26.7.2020 Admin

Devět plus jeden

„Až to budete mít vyplněný, tak mi to pošlete. Rozumíte?“

„Pošlu, ale… jaké tam máte poštovní směrovací číslo?“ Přitáhne si přes stůl blok a volnou rukou uchopí propisovačku.

„Pane Dvorský, prosim vás, pošlete mi to mailem.“

Dívčí hlas na druhém konci linky zní teď afektovaně a jakoby blahosklonně. Na opěradlo židle dopadne zrzavý Apoštol – zřejmě se předtím nepozorován procházel po hraně dveří od ložnice. Muž kocoura bezděčně pohladí po hřbetě.

„Sprava zavináč – jo? Sprava jako správa, ne jako že mi posíláte zprávu… Sprava zavináč mz tečka cz.“
„Em zet tečka cé zet,“ opakuje pečlivě pan Dvorský a znamená si znaky na roh prázdného listu.

„Do předmětu kdybyste napsal ‚domovník‘ a adresu, šlo by? Díky. Tak jo, tak děkuju moc, víte, mailem je to vo moc rychlejší! Taky máme víkend…“

„A taky vám nikdo nemusí třídit poštu, co?“ uchechtne se muž.

„Jo? Díky, tak nashle!“ Ozve se známé pípnutí. Hovor skončil.

„Viď, ty?“ podrbe domovník Apoštola za uchem. „Máme spoustu práce,“ vysvětlí ještě kocourovi, jenž trpělivě opětuje pánův pohled. Tvor zakroutí hlavou, jako že on osobně to vidí úplně jinak.

Za domovníkovými zády se ozve šramot a zpoza elektrické trouby vystřelí Cyrilova packa. Muž vyhlédne z okna, zdvihne sluchátko a s pohledem zabořeným do adresáře vytáčí číslo. Byt je umístěn v suterénu, takže výhled sice nestojí za řeč, ale kočkám poskytuje možnost odebrat se na kratší či delší procházku, kdykoli se jim zlíbí. Z kuchyně se jedněmi dveřmi vchází do obývacího pokoje, plného zasklených skříní, skříněk a přihrádek, které sem přivezli už jeho rodiče, druhými pak do úzké chodbičky, která vede do stísněné ložnice, vyložené parketami. Stropy jsou tu – jako ve většině nuselských činžáků – vysoké. Vyšší než vršovické byty, ale stále nižší než v rozlehlých apartmánech Královských Vinohrad. Tři patra plus suterén. Tři patra, to znamená třikrát tři byty, to znamená devět telefonátů… Jeden byt je vlastně prázdný, takže osm.

„No?“

„Byt číslo tři?“

„Cože?“

„Slečno, pan Dvorský.“

„Copak se děje, pane Dvorský?“

Že je pověřen vyplnit dotazník. Že je to pro ministerstvo zdravotnictví. Že jestli je doma někdo nemocný.

„Však víte, kvůli tomu viru.“

„Ale, copak nemůžete prostě přijít nahoru?“

Slečna Lovatská, studentka filozofické fakulty, má jako vždy v rukávu nějaké pozměňovací, přilepšovací návrhy. Studentka… Takový jsou nejhorší – pan Dvorský jí to ale vytmaví!

111630164_957080668089224_1033044395680703540_n (1)

„To by nešlo, nezlobte se, mladá slečno…“

„Já jen nechápu, jak mi to chcete věřit, když mě ani nevidíte!“

„Já vám věřit nechci, já vám věřit budu – proč byste mi lhala?“

„Vám – vám já bych nelhala nikdy… Vidíte, jak snadný to je?“ dodá po krátké odmlce. „No vidíte, a já vlastně nevím, jestli… nejsem si vlastně vůbec jistá, jestli se lže někomu, nebo se jen lže. Chápete, jen tak – jestli se, víte co, nelže jenom tak jakoby do prostoru.“

„Tak jste nemocná, nebo ne?“

V tu ránu se ve sluchátku ozve rámus tak strašlivý, že pan Dvorský telefon upustí. V současné chvíli mu cosi spadne na hlavu. Tak ne, na hlavu ne – na podlahu přímo nad ním. Shůry se ozývá šoupání, jako by někdo přesouval nábytek. Kočky znepokojeně vyběhnou z místnosti.

„No tak já teda musím dolů, no…“

„Počkejte přece,“ chtěl vyhrknout Dvorský, ale nestihl to.

Táhlý pištivý tón oznámí konec hovoru.

Na kuchyňském stole leží talíř čočkové polévky, kterou večeřel ve středu, a noční lampička. Co to tady dělá? Muž talíř přenese do dřezu a se světlem v ruce zamíří do ložnice, v zešeřelé chodbě jej ale zastihne nezaměnitelný zvuk kroků sestupujících po schodišti.

Muž instinktivně uskočí, zapadne do koupelny.

„Co tu děláte?“

Hlas vychází od stropu.

„Proč si nerozsvítíte?“

Malá očka v narudlém obličeji shlížejí na pana Dvorského. Makak jávský se jednou rukou drží garnýže a nohama pomalu houpe metr a půl nad zemí.

„Tfuj!“ ustoupí Dvorský zpět do chodby.

„Já vás vidim, pane Dvorský! Kukátkem!“

Pryč! Vrhne se zpět do tmy koupelny.

„Proč si nerozsvítíte?“ zopakuje opice.

„Tys mě ale vystrašil,“ stýská si domovník a krouží po prostoru, „vůbec jsem si tě nevšiml.“

„Možná,“ zamyslí se zavěšený makak a převrátí se vzhůru nohama, „možná kdybyste si rozsvítil.“ Žuchne na zem, přibatolí se k lidské postavě a žoviálně Dvorského dloubne do žeber.

„To byste hned viděl, že tu jsem. A nemusel byste se lekat.“

Byt exploduje vysokým bzučením domovního zvonku. Makak vysokým obloukem skočí za sprchový závěs.

„Co tu děláš?“ zajímá muže. Musí křičet, protože osoba za dveřmi stále drtí tlačítko zvonku.

„Jsem hádanka a mám pro vás makaka.“

„Snad obráceně, ne?

„Kdepak – jsem si dost jistý, že jsem to řekl správně,“ opře si stvoření hlavu o rám vany. Obrovské kníry mu spadají málem až na zem. Rozhostí se neskutečné ticho, jen drobné nádoby poschovávané po bytě se ještě lehce třesou. Zvláštní je, že to ticho není soustavné. Nedělí je žádný zvuk, pouze obsahuje pauzy, pomlky ve vlastním naplnění.

„Mám takové podezření,“ pronese napůl k sobě, napůl k opici pan Dvorský, „že tady někdo krájí ticho.“

„Vychází to z vaší ložnice,“ zastříhá ušima makak a tvář se mu stáhne v zachmuřeném výrazu.

„Nechoďte tam…“ řekne pak ještě nejistým hlasem, když se muž otočí ke dveřím a vykoná první krok. Muž se zarazí a dlouze se přes rameno zahledí do pichlavých pralesních očí.

„Nechoďte,“ zopakuje opice a její hlas získá temný přídech, „jestli tam opravdu někdo krájí ticho, jak říkáte, určitě bude mít pořádně nabroušený nůž!“

„To je fakt… Ale může mi tím ublížit? Jakým nožem se krájí ticho?“

„Nemluvte hlouposti, pane Dvorský… Jistě že vám může ublížit. Mám za to, že ticho se nekrájí ledajakým perořízkem. To už si vemete něco pádnějšího, no ne? Jak vás tak poslouchám, pudu raději s váma!“

 

116430625_1249168105476471_1218737745886886853_n

Zdá se, že za dveřmi už nikdo nečeká. Dvorský svižným krokem přejde chodbu, ale tentokrát vejde do ložnice. Po chvilce ho rozvážným krokem napodobí i makak a pravidelné pleskání chodidel na parketách působí v bytě podivně nepravděpodobně.

Ložnice by měla být prázdná. Jenže není. Na posteli v tureckém sedu spočívají dvě ženy středního věku, na první pohled dost podobné, ale ta v pomněnkových šatech má tmavé vlasy sčesané z čela a stažené do drdolu, zatímco její společnici vlnité vlasy volně splývají podél jemné, vznešené tváře. Zvíře ve dveřích vypadá upřímně překvapeně.
„Pane Dvorský, není to, to, není to…“ zarazí se a zaloví v kožíšku. Vyloví vybledlou zarámovanou fotografii a zdlouhavě ji pozoruje. Naklání přitom hlavu ze strany na stranu.

„Je to ona,“ přisvědčí přiškrceně muž.

„Ach,“ hlesne makak.

Najednou vypadá rozpačitě, jako by nevěděl, kam se dívat. Ženy si povídají, na vzdálenost několika kroků je jejich rozhovor zřetelně slyšet i u dveří:

„Jen kdyby udělal tu večeři, víš? To by mi stačilo. Ne kvůli mně, to je jasný…“

„Jasný, jasný,“ přikyvuje druhá žena.

„… ale kvůli Terezce. Ptala jsem se jí dneska ráno, jestli s tátou večeřela, a víš, co mi řekla?“

Stvoření zatřese hlavou. Zvedne hlavu k Dvorskému, ale ten už není na svém místě – musel nepozorovaně vyklouznout z místnosti. Makak ho najde v kuchyni nad příborníkem, nehýbe se, ale i tak je v jeho spočívání cosi opatrného. Opatrnými krůčky se k muži přibližuje. Dlouhýma rukama houpe kousek nad zemí. Pomalu začíná rozeznávat tlumená slova, která si předtím vykládal jen jako hučení lednice.

„Ó, věkové dávní, jako noc vůkol mne ležící.

Ó, krajino, všeliké slávy i hanby obraz!

Od mašlovačky zrádné k rovinám až kráječe na vajíčka nevěrného,

Od houbičky k hltným jaru celého pěnám.“

Školsky precizní recitace se line z otevřeného příborníku, ze zásuvky pod dřezem.

Muž něco zabručí – zní to skoro jako „na tohle nemám čas“ – otočí se, sebere z kuchyňského stolu telefon a opustí kuchyň. Telefonní kabel se za ním odvíjí jako popuštěný rybářský vlasec. Opice se narovná a – připravena na cokoliv – do zásuvky nahlédne.

„A kdo se loupeže té, volající vzhůru, dopustil?

Kdo zhanobil v jednom šuplíku nástrojenstvo celé?“

Na čalouněné, pohodlně vyhlížející polévkové lžíci na zádech spočívá samec leguána modravého. Ale musí být nemocný, pomyslí si makak, protože i když vypadá na dospělého jedince, dlouhý je stěží deset centimetrů. Před ústy drží bílý megafon s červeným proužkem po obvodu a nezdá se, že by společnost hodlal vzít na vědomí.

„Volané číslo neexistuje? To mi taky mohl někdo říct!“

Pan Dvorský se zastaví vedle makaka a příborník rázně zavře. Recitál ztichne. Možná, přemýšlí makak, možná že ten leguán nerecituje zpaměti, možná to čte, ale ve tmě nevidí na písmenka.

„Co že to tady děláš?“

„Už jsem vám řekl, kdo jsem a co přináším, pane Dvorský.“

„Dobře,“ povzdychne si muž, „no a…“ Zarazí se, jako by hledal správná slova. „Hodláš tu pobývat dlouho?“

Opičáka jako by otázka dočista zmátla – najednou začal točit hlavou sem a tam, jako by něco hledal, a občas přitom nervózně škubl ocasem. Po chvíli se uklidní, co hledal, zřejmě nenašel. Pohlédne do smutných lidských očí.

„Já se nikam nechystám, pane Dvorský,“ pronese nakonec nevinně.

Dlouho se navzájem měří pohledem. Pak mlčení s povzdechem prolomí muž:

„Pane Dvorský, pane Dvorský… Říkej mi Stašo.“

„Jak si přejete, pane Stašo.“

„Jenom Stašo. Rozumíš?“

„Stašo,“ zopakuje makak a bez jakékoli ironie přikývne.

„Fajn…“ ukončí domovník hovor a začne vytáčet další číslo v seznamu.

115899696_296909051427472_7017171065980557328_n

__________________

vše pomine, i Lukinova povídka. Jeho textů ale máme na Inku víc, klikni sem pro jejich přehled! Ilustrace vymňamózovala Dráha Klofáčová.

Tagged: ,