Foto: © Petr Horčička
Ondřeje Štindla jsem oslovil pro rozhovor hned, jak se aspoň trochu rozvolnila karanténa. Bylo to krátce poté, co jsem dočetl jeho novou knihu Až se ti zatočí hlava a napsal na ni recenzi, takže vznikla možná trochu nezvyklá situace, kdy spolu ke stolu usedli literát a recenzent, aby dané dílo ještě jednou probrali. Bylo stále co objevovat a konfrontovat. Zatímco v Inku například poslední dobou diskutujeme o nevyhnutelně osobním psaní, autocenzuře, Ondřej nad touto perspektivou pokrčil rameny a ukázal na opodál stojící strom. Je přesvědčen, že z něj lze vypozorovat mnohem zajímavější věci než z vlastního nitra.
Co stálo na počátku románu Až se ti zatočí hlava? Byla to potřeba hlouběji reflektovat dění posledních let, nebo spíše snaha udělat si z toho všeho marasmu srandu?
Na počátku byla obyčejná potřeba něco napsat, pocit, že bych to měl udělat – asi taky kvůli sobě. A že by to mělo být ze současnosti, nikdy jsem ze současnosti nic nenapsal. Zároveň jsem měl skutečně dojem, že se něco, ne úplně navenek zjevným způsobem děje. Knihu jsem začal psát v březnu 2018, což bylo dva měsíce po prezidentské volbě a plus mínus do toho času jsem zasadil i příběh. Neřekl bych ale, že moje největší ambice byla popisovat Česko tady a teď nebo – nedejbože – nějakým pro mě zásadním způsobem vstoupit do zdejší debaty, jak momentálně vypadá, vyjádřit se k tématům roku 2020.
Podobně jako velká část prozaiků mám možná pošetilou ambici napsat něco, co bude možné číst i po deseti, dvaceti letech, kdy už souvislosti dnešní společenské a politické situace budou každému právem lhostejné. V ideálním případě by to tedy měl být příběh, který jednak mluví sám za sebe, odehrává se v nějakých současných okolnostech, ale snad je i nějakým způsobem přesahuje.
Čili hlavní motivací bylo vyprávět příběh ze současnosti?
Když se o tom takhle bavíme, tak to zní jako kdyby vznik té knihy byla strašně plánovitá činnost, což nebyla. Měl jsem základní představu situace, která vznikne mezi těma dvěma chlapíkama a která mi přišla výmluvná. Většina postav, různých peripetií i styl, jakým je kniha napsaná, to všechno vznikalo až při psaní, kdy se představa toho textu postupně konkretizovala a já se ji snažil nějak dohnat.
Ironie jako to bezpečné
V jiném rozhovoru jste říkal, že příběh vnímáte hodně hyperbolicky, nikoliv realisticky. Stejně bych se chtěl zeptat, jestli situaci posledních let vidíte podobnou optikou, jakou nabízí román?
Postava hlavního hrdiny Johana určitě není můj mluvčí, přes nějž bych sděloval veřejnosti svoje názory. Navíc jsem novinář, takže v práci dokonce musím formulovat svoje názory na to, jak vypadá nebo nevypadá česká současnost. Přišlo by mi zbytečné o tom psát ještě prózy. Teď zrovna vyšla hezká knížka od Flannery O’Connorové Tajemství a mravy, kde autorka říká, že prózu, která se dá vyčerpat sdělením typu „je to o údělu střední třídy“, nestojí ani za to číst.
Člověk doufá, že se tím textem snaží trefit do něčeho, co se dá říct pouze a jenom tímto způsobem. Netvrdím, že se mi to vždycky povedlo, ale proto se asi píšou knihy, pokud si člověk odmyslí marketingové důvody, což snad není můj případ. Měl jsem snahu vyjádřit nějaký dojem hyperbolickým a groteskním způsobem, což má ostatně v tomhle kusu světa tradici.
Jaký konkrétně to byl dojem?
Že lidem trochu jebe.
V knize je hodně přítomna ironie, která je pro vaši tvorbu charakteristická. Je ironie správný a bezpečný přístup k světu, ve kterém lidem takhle jebe?
S tím asi už nic neudělám, že jsem docela ironickej člověk. Je ale pravda, že ironie a sarkasmus jsou dnes to bezpečný. Když si z něčeho budu dělat ironickou legraci, tak je menší šance, že se třeba nějak obnažím a budu zraněnej reakcí. Doufám ale, že v knížce není jenom ironie. Johan taky není až tak ironickej, je spíš zuřivej a zoufalej a strašně namyšlenej, zároveň občas docela vtipnej. Zároveň držet celý text v poloze, kterou Petr Borkovec hezky a lichotivě popsal jako „narcistní agresivní peklo“, se mi nechtělo. Tahle poloha se dost rychle vyčerpá a ani jsem neviděl význam v prodlužování toho popisu prázdnoty a roztěkanýho vzteku občas mi při psaní nebylo zrovna dobře.
Přišlo mi, že se to právě vyčerpalo a přechod do té druhé zcela odlišné poloviny byl příliš náhlý.
Ve filmu Zuřící býk od Martina Scorceseho je ke konci taková ikonická scéna. Potom, co hlavní hrdina s nezlomnou vůlí ničí život sobě i svému okolí, skončí v kriminále na samotce. Robert De Niro tam mlátí pěstí do zdi, řve, a v záběru, kde je hodně tmy, se nakonec zhroutí a šíleně skučí. Můj hrdina se vlastně dostane do obdobné situace, je zavřený ve tmě a sesype se, něco se v něm zlomí. Je otázka, co se stane pak, jestli na dně zůstane, nebo udělá takovej upatlanej pokus se odrazit. Je to každopádně bod zlomu, protože prošel něčím, co na něm muselo zanechat stopy. Neříkám, že se polepšil, ale nějak ho to změnilo.
Román je často popisovaný jako temná groteska, ale v tomto momentu, kdy se oba antagonisté odrazí ode dna, a ještě ke všemu společnými silami, je obsažena také naděje.
Vlastně jo, ale ta naděje je paradoxní, pokud tam vůbec je. Johan a Petr ten svůj společný útěk můžou vnímat jako rebelii proti světu, pokus vydobýt si na něm kousek smyslu. Výstižněji tu jejich cestu ale popsala moje kamarádka, když tu knížku dočetla: „Dva idioti jedou krajem.“ A když si rekapitulujete, jak to jejich putování vypadalo a co se během něj přihodilo, fakt to nepůsobí jako popis výpravy za nadějí. Zase je to spíš groteskní, absurdní a smutný, limitovaný tím, jaký ti dva chlapíci jsou.
Zároveň je v té druhé části knížky – jak opět hezky řekl Petr Borkovec – nějaké studené světlo. Finále je dost strašné ale v něčem snad katarzní. K té katarzi se ale hrdinové nějak nepropracovali, byli k ní spíš dotlačeni, přišla k nim.
Akt psaní
Obecněji k vaší tvorbě. Přichází k vám podněty zvnějšku, třeba právě ze současných společenských či historických fenoménů, nebo spíše z vnitřních rozporů a pocitů?
Nevím, jestli se to dá takhle říct. Člověka prostě občas něco napadne. Na většinu těch nápadů už si zakrátko ani nevzpomenete, ale pokud se vám v hlavě nějaký drží dlouhou dobu, tak to asi znamená, že něco chce být napsáno. Pak jsou situace třeba ve scenáristice, kdy někdo přijde a řekne, že chce dejme tomu adaptaci Life on Mars. Mít zadání z principu taky není špatný.
Nehraje pro vás v tomto ohledu roli práce v médiích? Jako novinář je člověk převážně obrácen do vnějšího světa, furt se v něm musí rejpat a přehrabovat.
Pro mě práce v médiích znamená, že píšu, dělám to každý den, jsem na to zyklý, a to se pak ten nápor při psaní knihy asi dá zvládnout snáz. Pro některé novináře, kteří píšou knihy fiction i non-fiction, je to extenze jejich práce. Pro mě tolik ne a nejsem v tom ojedinělej. Beru to jako příležitost zkusit něco jiného.
Co mají žurnalistika a literatura společného?
Ten akt psaní. Možná, že žurnalistika je víc rozkoukaná do světa, což už dnes ale taky tolik neplatí, čím dál víc se píše jenom od stolu. A třeba tahle moje poslední próza je obrácená spíš dovnitř. Dneska módní autofikce, představa, že by člověk měl popisovat svůj život, obrátit se do svého nitra a vytahat z něj všechny ty poklady, mi teda nic neříká – samozřejmě se v tom ohledu najdou výjimky, třeba Jan Hanč, ten ale nepsal motivovaný perspektivou brzké publikace. Moje nitro asi není to nejzajímavější, co mám v dohledu, a do mýho psaní se otiskne, i kdybych nechtěl. Tak proč upírat pohled jenom do něj? Můžu obrátit pohled na támhleten strom a vykoukám z něj třeba něco zajímavějšího.
Přijde mi, že žurnalistika a literatura se navzájem víc a víc vzdalují. Novinařina je i díky digitalizaci mnohem spíše tříděním informací než aktem psaní.
Hlavně jazyk dost upadl. V médiích pracuju asi čtvrt století, a když jsem přišel, tak to vůbec nebylo dobrý, sebe nevyjímaje. Rozhodně nemám pocit, že by se to za tu dobu zlepšilo, spíš je to horší. Dnes projdou věci tak strašlivý, že by se to dřív nestalo. A dřív se toho dělo skutečně hodně.
Cesta k psaní románů ve vašem případě byla spíše náhodná, první román Mondschein měl být původně scénář, je to tak?
Vznikl z nouze, protože jsme s Josefem Bolfem vymysleli scénář, který se nedal realizovat. Tak jsem si celkem snadno řekl, udělám z toho aspoň knihu, pak jsem si k tomu sedl a zjistil, že to tak snadné není. Jakkoli je to vysilující a úmorný, taky vám to něco dává a vlastně to chcete dál. Napsal jsem tři knížky, což není žádná velká bibliografie, ale uvědomil jsem si – ano, je možný se vyjádřit tímto způsobem.
Obraznost literatury je jiná než u filmu
K tomu ještě píšete scénáře. To už jsou tři dost rozdílné formy a způsoby práce, nebo je to zkrátka všechno „akt psaní“?
V něčem ano. Scenáristika je ovšem daleko míň svobodná, byť má své přednosti. Je to týmová práce. Ve chvíli, kdy píšete scénář, si nemusíte připadat jako součást poměrně velkého týmu, ale jste. Pokud píšete z pozice člověka, který ale není režisérem, je to jiné, než když píšete knížku a všechno je vaše. Tak jak jste to napsal, tak to zůstane. Ve scenáristice není prostor být hodně osobní nebo zvnitřnělý, protože jste limitován realističností filmového obrazu.
Dokážete říct, jestli vám nějaká z těchto forem vyhovuje nejvíc?
Některá témata jsou lepší pro audiovizuální formát, některá zas pro něco jiného. Někdo mi říkal, že z Až se ti zatočí hlava by byl dobrej film, já si myslím, že ne. Slovo má také svou vizualitu, a ta je jiná než filmová. Některé texty jsou silně vizuálně evokativní, například Cormac McCarthy tak píše, to ale neznamená, že se jeho knihy dobře filmují, protože jejich vizualita je jiná než filmová. Obraznost literatury je jiná než filmový obraz, který je daleko popisnější a často ukazuje velké celky, slovu přitom může stačit evokativní detail.
Ve Velkým Gatsbym od Fitzgeralda je motiv reklamy na optika, z billboardu na celé dění shlíží brejle, což je velmi jasný symbol nějaké vyšší moci. V obou filmových zpracováních (ani jedno z nich popravdě není dobré) je tenhle motiv použitej a v obou vypadá blbě. Když ho vidíte ve filmovém obraze, působí to strašně po hlavě, v knížce to tak být nemusí.
Při tak širokém záběru, nebojíte se tvůrčí vyprahlosti a vyčerpání?
Nevidím sice do hlavy ostatním kolegům pisatelům, ale mám pocit, že se toho bojí každej. Obecně mám o tom, co dělám, značný pochybnosti. Když začínáte pozdě jako já, mladické tápání už máte za sebou. Ale proces zvládání psaní prózy, baj vočko, může trvat třeba 15 let, ať začnete ve dvaceti nebo ve čtyřiceti.
Můžu trpět obavama, že nikdy nic nevymyslím, stejně tak mít pocit, že už nemám moc času. Nehodlám se vbrzku odebírat na onen svět, ale říkám si, zdali budu třeba za dvacet let schopen čistě toho vypjetí. Nemám konkrétní plán, že bych chtěl udělat to, to a to. Ale ještě něco jo.
Ink Links jsou novým projektem časopisu Ink, který pravidelně přináší rozhovory se spisovateli o jejich aktuální tvorbě, jejich specifickém autorském přístupu a také o jejich cestě k samotnému psaní a literatuře. Vytváří se tak pomyslné linky mezi začínajícími literáty, kteří v rámci Inku působí, a zkušenějšími zavedenými autory.