29.9.2020 Admin

Kniha o Palachovi

Naposledy ho viděla na maturitním plese, kdy byl opilý už v devět, na diskotéce mával tisícovkou, kterou mu dal otec a kupoval panáky i holkám, které neznal. Točil se po parketu a chytal se jakéhokoliv těla, které ho od sebe neodstrčilo, leskl se potem, a když se sklonil nad skleničku, která mohla a nemusela být jeho, dělala se mu dvojitá brada. Ale mohla na něm i přes to oči nechat, a když jí kolem třetí ráno nabídl, že ji doprovodí domů, brala to jako životní událost.

Dávala si pozor, aby se netvářila příliš nadšeně a neprozradila se, že po něčem takovém toužila už čtyři roky, od chvíle, kdy v prváku věděl tolik věcí o upálení Jana Palacha a nabídl jí, že jí o něm půjčí knihu, ale nikdy se tak nestalo. Bylo to poprvé, co spolu mluvili: na školním výletě do Prahy, kdy byli nejdřív na Václavském náměstí, kde právě měl svůj palachovský moment, a kdy o něm poprvé začala něžně smýšlet, nastoupili pak na Můstku se zbytkem třídy do tramvaje a vezli se na Hradčany, kde se jí podařilo chytit se tyče hned vedle něho. Měl na sobě černé tričko, v podpaží a na zádech potem ještě černější, v pase uvázanou džínovou bundu, tehdy jí řekl, že jí půjčí tu knihu a ona se nenápadně tiskla v přeplněné tramvaji bokem o jeho bok, nevěděla, kde končí ona a začíná on. Nikdy jí ale knihu nepůjčil, po maturitním plese ji oslovil Kláro místo Báro, ale to ona přičítala jeho pokročilé opilosti, sama byla trochu opilá, takže si to přeřeknutí naplno uvědomila až, když se probudila druhý den odpoledne. Vedl ji přes náměstí a ona ho pak schválně vedla těmi méně osvětlenými uličkami, aby mohl využít situace a někde ve stínu ji políbit. On celou dobu mluvil a nevyžadoval po ní, aby mu na cokoliv odpovídala, a když se teď zpětně snažila zamyslet nad tím, co jí to vlastně tu noc říkal, nevzpomněla si vůbec na nic. Až na jednu věc. Vedla ho nakonec k domu zadem, podél pole, kde se mu parádní polobotky bořily do zmrzlé hlíny a ona na něj musela čekat, zeptal se, proč jdou zrovna tudy, a ona odvětila, že kdyby je viděl z okna táta, zabil by ho a v tu chvíli se mu v očích konečně objevila ta ostrost, kterou měl, když začal zničehonic přednášet o Palachovi, nebo o čemkoliv, co ho zajímalo, proč by mě chtěl zabít, ona se zastavila, pohlédla mu do očí s odvahou, kterou jí dodávala zima a těch pár panáků, které si koupila sama, protože nikdy nebyla a nebude dívkou, kterou budou muži na cokoliv zvát, a odpověděla: Však víš.

Po maturitě šel na vysokou do Prahy. Ona ne. Na začátku to bolelo, neuplynul den, kdy by před kamarádkami nevyslovila jeho jméno a ony na to reagovaly s menší a menší trpělivostí, já stejně nechápu, cos na něm viděla, pronášely mezi cigaretami, takovej intelektuál, prsty udělaly uvozovky, a ani hezkej nebyl, vlastně takovej tlustej celkem, já to fakt nechápu, ale zase, každá máme typ, a když je kluk tlustej, tak to vlastně může bejt hezký. Ale ona viděla na fotografiích na jeho profilu, že každým měsícem hubne, džínová bunda v ramenou upnutější, ale černé tričko přes břicho naopak volnější. Viděla, že studuje, pracuje, v jednu chvíli si pořídil přítelkyni, elegantní drobnou slečnu s ofinou, se kterou celé jedno léto strávil po evropských velkoměstech a pořizoval analogové fotografie před katedrálami a sochami známých osobností. Po létě se s přítelkyní rozešel a fotky z léta postupně promazal a ona nad nimi trávila méně a méně času, protože si i sama před sebou uvědomovala, že nemá čas na zaobírání se nehynoucí láskou. Koneckonců, bylo jí dvaadvacet a být zamilovaná do nějakého bohéma, jak ho nazvala její máma, nebylo perspektivní. Pořád bydlela doma, ze všech stran slyšela, že by jí to mělo vadit, ale protože jí to nevadilo, hlouběji o tom neuvažovala do chvíle, kdy začali lidé mluvit o epidemii. Nejdřív se zavřela škola, kde učila máma, takže strávila dva dny doma s pláčem, že je její profese úplně zbytečná. Pak přišli o práci ona i táta, takže byli zavřeni doma všichni tři a v tu chvíli by dala cokoliv za samostatný pokoj na Břevnově, kterým se na fotografiích tak chlubil onen bohém, přitom to byly jenom parkety, bílé zdi, jedno velké okno, matrace na těch parketách, hromady knih z antikvariátu. Ona měla jen ten svůj zkosený strop, okno s výhledem na sousedovu zahradu s bazénem a proleželou matraci pro dva, ačkoliv na ní ve dvou spala jen párkrát. Slyšela přes dveře mámu u šicího stroje, tátu, jak poslouchá zprávy, četla knihy, na které neměla do té doby čas, procvičovala si němčinu, snažila se dosáhnout orgasmu. Po dvou týdnech se rozhodla, že jí příroda nemůže ublížit, vzala si roušku, do kapsy rukavice a vyrazila ven, přes pole, přes koleje, nahoru do lesa, k zřícenině a tam ho poprvé od maturitního plesu potkala.

Seděl mezi stromy, a jak měl hlavu zvrácenou dozadu, všimla si, že má bradu a hrdlo v jedné bledé linii, a když k ní shlédl, skoro ho nepoznávala. Pozdravili se, ale bylo na něm vidět, že si nepamatuje, kdo ona je, bylo to poznat v jeho bodrých, ale nekonkrétních dotazech, v tom, že se vyhýbal tomu ji oslovit jménem, ale místo toho, aby situaci uvedla na pravou míru, nechala ho, ať si to vyžere. Když spolu vyšli na zříceninu, a pak spolu scházeli dolů, a ona se od něj odpojila, aby šla domů a on těkl velkýma očima na dům, a pak na ni, bylo vidět, že mu svitlo.

„Ty vole, já se omlouvám, ty seš Bára, já měl celou tu dobu pocit, že mluvím s někým úplně jiným.“

Zeptala se, s kým jiným.

„Já vlastně ani nevím. Hele, já se tady strašně nudím, jsem z toho úplně v prdeli. V Praze se každou noc něco dělo, a když mě tam něco nebavilo, stačilo jít o byt dál, kde mě to bavit začlo, já se v tý karanténě asi zbláznim, takže kdyby ses chtěla projít, nebo tak něco…“

Řekla mu, že se bude fakt strašně nudit, ať zazvoní a měla se k odchodu. Občas slyšela od mámy, že se doma ukázal, ale nikdy ho neviděla na vlastní oči, všechny informace měla z druhé ruky. Moc kouří, říkal jeden, moc utrácí, říkal druhý, což byl důvod, proč se se sklopenýma ušima vrátil domů, ten svůj pokoj za osm tisíc na Břevnově si prostě už nemohl dovolit a jeho dětský pokojíček byl na takovou situaci připravený, mládenec tedy seděl, probíral se svými knihami, prohlížel se v zrcadle a vedl korespondenci se svými přáteli z Prahy, kteří situaci nesli stejně těžce jako on. S tím rozdílem, že si byli schopni i hubených časech udržet své pokoje s balkony a knihovnami stlučenými z dřevěných bedýnek, všichni s ním hrozně sympatizovali, vyslechli ho, když si stěžoval na to, jak málo se toho děje, bývalá přítelkyně, se kterou příležitostně spal, ale která si ho pořád držela na distanc, mu říkala, ať v tom hledá to pozitivní, alespoň jsi na čerstvém vzduchu, ale on jí psal, přijeď, že budou na čerstvém vzduchu oba, ale ona na to, do vlaku teď nevlezu, člověk zakašle a já málem vyletím z kůže a brácha mi auto nepůjčí, vždyť to víš, a představ si mě, jak řídím těma vašima okrskama, i když ve skutečnosti k němu nikdy nejela, ani když spolu chodili, ani vlakem, ani autem, protože byla příliš vázána na svůj vinohradský byt, kde ji příjemně uspávali tramvaje pod oknem a diskuse spolubydlících o pansexualitě. Takže ona byla tam a on tu a uvědomoval si, že ji zpátky nikdy zcela nedostane, a tak se užíral a musel chodit ven na čerstvý vzduch, aby nezačal pít, jeho maminka zásadně nevedla doma alkohol, a kdykoliv si u otevřeného okna dal cigaretu a větral další hodinu, ona vždycky vešla s čistým prádlem a byla přesvědčena, že je ta cigareta cítit, a tak byl venku, v zimě, ve vedru, s každým krokem se snažil sám sebe přesvědčit, že dělá něco pro své tělo a svou tvorbu, i když na psaní pořádně nesáhl od té chvíle, co se se dvěma kufry objevil na zápraží. A pak potkal Báru a druhý den s černou roušku přes nos a ústa zvonil u branky a čekal, až se Bára objeví, těžké boty, štíhlé kotníky, dlouhé nohy, jasná tvář.

Na začátku ji hodně podceňoval, ale pak si na její přímost zvykl, strávil tři roky ve společnosti dívek, před kterými si musel dávat pozor na každé slovo, ale ona prostě šla, dívala se vpřed, mluvila o svém tátovi, mámě, knihách, které přečetla, filmech, které viděla. Jeho ex se úzkostně vyhýbala soudům líbí, nelíbí, ale Bára se k nim přikláněla bez sebemenšího uzardění, a jak jaro pokročilo a slunce hřálo, brala si krátké kalhoty, pod kterými byly vidět její krásné nohy, na holkách v Praze byl zvyklý, že nosily tílka a dlouhé propínací sukně různých barev, ale ani jedna nevypadala při chůzi do kopce tak přirozeně, jako ona, kolik zažil schůzek v Riegerových sadech, kdy šel do kopce s dívkou, která dělala, co mohla, aby nepůsobila zadýchaně, zrudla v obličeji, rozmazaly se jí linky v koutku očí a trvalo hodnou chvíli, než její tvář získala zas přirozenou barvu, ale Bára ne.

Vzpomínal na jednu chvíli, kdy přijel na otočku domů o letních prázdninách, šel se projít a viděl ji a další tři slečny, jak hrají na hřišti kousek od hospody badminton, všichni chlapi od stolů po nich koukaly, dvě z nich si tu pozornost uvědomovaly, ale Bára byla jedna z těch, která se plně soustředila na hru, dlouhý tmavý culík se jí houpal za zády, občas se jí vyvezlo tričko a odhalilo břicho. Prošel kolem, a až pak si uvědomil, že se celou tu dobu díval jen na ni a ona si toho nevšimla, a teď, když spolu křižovaly všechny známé i neznámé trasy kolem jejího domu, přemýšlel, jestli má smysl zavést hovor na to, jak ji líbal po maturitním plese. Měla na sobě tehdy světle modré šaty a vlasy natočené kolem celé hlavy, sepnuté malými sponkami s kamínky ve tvaru hvězdiček, byla tak unavená, že si protírala nalíčené oči, takže to v tom poli vypadalo, že má obličej samou modřinu.

Podržíme ti pokoj, říkali kámoši, nebojte, všechno doženete, říkali profesoři, kámo, ta tvoje povídka, ta je fakt úžasná, kdy zase něco napíšeš, psal mu někdo další, postupně ten mobil vypínal, protože když byl s ní, nebyla ráda, když byl na mobilu, musel se jí tedy pořád dívat do obličeje, protože výhled do krajiny ho nezajímal a uvědomil si, že její nenalíčené rty ho táhnou k tomu, aby je spojil se svými. A jednoho dne to udělal a potěšilo ho, že reagovala úplně stejně, jako před lety, líbala trochu jinak, to byla pravda, nevěděl jak, takové věci nikdy nejdou popsat, ale na jejích ústech bylo poznat, že uběhl nějaký čas, ale jinak zůstávala stejná. Bylo zvláštní, že si pamatoval na ten dojem, který měl z líbání s ní, když toho do té doby a od té doby zažil tolik. Snažil se ten dojem popsat a pochopit, když psal, ale nedařilo se mu to, ne zcela.

Po maturitním plese mu dovolila, aby ji políbil, sáhl na prsa i pod sukni, ale pak se mu vytrhla, řekla cosi, co si nepamatovala ani ona, ani on, ačkoliv ta událost přišla na přetřes, když spolu leželi na jeho rozložené bundě na jehličí, ale teď mu dovolila všechno, co se dovolit dalo. On se jí snažil popsat všechna literární díla, ve kterých příroda hrála rozhodující roli v milostném příběhu, ona na to reagovala jen slovy, že doufá, že nechytne nějaké klíště.

„Nikdys mi nepůjčil tu knihu o Palachovi. Tehdy sem se do tebe zabouchla, ty si to asi nepamatuješ.“

„Pamatuju. Jeli jsme do Prahy…“

„Jo, s dějákem a tys tam najednou začal mluvit o Pražským jaru, Palachovi a Burešový, a řekls mi, že mi půjčíš knihu, kterou o tom máš a nikdys mi nepůjčil.“

„Půjčím ti jí,“ slíbil. „Vím přesně, kde ji mám. Vidím ji před sebou. Půjčím.“

Věděl, že se školy už tenhle semestr neotevřou, už si ani nepamatoval na to, jak zněly tramvaje, ale už ho vytáčela jeho matka, která ho pořád pobízela, ať jí, a všichni jeho přátelé, kteří se tou dálkou, která vlastně nebyla dálka, postupně odmlčovali. Myslel na ty knihy, které měl uložené u kamaráda na Letné, myslel na svou oblíbenou kavárnu, kde obsluhovala ta hezká Slovenka s copem kolem hlavy, a kde nedávno začali prodávat kafe přes okénko, a v jednu chvíli mu přišla zpráva od někoho, koho vlastně pořádně neznal, která zněla: Kámo, vrať se.

Další člověk, kterého sotva znal, mu podržel jedno lůžko na Hradčanské, nebylo to to, co chtěl, ale nestěžoval si, převést tam všechny knihy mu tramvají trvalo sotva deset minut. Kráčel podél Vltavy, jeho ex psala, tu ofinu jsem si dneska střihla dost by vočko, tak se nelekni, a pak přišla, ofina krátká, sukně krátká, ale naprosto krásná, chytla ho za ruku, zadívala se na oblohu a zeptala se, tak, kam vyrazíme?

Ale pak se zamyslel nad tím, jak mu Bára ukazovala na zřícenině v dálce všechny hory, skály a komíny, a pak na okamžik natiskla tvář do jeho ramene a řekla, já se vlastně bojím vejšek, já vůbec nevím, proč jsem sem lezla, a on ji vzal za ruku a řekl, neměj strach, já tě držím, pojď, svedu tě dolů. Žádné holce v Riegerových sadech neřekl, ať nemá strach, že ji drží, že ji svede dolů, ale tam to nikdy nebyla žádná vejška, ačkoliv se ty holky v těch svých botičkách a sukýnkách zadýchaly. Ale bylo mu řečeno, ať se vrátí, tak se vrátil, obrážel všechna okýnka, chodil do Riegerových sadů a díval se na růžovožlutý západ slunce, četl si své knihy, psal své povídky, kouřil cigarety a ani se nenamáhal zavřít okno, protože ten frajer na Hradčanské mu hned při prvním nájmu přistrčil popelník a řekl, v klidu, sme kuřáckej byt. Občas spal u svý ex, občas u jiné, občas se mu zdálo o té servírce, která v té kavárně, kterou měl rád, přestala pracovat. Zastavil se tam hned první den, co byl v Praze, dokonce se toho chlapíka u okýnka zeptal na tu hezkou kolegyni, ale on mu nebyl schopen nic říct. Všechno se změnilo, ani nevěděl, jak, a když si přiopilý sedal do okna a zapaloval cigaretu, viděl před sebou Báru, a když se svět uvolnil zcela, našel tu knihu o Palachovi, kterou jí už dvakrát slíbil, přečetl si ji, jednou, dvakrát, a pak ji uložil na správné místo.

Tagged: