19.7.2020 Admin

Saxofonista ze Staromáku

Stejně jako každé pondělí odbyl Richard Thomann myšlenky na smrt rychlou modlitbou a mentálním cvičením, které mu kdysi poradil jakýsi uznávaný neurochirurg z rádia, oblékl ošuntělý kabát, vzal pod rameno velké černé pouzdro a potichu se vydal z osiřelého podkrovního bytu ve Vodičkově ulici směrem do srdce města. Od řeky vanul svěží jarní vánek a stromová alej, kterou pozvolna procházel, se jemně vlnila a dodávala tak pohybu jeho kulhavé, shrbené postavy iluzi rychlosti. Když na půli cesty v duchu své obvyklé rutiny vytáhl z levé kapsy potrhaného kabátu pečlivě zabalenou housku, Praha se pozvolna začínala probouzet k životu. Opatrně usedl na schody dosud zavřené večerky, odložil černé pouzdro a se zrakem upřeným na místo, které vidí jen lidé na sklonku života, začal housku pozvolna žmoulat. Sedával tam rád, protože mu to místo i přes všechny změny, kterými Praha v posledních letech prošla a které jeho město přetvořily v muzejní exponát, připomínalo doby, kdy nejen, že světu rozuměl, ale dokázal s ním ještě udržet tempo. V jeho zorném poli se totiž kromě vzpomínek nevyskytoval žádný rušivý element. Žádní falešní mniši rozdávající kartičky s požehnáním, žádné křiklavé směnárny, žádné Asiatky slibující thajskou masáž, ani taxikáři, kteří by pod zatmavenými skly svých vozů čekali na příhodnou kořist. A především žádní turisté. Jen pouliční lampa a pozapomenutý dům, který měl již brzy padnout za oběť některému z ambiciózních plánů na revitalizaci města. Kýžený klid zde ale Richard Thomann tentokrát nenašel, a tak se o zbytek housky podělil s hejnem přihlížejících holubů, zvedl se a vyrazil směrem ke Staroměstskému náměstí.

Když hodiny Staroměstské radnice odbyly tři čtvrtě na sedm, procházel Richard Thomann přímo pod nimi. Jakmile došel ke kostelu sv. Mikuláše, zastavil se na svém obvyklém místě, s největší opatrností položil černé pouzdro na zem, jedním pohybem odklapl pojistky a vyndal z něj oslnivě zlatý altový saxofon. Zdálo se mu, že je s každým dnem těžší a těžší. Pověsit nástroj na háček, který měl pověšený kolem krku, stálo starého muže spoustu sil. Když se vydýchal, vyndal ještě z pouzdra zmačkaný černý klobouk a položil jej dnem vzhůru přímo před sebe. Narovnal se alespoň tak, jak mu věkem ztrápená páteř umožňovala, v pravé kapse kabátu ještě vyhledal černý lakovaný obal o velikosti harmoniky a ožmoulaný plátek, který z něj  jemně vyňal, nasadil na špičku saxofonu. Olízl si rty, přiložil je k nástroji a zhluboka se nadechl, aby přivítal den prvními tóny, když tu se z otevřeného okna přilehlého studentského hostelu někdo vyklonil a pozvracel se přímo na chodník. Richard Thomann s sebou škubl a krev v jeho stářím poznamenaném těle se nebezpečně rychle rozproudila. Nejvíce se jí nahrnulo do přímo hlavy. ,,Ty idiote!“ zařval a s hrůzostrašným hněvem pohrozil směrem k oknu pěstí. Aniž by to v tu chvíli tušil, rozběhl tím koloběh událostí, které navždy změnily jeho život.

Matylde Larssonová pocházela z majetné rodiny amsterdamských právníků a už od dob svého bezstarostného dětství se těšila nejen velké pozornosti té nejvybranější společnosti, ale také velkému bohatství a pocitu, že byla zrozena přesně na míru své doby. Navenek krásná, jedinečná a bezchybná. Okolí ji vždycky, bez ohledu na situaci, zahrnovalo veškerou pozorností a Matylde s ní dokázala mistrně pracovat – její narozeninové oslavy se postupem času staly velmi diskutovanou společenskou událostí a když na ně později přišla řeč, označovala je Matylde s lehkou ironií za ,,networkingové parties.“ Zdálo se, že se narodila proto, aby jí lidé adorovali – nejen ti skuteční, ale i tisíce virtuálních přátel a sledujících na sociálních sítích. Ti všichni se těšili příběhy pečlivě editovaného života děvčete ve zlaté kleci. Jediné, z čeho měla Matylde Larssonová strach, bylo stáří. Když na jedné z posledních rodinných dovolených čekala s mamá na řidiče před shipholským letištěm, neunikla pozornosti jednoho z tamějších bezdomovců. Tak jak byl – starý, shrbený, špinavý, zoufalý a bezzubý, začal Matylde lámanou holandštinou prosit o drobnou almužnu. Levné pivo, kterým si před tímto činem dodal sebevědomí, mělo ve svém množství za následek, že potřísnil Matyldiny zářivě růžové šaty obsahem svého žaludku. Z šoku se nikdy zcela nezotavila a často se tak stávalo, že ji i sebemenší překvapení dovedlo vyděsit k smrti.

Právě když dosáhla osmnácti let života a patnácti tisíc followerů na Instagramu, rozhodla se Matylde, že pozná svět. Začala Evropou. Využila k tomu všechno, co jí její sociální status umožňoval. Stačila jediná správně označená fotografie a mohla a spát ve všech hotelech a hostelech, které našla v kategorii trending. Nejinak to bylo i se sdíleným bydlením – na Bookingu figurovala mezi VIP účty a na Airbnb se pyšnila titulem ,superhost‘. Co nezaplatili přátelé nebo její podporující rodiče, to pokryly štědré sponzorské dary. Takhle protančila celou noc v Berghainu, nafotila šest fotopříběhů na přeplněných plážích Barcelonety, svezla se v kabině lisabonské tramvaje a dokonce se za přispění vlivných přátel, které potkávala na každém rohu, dostala v nočních hodinách i do útrob londýnského Big Benu. Milovala se s benátským kupcem na palubě starobylé gondoly a v Bernu dokonce okouzlila nádherným úsměvem svých vybělených zubů jednoho předního švýcarského bankéře natolik, že ji nechal prožít několik týdnů na jeho jachtě poblíž Korsiky. Jedině na Paříž vzpomínala nerada. Mohl za to pákistánský řidič Uberu, který si dovolil utrousit několik nemístných poznámek, týkajících se počtu selfíček, které Matylde za krátké cesty přes noční centrum města pořídila. ,,Love yourself, because you deserve it,“ citovala v odpovědi nejpopulárnější fotku na svém Instagramu, kterou pořídila v plavkách na Ibize.

Cestu po východní Evropě Matylde zahájila v Praze. První večer tvořili okruh jejích přátel samí populární lidé, takže bylo už od začátku jasné, že bude o zábavu postaráno. Začali v jedné z nejautentičtějších českých hospod, kde Matylde trefně glosovala tradiční svíčkovou s pěti knedlíky: ,,Quite good. But it looks shitty even with my own filters!“ Od všech přísedících za to sklízela jednu nadšenou reakci za druhou. Když odešla na toaletu, aby se o tuto vyšperkovanou hlášku podělila i se svými followery, postřehla, že začíná být trochu opilá. ,,Ale ne tolik, jako to prase Rádži,“ uklidnila se v duchu při vzpomínce na dlouhovlasého ambasadora značky Nike z Nového Dillí, který se v tu chvíli  i se svou čokoládově zbarvenou kůží už sotva držel na nohou a který Matylde o několik hodin později vylízal v záchodové kabince klubu Harleys. Únavu přebila trochou jeho kokainu, dalším alkoholem a velmi charakteristickou touhou vytřískat z noci úplně všechno.

Matylde natolik bažila po životě, že jí nevadilo odložit vybitý telefon na parapet ošuntělého hostelového pokoje na Staroměstském náměstí a bavit se na pokoji s erasmáky o Brexitu a nejnovějších seriálech na Netflixu. Jediným, kdo se do debaty nezapojoval, byl neodbytný Rádži. Jakmile v půl šesté ráno dojedli poslední kousek kuřete z kyblíku, odebral se do říše snů. Usnul s rozjezeným qurritem v ruce a Matylde při pohledu na něj poprvé od okamžiku, kdy na pokoj dorazili, zamrzelo, že má vybitý mobil a tím pádem nemá, jak by Rádžiho i s fleky od tatarky na jeho sametově bílé košili s vyhrnutým límcem vyfotila. Právě když zklidnila potyčku dvou levicových studentů z jižní Ameriky tím, že je vzala za ruku a pomalu odváděla do sousedního pokoje, přišel Rádži k sobě. Bylo mu příšerně zle, ale jakmile spatřil, že si jeho Holanďanka jde užít s někým cizím, vyvrávoral z postele a pokusil se ji zastavit. ,,Ale jdi ty,“ snažila se jej opět uložit Matylde, ,,jdeme si dát s klukama jenom malou čárku.“ Rádži byl ale neoblomný a chtěl se prát. Najednou ztratila jeho opuchlá čokoládová tvář i poslední zbytky své původní barvy a někdo zakřičel: ,,Dejte ho pryč, ať to tady nepobleje!“

Právě když jeden ze studentů otevíral dveře na barokní balkónek, kam Matylde Larssonová nešťastného Inda vší silou táhla, pozvracel se Rádži přímo pod sebe a zkropil tak nejen své Air Maxy, ale i bosé nohy Matylde a starobylou dřevěnou podlahu, která se tak stala nebezpečně klouzavou a lepivou. Další salva následovala poté, co dvojice vyšla na balkón – opět pod nohy. Napotřetí se již Matyldě podařilo nasměřovat Indovu hlavu k zábradlí a ten na oplátku vyzvracel nejen fragmenty smažených kuřat, ale i svíčkovou s pivem, mojita i zbytky extáze, které mu zůstaly mezi zuby. O moment později se celá směs rozprskla o chodník. Právě když se Rádži rozmýšlel, jestli to od něj už bylo všechno, uslyšela Matylde hrůzostrašný výkřik v jazyce, kterému nerozuměla. Trhla sebou, a ještě než její levé chodidlo uklouzlo po zpola rozžvýkaném stripsu, spatřila někde pod sebou rozzuřeného shrbeného muže. Její výkřik provázel nešťastný pád z balkónové římsy až do chvíle, kdy jej utnula dlažba.

Na okamžik se na Staroměstské náměstí opět vrátilo ticho. Richard Thomann sledoval čůrek krve, který si k němu od místa neštěstí skulinami v kočičích hlavách hledal cestu a srdce mu bušilo. Tolik, že už neslyšel ani myšlenky na vlastní smrt. Matylde Larssonová ležela bez hnutí v tratolišti vlastní krve necelý metr od místa, kam předtím dopadl Rádžiho smrtící koktejl. Ind usnul přímo na balkóně a zdálo se mu, že se prohání po nekonečných stepích na sametově bílém koni. Ticho přerušil až panický záchvat duchapřítomnějšího z dvojice jihoamerických studentů, na jehož jekot sborově navázali i ostatní dojíždějící mladíci na pokoji. Richard Thomann se tak, jak byl, se saxofonem na krku a kriticky rychlou tepovkou, rozhodl zavolat pomoc. O mobilních telefonech ale slyšel jen z rádia a neovládal žádný jiný jazyk, než starosvětskou češtinu, a tak se rozhodl najít nejbližší telefonní budku. ,,Krucinál, vždyť tady vždycky byla!“ durdil se na rohu dvou ulic, kde opravdu ještě před několika lety stála modrá kabinka s nápisem Telecom. S rutinní mechaničností sáhl do kapsy kabátu pro diář, aby tu změnu zaznamenal ale ještě, než ho vyštrachal, ho dohnala nesmyslnost jeho vlastního počínání, která se smísila s pocitem marnosti a Richard Thomann se ze zoufalství rozplakal. Studenti ve čtvrtém patře se mezitím jakž takž uklidnili a jeden z nich dokonce zavolal záchrannou službu, operátorce ale sveřepě tvrdil, že se nachází ,,někde v centru Budapešti,“ tak vytrvale, až mu položila telefon. V tu chvíli už Richard Thomann věděl, že je Matylde Larssonová po smrti. Stál přímo nad ní, sám na pokraji sil, a usilovně se modlil, aby mu jeho Bůh poskytl pomoc, nebo alespoň radu. Náhle prosvitlo nad domy slunce a první paprsek toho dne spočinul přímo na altovém saxofonu, visícím na krku starce. Z něj se odrazil v podobě prasátka přímo nad rozdrcenou šíji Matylde Larssonové a vytvořil něco jako svatozář.

Richard Thomann polkl, olízl si rty, zhluboka se nadechl, přiložil saxofon ke rtům a spustil první tóny amatérské variace Almost Blue. Už po první sloce obklopovaly dvojici telefony v rukou zvědavců, kteří se ještě před pozdním příjezdem záchranářů postarali o to, aby se z Richarda i Matylde stala celosvětová virální senzace.

Tagged: