17.8.2020 Admin

Smrt velkého muže

Ondřej byl objednaný na devátou, ručičky hodin se však stáčely k půl desáté a v čekárně stále ještě sedělo několik pacientů, kteří byli ve frontě před ním. Všichni svorně mlčeli, dívali se po zdech nebo do svých smartphonů a se vší slušností ostatní lidi v místnosti okázale ignorovali. Ondřej znuděně vstal a přistoupil ke stolku s reklamními letáky na zubní pasty se speciálními látkami, designové kartáčky, očkování proti tropickým nemocem a zdravotní sandály. Po chvíli bezduchého prohrabování reklamních materiálů se otočil ke stolku s časopisy a vytáhl jeden, dle názvu orientovaný na chataře a chalupáře. S časopisem usedl zpátky na sedačku a otevřel jej na náhodné stránce.

„Houby, to je moje radost!“ stálo v titulku dvoustránkového rozhovoru. Dědula na fotce držel malý hříbek a přitom se přihlouple uškleboval. Vlasák, napadlo Ondřeje, vždyť je to Vlasák! Z obrázku se na pacienta skutečně dívala známá tvář bývalého ministra školství! Evidentně se po letech oklepal z někdejší ostudy a začal novou kariéru. Čím přesně se Vlasák po těch letech zabýval, vyčetl Ondřej z životopisného rámečku. Informace o Vlasákově současné profesi se Ondřejovi velmi rychle vypařila z hlavy. S údivem si totiž uvědomil, že o exministrově dřívějším politickém angažmá, stranické příslušnosti ani o kontaktech s Ondřejovým otcem nebyla v rámečku jediná zmínka. Chvíli se odhodlával, že si přečte celý rozhovor, když tu jej vyrušilo vyzvánění telefonu. Cosi zabrblal, aby omluvil nenadálé vyrušení, a vyšel s telefonem na chodbu.

Neznámé číslo, neznámý hlas. Teprve při větě „váš otec zemřel“ si Ondřej plně uvědomil, že telefonujícím je otcův dlouholetý tajemník. „A sakra,“ povzdechl Ondřej, nikoli z žalu, nýbrž ze vzteku nad nově vzniklými povinnostmi, které ze smrti rodinného příslušníka plynuly. Přesto však tajemníkovi ochotně slíbil, že svůj program oželí a již následující den se vypraví do otcova letního sídla, které do té doby navštívil jen jednou, při velké recepci se spoustou důležitých lidí – politiků, byznysmenů i novinářů. Sám Ondřej se tenkrát na rozkaz otce prakticky s nikým nebavil, ochomýtal se jen v pozadí a chyběl i na společné fotografii. Otec si nepřál, aby se jeho syn objevil v médiích nebo s hosty navazoval jakékoli vztahy. Ondřej si už ani nevzpomínal, při jaké příležitosti se recepce konala, v paměti mu utkvělo jen velké množství luxusních aut, lidí v drahých oděvech a široká nabídka jídla a alkoholických nápojů.

 

***

 

Kdyby Ondřej neměl v autě navigaci, snad by otcovu proslulou farmu nenašel. V cíli jej přivítal tajemník, který toto času v objektu pobývat sám, protože soukromý ošetřující lékař a sestry, které se řadu měsíců střídaly u otcova lože, po smrti svého klienta spíše než smutek pocítily úlevu, že mohou z tohoto místa konečně uniknout a nebožtíka vypustit z hlavy. Ani Ondřejův pobyt v místě netrval déle, než bylo nezbytně nutné.

S tajemníkem domluvil záležitosti okolo pohřbu a požádal ho, aby se spolu s najatými brigádníky ujal inventarizace a následného osudu otcovy pozůstalosti, která se na farmě nacházela. Tajemník se nabídl, že osloví jistý mediální dům, pod který spadalo nakladatelství publikující knihy o soudobé historii, jestli o něco z archivních dokumentů neprojeví zájem. V polovině jejich rozhovoru Ondřeje vyrušil telefonát. Volal generální ředitel koncernu, zahrnujícím řadu oborů od potravinářství, přes média, květinářství až po reprodukční kliniky, jehož byl nebožtík majitelem. Suše mu projevil lítost a syn s nechutí hovořit ve smutečních frázích stejně suše poděkoval.

Generální ředitel volal především proto, aby nového majitele koncernu ujistil o své nenahraditelnosti, pečlivosti a loajalitě. Syn slíbil, že se dědické řízení pokusí urychlit, aby ve zděděných firmách nenastaly kvůli právním nejistotám finanční komplikace. Pozornější posluchač by v synově řeči vycítil vztek. Otcova očekávaná smrt jej nikterak emocionálně nezasáhla, s nabytím rozsáhlého ekonomického impéria, v jehož managementu stále přebývalo příliš mnoho podivně dosazených a dříve i politicky angažovaných individualit s pochybnými vazbami a motivacemi, však přicházely především starosti.

 

***

 

117540988_311184199934448_8350145667608039858_n

art Drahomíra Klofáčová

 

Poslední rozloučení se odehrálo týden po smrti v kruhu rodinném. Kromě tajemníka byl jediným účastníkem, který formálně do rodiny nepatřil, partner vdovy – bohatý podnikatel, se kterým manželka zesnulého žila de facto od doby, kdy expremiéra přepadly první zdravotní komplikace, byť formálně se kvůli dědictví a dalším výhodám s bývalým politikem nerozvedla. Syn s matkou se rozhodli pro jednoduchý civilní obřad bez zbytečných květin a věnců a bez účasti veřejnosti a tisku. Koneckonců žádný novinář se ani neozval, že by o smuteční události chtěl čtenářům referovat. A voliči předsedu toho času nejúspěšnějšího politického uskupení již dávno přestali uctívat.

Kdyby Ondřejův otec zemřel, ještě když byl ve funkci, asi by mu vystrojili státní pohřeb nebo alespoň pohřeb se státními poctami. Kdekdo by takovou událost pravděpodobně využil jako příležitost se ukázat a s předstíranou lítostí zakrýt svou úlevu či naopak obavy o přislíbenou trafiku. Vzhledem k tomu, že v době své smrti již coby politik nepůsobil, stala se informace o jeho ochodu jen okrajovou zprávou večerního vysílání.

Smuteční řeč byla krátká, slepená z vycpávkových frází, které se bránily jakýchkoli hodnocení nebožtíkova rodinného či politického života a jakýchkoli osobnějších vzpomínek a emocí. Narodil se, žil, zbohatl, založil politickou stranu, vyhrál volby, vládl, zestárl, zemřel.

Po skončení obřadu prohodil Ondřej pár slov s příbuznými. Přece jen se příliš často nevídali a bylo potřeba využít příležitost k posbírání novinek a případných drbů, aby se později kvůli jejich neznalosti nedopustil nějakého faux pas. Krátkou rozmluvu ukončil tím, že do prstů uchopil klíčky od auta na znamení toho, že spěchá. Kývl ještě na tajemníka, aby s ním poodstoupil kousek stranou.

„Z toho nakladatelství se ozvali?“ tázal se Ondřej.

„Byl tady jeden redaktor. Provedl jsem ho po domě a ukázal mu všechny písemnosti, fotografie i tyhle plakáty.“ Ukázal na lesklý papír pověšený na zdi, s tváří zesnulého a zvučným sloganem, kterým byla kdysi, ve mnoha tisících kopiích, polepená celá republika.

„A co na to říkal?“ ptal se syn netrpělivě.

„Říkal, že by to samo o sobě vystačilo na jednu velmi obsáhlou knihu.“

„Kdy vyjde?“

„Říkal, že pokud byste poskytl potřebné finance, tak by kniha vzniknout mohla klidně do konce příštího roku, jinak že prý ve vydávání takové knihy nevidí pražádný důvod.“

„Takže kniha nebude?“

„Pokud její vznik nezaplatíte vy, tak by to prý byla vysoce ztrátová investice. Říkal, že stačí ty knihy, které o vašem otci vyšly ještě za jeho vlády.“

„Ty přece otce kritizovaly!“

„Podle slov toho redaktora historikům tyto publikace naprosto stačí. Navíc vyšla přece i kniha vašeho otce, ve které popisuje své politické vize.“

„Myslíte tu knihu, kterou si nechal napsat svým marketingovým týmem?“

„Ano. Mimochodem, našli jsme tu ještě čtyři plné krabice s touto knihou. Bylo by od vás hezké, kdybyste si odvezl alespoň ty.“

„Co bych s tím jako dělal?“

„Můžete je třeba rozdat přátelům.“

Dědic se uchechtl. „Myslíte si, že se před svými přáteli budu ztrapňovat?“ Chvíli oba mlčeli. „Co veřejné knihovny, archivy, nebo… co já vím, domovy důchodců nebo doktoři, kteří mají tiskoviny pro své pacienty v čekárnách… Zkoušeli jste to udat tam?“

„Ptali jsme se asi na padesáti místech. Dávali jsme inzeráty…“

„A?“

„Udal jsem jediný výtisk. Prý nějaký sběratel historických kuriozit.“

„Tak zbytek odvezte do sběru!“ Ondřej si odplivl a zamířil ke svému vozu.

 

 

__________________

Ano, bude líp. Podvratné texty jsou Dominikova specialita, koukni na jeho absurdní dramata a další šílenosti na Inku. Jeho sbírku básní „Když jsem byl člověkem“ můžeš pořád sehnat v knihkupectvích, třeba na Kosmasu.

Ilustrace vytvořila Dráha Klofáčová, možná je ti její tvorba povědomá z našeho seriálu Neznámí tvorové, koukni.

Tagged: ,