme.

A to neplatí samozřejmě jenom pro literaturu. Když sledujeme film natočený v současnosti, který se odehrává třeba za normalizace, tak jde především o výpověď, jak chápeme svou vlastní dobu. Skrz tohle prizma je pak zajímavé pozorovat, proč některé knihy v minulosti zapadly a jiné zazářily. Každá společnost v určité době akcentuje jistá témata a těm knihám, které se často nevědomky, náhodou „trefí“, se pak dostává víc pozornosti než jiným.

Jak si myslíte, že bude literatura reflektovat koronavirovou krizi?

Netroufám si odhadnout konkrétní podoby, ale současná situace do textů jistě prosákne, i když třeba v celé knize nezazní přímo slovo „koronavirus“. Někdy mám pocit, že se referování o současných tématech bere jako něco příliš rizikového, skoro odpudivého a že je spolehlivější je počkat, až se významy usadí, a do té doby psát o bezpečnějších, předžvýkaných tématech. Jenže myslím, že jeden z úkolů umění je rozpitvávat bytostně současná témata. I když z toho pak člověk s odstupem času může vyjít jako idiot, co nic nepochopil.

Jaký byl pro Vás impuls k napsání vašeho debutu, Praskliny?

Nepamatuju si, že by šlo o jeden konkrétní impuls; materiál na knihu jsem tak trochu nevědomě sbírala poměrně dlouho. Motivy určitou dobu kvasily kdesi ve tmě, než se dostaly na světlo. Jako první existoval motiv koule – podivného objektu, který se snese odněkud z vesmíru, ale nic nedělá, jen levituje pár desítek centimetrů nad zemí. První větu románu jsem v trochu jiné podobě měla zapsanou dlouho, ale trvalo třeba dva roky, než se příběh začal rozlévat do stran.

Jak probíhala stavba dystopického světa, ve kterém se děj odehrává?

Je pro mě zajímavé, když někdo svět Prasklin chápe jako dystopii. Jsem ráda, že řada čtenářů a čtenářek čte knihu spíše jako výpověď o současnosti, ale mám pro dystopické pojetí pochopení. Kromě jiného to člověku poskytne určitou úlevu, že nečte o dnešku, a nejsme na tom tudíž ještě tak zle.

Pro mě jde spíš o zesilování a zeslabování toho, co skutečně žijeme. Třeba robotizace je v Prasklinách dovedena do neveselých konců. Zatímco motivy jako nadužívání antidepresiv a analgetik nebo slabá sociální záchranná síť dystopické bohužel nijak nejsou.

Na začátku psaní jsem měla určitou strukturu. Věděla jsem, kdo jsou mé postavy, jak fungují vztahy mezi nimi, a věděla jsem taky, jak celá knížka skončí. Nicméně v řadě věcí jsem od původní struktury uhnula. Nemám moc ráda spojení, že si postavy „začaly žít svým životem“, je to přece jen vždycky autorka, kdo drží otěže, ten vztah nikdy není rovný. Nicméně pro mě bylo důležité nechat text rozvíjet a pozorovat, kam až příběh proroste.

V rozhovoru pro ArtCafé jste uvedla, že se svými postavami často nesouhlasíte. Co je pro Vás ještě pro vytváření postav klíčové?

Neřekla bych, že je ten nesouhlas klíčový. Ale pokud se jako autorka snažím svoje postavy brát vážně a nechat jim vlastní život, tak je jasné, že budou mít jinou životní trajektorii, a především jiné názory než já. Důležité pro mě bylo nechat je určitou dobu, aby se svobodně pohybovaly, a tohle hemžení spíš z dálky pozorovat. Teprve potom jsem přistoupila ke škrtání, směrování. Jestli je na psaní prózy něco skvělého, je to právě tahle svoboda dovolit textu růst a účastnit se toho procesu jako někdo, kdo ten růst spíš podporuje, než osekává a tlumí.

 Kdybyste měla Praskliny psát znovu, změnila byste něco?

Člověk se neustále mění, vyvíjí. Byl by samozřejmě zajímavý experiment zpracovávat jednu látku celý život a sledovat, jak se na ní ukazuje autorské zrání a názorové posuny. Kdybych najednou zázračně zapomněla děj a oblouky jednotlivých postav a pamatovala si jen námět, který bych chtěla z nějakého důvodu znovu napsat, tak by určitě vznikla v lecčem odlišná kniha.

Co se týče nějakého redaktorského pohledu, tak bych nejspíš nějakou větu formulovala jinak, něco přidala, něco ubrala. Ale knihu jsem psala v určité době s určitou vizí, a nemá tak pro mě moc smysl klást si otázku, co by se dalo změnit. Text je hotový a už dávno mi nepatří – teď náleží čtenářům a čtenářkám, kterým vznikají v hlavách specifické obrazy toho, co jsem se během psaní snažila evokovat. To je obrovská satisfakce a víc nežádám.

 Co vaší prozaické tvorbě dalo a vzalo studium scenáristiky na FAMU?

Studium na FAMU pro mě bylo rozhodně nejsilněji formativní období za celá moje studia. Jednak jsem tu začínala poměrně mladá, v jedenadvaceti letech, a potom jsem si na FAMU díky různým diskusím a aktivitám ujasňovala, co od psaní vlastně očekávám a jak moc se mu chci věnovat. Nedokážu pojmenovat jednoznačně, co to dalo mému prozaickému psaní; jisté ale je, že bych bez působení na FAMU byla někým jiným.

Pracujete na něčem novém?

Ano, ale já pořád něco píšu – a výrazná část textů se nepřehoupne přes prvních několik týdnů či měsíců. Nerozvinou se, nezačnou dýchat; v takovém případě je lepší práci odložit. Považuju se za poměrně racionálního člověka, ale tady funguje něco, co by šlo nejspíš nazvat jako intuice – pokud mi přijde, že text nevyzařuje žádné vnitřní světlo, bez nějaké velké lítosti ho dám stranou a často se k němu už vůbec nevrátím. Pro mě je psaní takový nekončící řetězec chyb; na rozdíl třeba od vědeckých pokusů a bádání nebo třeba politických rozhodnutí tady ale nikoho neohrožuju, nedržím v sevřené pěsti reálné životy. Přinejhorším přijde vniveč moje několikaměsíční práce, ale to je dost malá a snesitelná daň za to, že u textů, s nimiž nakonec vydržím až do konce, vím, proč a jak vznikly – a dokážu s nimi bez velkých výčitek žít.

Tagged: