7.6.2020 Ink

Takový chlapi už se nedělaj

„Von ti uměl s těma kartama neskutečný kousky,” pravil zasněně Savieru a zamhouřil oči, snad aby zrak nebránil potrhaným fragmentům vzpomínek ve volném toku. „To ti bylo léto, jářku… Čudly braly jak pominutý, jaktěživ sem se nevrátil vod moře s prázdnou. A ženský? Vony byly pro tu válku uplně udělaný, ale jakmile se kolem nemotal žádnej vojcl, už ti ležela v náruči – a děj se vůle boží! Jakmile sis moh’ čuchnout k boji a měls v hubě jednu dvě historky o tom, jak ti šlo támhle nebo jinde vo kejhák, měls vyhráno. A to já sem měl.”

Čím déle Savieru mluvil, tím méně sám věděl, o čem vlastně mluvit chce. Zbývající zuby pomalu tančily s jeho panty a hustým šedivým plnovousem. Barman utíral rozlité pivo a starého rybáře si nevšímal, a tak Savieru přenesl svou pozornost k nejbližšímu stolu a navázal: „Mám ten proklatej večer furt před vočima. Dělal jsem vobyčejnýho oesáka na oprejskaný bárce, ale mě to nevadilo. Ty seš taky rybářskej, ne? Tak to chápeš… neni nad to bejt na vodevřenym móři a prostě… prostě dejchat a nechat ten vesmír, ať si dělá co chce. Kapitánovi sem nemoh přijít na jméno, ale jakmile přišel fasung, šlo všechno zlý stranou…”

„Fasung?” zeptal se Jean-Claude Bianco překvapeně. To slovo slyšel naposledy v námořní škole, a to bylo bezmála před čtyřiceti lety. Když ještě věděl, kam v životě míří. Teď seděl po zavíračce v nejlevnější přístavní knajpě města Marseille a po pěti kouscích už sotva věděl, kde tu noc kotví. „Ať mě vomejou, to už dneska ani nevědi, co je to fasung?“ utrhl se Savieru. ,,Kamaráde, když trávíš na moři třetí pátek v kuse a příde fasung, to je jak Vánoce. Posádka vod kapitána nafasuje kouření a čekuládu – každýmu dle jeho zásluh – a jede se dál. Tehdy to přišlo zrovna v den, co sme kotvili u Bastie, na samym severu Korsiky.”

„Sem to asi přeslech, ale kdy to bylo?” podrbal se Jean-Claude Bianco na dozlatova opálené pleši. „A cigárko by nebylo?” odpověděl prošedivělý rybář. Nastavil ruku, vyfasoval svůj příděl tabáku, připálil si o svíčku, zhluboka potáhl a pokračoval: „Dnové byly dlouhý a horký, ženský krásný a cudný a do konce války zbejval necelej rok. Krom obvyklýho přídělu jsem dostal ještě flašku vizoura k dobru, prej ať si ten večer pořádně užiju… Řikal sem ti, že jsem měl ten den narozeniny, ne?” Savieru se na malý okamžik odmlčel, na odpověď ale nečekal a pokračoval. „No, vono je to vlastně jedno. Vzal jsem proviant, pořádně se vohákl, napomádoval vlasy tim, co bylo zrovna po ruce a vyrazil na večer pěšky do Miomo. Teď tam už jezdí autobus, ale tehdy, pokuds nebyl vod armády a nevozil si zadek džípem, se muselo pěkně po svejch. Jdu si teda po silnici a přemejšlim, jakou z holek dneska klofnu. Čmrlíku sem měl víc než dost na tři najednou, měl sem ten den třicátiny, tak sem si řekl, že se plácnu přes kapsu, ať to stojí, co to stojí. A jak si tak šlapu do Miomo, najednou vedle mě stojí džíp. V něm rozesmátý Američani a prej ať si nastoupim. Nenechal sem se dvakrát pobízet a než jsem se nadál, už lítaly panáky. Já těm amíkům rozuměl velký kulový, ale naštěstí tam seděl i von – vykulený voči, veselej, zádumčivej, na první pohled ale vlastně hrozně divnej chlap. Řikám chlap, protože ty ostatní kluci byli voproti němu uplný štěňátka. Mohlo mu bejt o dobrejch deset víc než mě a ten jeho přízvuk, ten mi přišel jak z jiný planety. Takový chlapi už se dávno nedělaj, no nemám pravdu?” Savieru zvedl ruku, jako by držel štamprli, Jean-Claude Bianco pochopil a objednal dva rumy.

,,Tak na správný chlapy!” zahřměl Jean-Claude v náhlém návalu energie a bouchl do stolu. „Správný chlapy?” podivil se Savieru a otočil sklenku do sebe. „Vobyčejnej šizunk to byl! Ale z nevobyčejnýho těsta, to ti řikám! Ani sem se nenadál a už se do mě opírá těma vykulenýma očima a míchá karty. ,Holky počkaj’, říká mi po našem a hned překládá těm mladejm vojclům, že bude valcha. Aby řeč nestála, ptám se ho, co dělá v armádě, a on hned začal vo tom svym psaní a o tom jak před válkou lítal bůhvíkde, kdežto teď už to prej neni co bejvalo a shora mu snad chtěj i to lítání úplně zakázat, nebo co… vobyčejný hospodský kecy. Vypadal ale, že se potřebuje vypovídat a řeknu ti, než domíchal karty, bylo mi jasný, že asi nepatří mezi ty nejšťastnější. Nejdivnější bylo, že tyhle dost tíživý skutečnosti prokládal historkama v angličtině, který musely bejt naprosto k popukání, protože jeho kámoši řvali smíchy a uplně mu viseli na rtech. Odehráli jsme dohromady asi tři zkušební rundy a pak už se hrálo naostro – vojclové začali mrskat na stůl bankovky. Nechtěl sem bejt za bažanta, tak položim na stůl toho vizoura a voni se málem zešíleli, že prej je to oblíbená značka jejich eskardóny. Tak sme jí otevřeli a začali hrát. Snad mi v nebíčku tehdy přáli, páč na konci hry sem ty dolarovky před sebou ani nemohl spočítat. ,Všechno nejlepší, Savieru,’ řikám si, ,teď si budeš moct koupit celý dámský osazenstvo bordelu hned dvakrát.’ Ale všechno to bylo marný…”

Jean-Claude poslouchal každé druhé slovo, jak měl ve zvyku po celý svůj život. Od nekonečné historky senilního rybáře čekal pramálo, představa francouzského pilota s vykulenýma očima ho ale pobavila. Objednal ještě dva kousky, nabídl svému společníkovi cigaretu, sám si zapálil a pobídl Saviera: „A došlo teda nakonec i na ty kurvy?”

„Nepředbíhej, mladej!“ okřikl nedočkavého šedesátníka Savieru a pokračoval: ,,Francouz a jeho americká skvadra mě furt pobízeli, ať si dám ještě jednoho a ještě dalšího, do první nohy, do druhý nohy, za mír, za válku, za Francii, za Ameriku, no a říkám ti, že takhle namol jsem nebyl, jak je pátek dlouhej. Snažil sem se to nedávat znát, ale jen sem se zvedl, že si odskočim, už sem ležel na zemi, smál jsem se jak divej a oni se smáli se mnou. Frčky i zuby se jim blyštěly, oči jiskřily a dokonce i ten Francouz znatelně povokřál. Nabídl mi ruku a usadil mě zpátky na židli, prej jestli nechci vidět triky, co vokoukal od pilotů někde za oceánem. ,Fajn,’ řikám já. A tak to začalo – jedno kouzlo za druhym, až sem po chvíli zase nevěděl, kde mi hlava stojí. Von se s těma kartama úplně mazlil. Vypadal, že má těch triků někde doma v truhle ukrytej ještě metrák a snad by pokračoval až do rána, kdyby se zničehonic neutrhl na jednoho kadeta, co seděl u vedlejšího stolu. Jen mrknu a už se mlátěj hlava nehlava. Ptám se barmana, vo co jako de, a on, že ten kadet prohlásil, že by se Antoine místo triků s kartama měl radši naučit pořádně lítat.”

„Ten pilot se jmenoval Antoine?” zamumlal Jean-Claude Bianco do ticha.

„Pěkný jméno, viď?” opáčil Savieru.

„To je mý prostřední jméno,” odpověděl Jean-Claude Antoine Bianco a připadal si důležitě.

„To sou mi věci… Ale rval se jak pes, to se musí nechat. Pět chlapů je od sebe muselo odtrhávat. Pak se vrátil ke stolu a řiká mi s pikovym klukem v ruce, jako by nic: ,O co, že dokážu dostat tuhle kartu do tvý boty, aniž bych se pohnul z místa!’ ,Co když se ti to nepovede?’ ptám se já a on na to, že sází svůj stříbrnej armádní náramek, že to dá, a co prej nabízim na oplátku…“ Savieru se odmlčel, a na okamžik se zdálo, že přemáhá spánek. Pak zašermoval do vzduchu pravačkou, jako by s ním bojoval a deklaroval: ,,Kamaráde, mít tehdy víc rozumu, pošlu ho ke všem čertům a du se zahřát do ženskýho klína…”

„Jó Samantha, ta dokázala bejt dravá,” zasnil se Jean-Claude Antoine Bianco a vzpomněl si na dlouhé noci v jednom z nespočtu vykřičených domů, ve kterých za život zakotvil. „Po ní už to pelešení nikdy nebylo takový jako dřív.”

Starý Savieru si ho už příliš nevšímal. „Loď může bejt sebekrásnější, může svištět mořem jak vítr, můžeš na ní oči nechat, ale na pořádnej kus ženský nikdy mít nebude. Nevim, co to do mě tehdy vjelo, ale vsadil sem celej svůj proviant a všechny ty dolarovky jako bonus, že se mu ten trik nepovede. Usmál se a upřeně se na mě podíval. Čekám, kdy jako začne míchat ty karty a von místo toho furt jen čumí. ,Mrkni do boty,’ řiká. Kouknu pod stůl a vidim jen svý onuce. Boty nikde. Vytáhnu hlavu a ať se propadnu – moje boty sou najednou přímo na stole, všem na vočích, a z levačky kouká pikovej kluk.”

Jean-Claude Bianco si všiml, že starci se po tvářích kutálejí slzy. „Celá hospoda se válela po zemi smíchy. Já nevěděl, jesli mám utéct hned nebo až po chvíli, když tu se ke mě ten Francouz nakloní a řiká, že mi to zejtra vrátí, příště ale ať si dám pěkně bacha. Podal mi boty a objednal dvě dvojitý skotský. Někdy před půlnocí se Antoine zdekoval, ale mě už to bylo jedno – ten večer bych chlastal i se samotnym Satanem. Procitl jsem až kolem poledne, měl jsem pořádnej blekáč a v držce by mi mohli kempovat beduíni. Mžourám kolem sebe a nic nepoznávám – ležim totiž mezi chrápajícíma amíkama přímo u nich na základně.”

„Pěkná klika!” vyprskl Jean-Claude Antoine Bianco. „Vyběhnu ze stanu a slunce mě praští přes ksicht tak, že se mi zamotá šiška a na první dobrou to pošlu do nejbližšího křoví. Blil jsem jak alík, shrbenej, na čtyřech… no co, každýmu se to jednou stane – jsme lidi, ne? Dojdu do velitelskýho stanu a mířim přímo ke dvěma francouzským oficírům. Ještě než se mě stačej zeptat, kde sem se tam vzal, ptám se první: ,Kde je Antoine? Dluží mi nějaký prachy a proviant ze včerejška.’ Překvapeně se na sebe kouknou a já si všimnu, že jsou na svý poměry dost bledý. Ani jeden se neměl k tomu mi to vyklopit. ,Co čumíte, jak kdyby vám spadly hračky do kanálu?‘ ptám se já a snažim se vypadat hrozivě. ,My nevíme,’ říká ten vyšší z nich zachmuřeně, ,před dvěma hodinama se měl vrátit z mise.’”

Savieru hleděl do prázdna a jeho slzy div nezhasily svíčku, o kterou si Jean-Claude Antoine Bianco nezúčastněně zapaloval další cigaretu – stále se nezbavil vzpomínek na Samanthu a starcovo blekotání poslouchal už jen napůl. „Takže na holky ten večer fakt nedošlo a navíc ses zadlužil u mrtvýho pilota?“ zeptal se starého rybáře. ,,Pěkná klika, to ti povim.”

Když Jean-Claude Antoine Bianco nazítří z rána vyrazil na moře, v hlavě mu hučelo jak ve strojovně parníku. Vyčítal si, že se v baru zdržel tak dlouho, a navíc jen proto, aby si poslechl pochybnou válečnou historku od senilního rybáře. Ryby nebraly, ale to bylo počátkem září normální. Jak se den chýlil ke konci, objevil Jean-Claude Antoine Bianco v síti něco zvláštního. „To je fór, na tý cetce je mý prostřední jméno,” zasmál se a zamhouřil oči, aby ze zrezivělého náramku vyčetl i zbývající písmena. Nic mu neříkala, a tak si náramek strčil do kapsy a doufal, že už brzo zaberou.

Tagged: