14.6.2020 Admin

Přechodné nálady a permanentní city

Dvě básně od poetky Sáry Chrástecké, stejně působivé a intenzivní jako dvě popáleniny, dva polibky na čelo, dvojí odbití hodin.

 

přechodné nálady a permanentní city

 

 

„Často mizíš.

Proč si tě nemůžu udržet?“

„Kam tím míříš?“

„Nemůžeš už se mnou vydržet?“

 

„Znáš mě…“

„Znám,

máš ruce místo očí.

Za srdce chytáš pouhým pohledem.“

 

„Tak co se jevíš?

Copak nevíš,

jak plný ruce práce

mám?

Ruce práce plný,

ruce plný paniky,

přechodných nálad

a permanentních citů!

 

Srdce je nažíňaná houba.

Pokaždý, když něčí

uchopím,

ždímu ho až crčí,

až pochopím.

 

Kdykoliv se dívám na tebe,

je lepší dát ruce pryč,

taky pohled odvrátit,

utéct, už se nevrátit.

 

Nepřicházej s obhajobou

té svojí složitosti.

Všichni kolem navždy budou

postrádat spojitosti.

 

Jsi nesnadná,

a proto samojediná,

nenápadná,

ač padáš lidem do klína.

 

Jsi masochista,

sebetrýznitel

a terorista,

trochu ředitel

zeměkoule

a tvoje srdce

je jen boule

oteklá z těch citů

napěchovaná pod žebry

žebrající o slitování,

který máš se všemi krom sebe.“

 

***

 

scény

 

 

Odbila zvláštní hodina,

nejsem samojediná.

 

Mám tu tu, co

touží,

a tu, co

souží se.

 

Není mi

neblaze.

Ve snaze

 

dělat scény,

obě ženy

obnaženy

 

kompozice vytváří.

Z přesvícených tváří

stala se slitá

 

kulisa.

Kolísá

mi tlak.

 

No, dobře…

Ach, dobře

mi tak!

 

Nezačínej si

se ženou.

Nezačínej si

s jedinou

– natož s oběma!

 

se ženou.

Zaženou

tě do kouta

a staženou

kůži tvojí

ponechají

pod postelí.

 

Nezačínej si

se mnou ani.

Mám tolik společného

se ženami.

Tagged: