19.7.2020 Admin

Zápisky z mrtvé karantény

Už si ani nevzpomínám, jestli jsem ono rozhodnutí učinila sama, anebo se mě nikdo na nic nezeptal. Ze začátku mi to přišlo spíš úsměvné, nedokázala jsem si představit, jak budeme chodit po ulicích, aniž bychom si viděli do tváře. Z Japonců jsem si kvůli tomu vždycky dělala spíš legraci, samozřejmě jen u sebe v hlavě, aniž bych to komukoli řekla. Moje tělocvična zavřela, neměla jsem kam jít na kafe, divadlo nic, kino taky nic, dokonce i knihovna. A taky jsem přišla o práci. Pak se objevilo téma odsunutí našich existencí do pohraničí, je tam přece moc hezky, líbilo se ti tam přece naposledy, lepší než se mačkat tady v paneláku, tady nemůžeš vyjít ani z bytu, abys hned na někoho nenarazila, tam budeme mít víc místa, budeme na čerstvém vzduchu, co nás tady drží, vůbec nic.

O dva dny později jedeme po dálnici a cesta ubíhá pomalu, protože není co si z okénka prohlížet. Jako obvykle nahlížím do ostatních aut, jak si asi dálnici užívají jiní cestovatelé, jestlipak mají taky takový bordel po celém zadním sedadle. Z mých pozorování vyplývá, že dnešní počet řidičů dloubajících se v nose je rekordně nízký. Proč asi.

Depresivní Sudety nás vítají sněhovou vánicí. To ticho, nicota a pochmurno by mohly v našich nitrech rozpoutat kreativní bouři, škoda, že jsem všechna plátna, skicáky i barvy nechala doma. Ačkoli na tuto tvorbu by stačilo jen padesát odstínů šedi, ať už bych mimeticky ztvárňovala ten úpadek okolo nebo úpadek uvnitř sebe. První den jsem se snažila přemýšlet, co budu dělat, ale tyhle úvahy už jsem hodila za hlavu. Cítím ale, jak se v mé hlavě usazuje něco jako špunt, jako když máte dlouhé vlasy a chlupy a hodně špíny na těle a tohle všechno se smíchá a s každým vaším sprchováním odchází pryč. Tedy vy si myslíte, že to odchází pryč a že jste očištěni a osvbobozeni, ale ono to ve skutečnosti zůstává hned pod tou plastovou hvězdičkou ve vaně, bydlí to s vámi a při každém pobytu ve sprše se to nachází nebezpečně blízko vašich nohou. Nezbavíte se toho, dokud to všechno vlastními prsty nevytáhnete na světlo boží, všechen ten bordel uvolněný z vašich těl, to byste si ale nejprve museli přiznat, že všechno, co produkujete jsou jenom lupy, padající vlasy, exkrementy, sliny, zdánlivě ušlechtilé slzy, viklající se zuby, co už brzo vypadnou a nezbyde nic. Právě něco jako tenhle chuchvalec sestávající ze samých nepotřebných statků se kumuluje v mojí hlavě a ucpává přívod zajímavějších myšlenek.

Neděje se vůbec nic, snažím si najít program. Po dvou týdnech vyrážím na ozdravnou procházku do lesů v holínkách a žluté pláštěnce. Scházím z cesty jako Karkulka, les tu voní zvláštně zatuchle, jako kdyby tady příroda ani nebyla příroda, jako by tu něco tlelo. Kapky mi z krempy pláštěnky padají do tváře, kdo tohle vyráběl. Dospěli jsme do fáze, kdy se rozčilujeme nad nefunkčností produktů, které pravděpodobně vyrobilo desetileté dítě. Při pozorování pláštěnky si vzpomenu, že přesně takovou měl chlapeček v hororu It, mladší bratr hlavního hrdiny. Ten co umřel stejně jako většina postav v Kingových knihách. Vybavuju si všechny ty postavy a jejich násilnou smrt včetně dítěte, co se upeče na zadním sedadle auta při extrémních vedrech, protože celá vesnice zrovna bojuje proti retrívrovi se vzteklinou. Takhle to zní debilně, ale přečtěte si to a vzpomenete si na něj pokaždé, když uvidíte roztomilé štěně tohoto plemena. Myslím na další osudy hororových postav a procházím hlouběji do lesa. Postupně si uvědomuji, že vůbec nevím, kde jsem. A zrovna teď začíná les vydávat nejpodivnější zvuky, rozhlížím se okolo, ale odnikud se vynořuje čím dál víc podnětů, praskání větví, perverzní zvuky přírody, kňourání zvířat, pak něco zeshora jakoby z nebe a přitom vůbec nic nevidím. Zrychluji tempo až nakonec běžím.

Po této zkušenosti jsem slíbila sama sobě, že ven už nejdu, a tak se věnuji domácím pracím. Dala jsem prát a teď ležím na podlaze místnosti postavené pouze za účelem umístění pračky a poslouchám. Zavírám oči, propadám se z jednoho bezčasí do dalšího, ještě hlubšího. Jako v Inception, kde se můžete propadat dál a dál a dál, až žijete život někde v mezirealitě, v úplné lži, ostatně stejně jako předtím. Splývám s okolím, moje kůže se proměňuje v chladné kachličky a moje srdce tepe v rytmu točícího se bubnu. Tu-dum-tu-dum-tu-dum. Stávám se pračkou, stávám se místností postavenou pouze za účelem umístění pračky, nyní nalézám smysl, cítím se užitečně a spokojeně. Někdo na mě volá, někdo v té povrchovější realitě, ale já neodpovídám. Poté se mnou třese, bál jsem se o tebe, prosimtě, co se tady válíš, ještě se nastydneš.

Všechno eskaluje rychleji, než jsem si představovala. V románech a povídkách je vše tak promyšlené, aby se situace hrotila postupně, abychom nejdřív cítili, že něco nesedí, a pak si to postupně ověřovali a provolávali: já to říkala, že to blbě dopadne! Až přijde hlavní scéna, boj o život, od kterého se nemůžeme odtrhnout a čteme klidně přes noc, i když ráno brzy vstáváme do práce. Jenže tohle je doopravdy a to se naplánovat nedá, tady žádná planifikace textu nefunguje. Čím dál častěji myslím na The Shining a na to, jak byl Jack zavřený v hotelu tak dlouho, dokud mu nepřeskočilo. Už si nemůžu vzpomenout, proč tam byl zavřený, nebo co se přesně stalo, ale vzpomínám si, že tam byl i s manželkou a se synem, a že chtěl oba dva zabít. Jsme tady vevnitř už měsíc, nikam nechodíme a já se začínám bát, jestli to neskončí nějak podobně, jen ještě nevím, kdo z nás dvou bude Jack. Bez smysluplného vysvětlení odcházím do místnosti postavené pouze za účelem umístění pračky.

____________

alžbětiných momentek máme na inku víc, projeď se s ní třeba linkou metra C.

Tagged: