12.5.2020 Admin

Hany v listopadu

Jedna listopadová noc. Jeden mladý muž, jedna krásná dívka, mnoho představ, mnoho hvězd na nebi. V Inku dosud nepublikovaný autor Jan Plachý popisuje příběh, který jsme všichni zažili, ale při čtení máme pocit, jakobychom ho prožívali poprvé.  

Sedím… Větrá mi pivo a svět kolem mě nemotorně tančí a směje se. Kluci poskakujou kolem holek a do rytmu si předávaj jointa, stejně noblesně, jako indiáni dýmku míru. Jára vyvolává slávu poezii a všemu tomu krásnýmu, co stvořila ruka umělcova. Dan podbarvuje scénu rozladěnou kytarou.

Zpívá: „Tam kde leží Havana…“, křečovitě se šklebí, pohazuje patkou a šibalsky vyplazuje jazyk na zhulený holky, který vrtěj stehnama a ukazujou svý bílý zuby. Za chvíli zpívá celá hospoda. V hlavě se mi zase roztahuje Neumírání od Saroyana. Celý dny mi to vrtalo hlavou až do chvíle, kdy to Dan jednoduše ukončil větou: „Tak se na to vyser.“ Možná je to občas fakt tak jednoduchý, že si stačí říct: „Tak se na to vyser“. Tak proč zase vytahuju?

Je slyšet zvonek…Všichni ten zvuk dobře známe. Happy hour započala. Všichni objednávaj pivo jak divý. Každej ve frontě si poklepává nohou a opakuje po Danovi: „Tam kde leží Havana…“. Na stole mi přistálo další ledový zlato. Přinesla ho Markéta. Andílek s fialovou hlavou a s ďábelským pohledem.

„Vůbec nepiješ!“

„Přemejšlim.“

„Přemejšlíš, protože nepiješ. A vůbec… přemejšlíš nějak moc. Jednou budeš starej, vrásčitej dědek.“

Zasmála se. Přiťukla na zdraví a zase zmizela v kroužku tanečnic. Její silná vůně ještě dlouho dráždila můj nos, a jako vždycky rozpoutala hotový peklo v mý představivosti. V prostoru hospody se kroutila jako jedovatej had a občas po mně hodila očko. Snad mě chtěla vytočit, ale možná si to všechno jen namlouvám.

„Hej Dane, dej tam Cocaine blues!“ zvolal Jára a oba si nás změřil pohledem. To zvolání mě vytrhlo a zvedlo od stolu. Raz, dva, tři, čtyři: „Come here baby, dress in white…“

Spustili jsme trojhlasně. Celá hospoda ztichla. Holky se na nás culily a my si to náležitě užívali. Bok po boku, mládím opilý a všechna pozornost patřila jenom nám. „Cocaine’s all around my brain.“ Dozpívali jsme.

„Sakra, to bylo krásný chlapy!“ zvolala Majda rozechvěle.

„Ne tak jako tvoje voči, ženská!“ odpověděl Dan.

„Venku je tak zatraceně krásně! Tyhle teplý podzimní dny se musej využít. Pojďte na nábro! Venku je tak krásně a my dřepíme v hospodě! Všichni na nábro! Venku je tak krásně! Ach ta slova!“ zavelel energicky Jára. Nemělo cenu odporovat. Jeho oči probodly každou ztracenou duši v baru a všichni hned následovali jeho nadšení z podzimního dne.

Měl pravdu. Rudý slunce hřálo skrz nenápadný mraky na modrý obloze, stromy nahodily oranžový kabáty a vůbec všechno působilo tak přívětivě. Kdo ví, třeba je to poslední teplej den. Třeba zejtra všechno skončí. Třeba je tohle ten poslední den. Dneska je všechno dovolený.

Cesta byla hlasitá! Dan nepřestával hrát a holky nepřestávaly zpívat. Všechno se zdálo být v přirozený harmonii. „Je ták krásně!“ opakoval Jára. Markéta mě chytila za ruku a podívala se na mě těma obříma očima… Vyvrhlo ji samo peklo!

„Co děláš?“

„Chci se tě držet a nepustit.“

„Víš moc dobře, že nemůžem…“

Probodla mě pohledem a pustila mi ruku.

„Seš debil!“

Zařadila se k holkám. Ještě jednou se otočila a ďábelsky mrkla… Nic nepochopila. Já taky ne. Nikdo.

Nábřeží plný studentů, provoněný vínem a mládím, připomínalo Dionýský oslavy. Zažloutlý listy se válely všude po zemi, jako by se celá Praha schovala pod zlatou přikrývku. V tom překrásným chaosu by jeden zapomněl na svět kolem. Je to jako jeden velkej nekončící trip. Jenom čistá euforie. Samo štěstí tančí kolem a líbá nás na ústa a údy, až celý tělo začne brnět.

Všechno na moment ustalo. Posadili jsme se do kroužku na vlhkou trávu a kouřili. Každej mlčky pozoroval ostatní. Najednou nebylo třeba slov… Jen tichý souznění. Dospělej svět na míle daleko, všechny povinnosti a starosti v tý nejhlubší propasti… Jednou, až se člověk nadobro probere a začne žít jen ze vzpomínek na chvíle, jako je tahle, vyloudí se mu úsměv na tváři, otře si dospělý ustaraný vrásy a nechápavě zavrtí hlavou. Bude to chvíle těsně předtím, něž se zas uloží na nějakej čas do hibernace a pod rouškou krátký pravdy se zapomene smát.

„Hej! Už zase přemejšlíš!“

Poznal jsem ten hlas i se zavřenejma očima. Nechápavě jsem svraštil čelo, ale oči nechal zavřený.

„Hej!“

„Jednou z tebe budu mít smrt.“

Otevřel jsem oči.

„Víš, co řek Bukowskej… Najdi, co miluješ a nech, ať tě to zabije,“ ušklíbla se. Kdyby aspoň neměla tak ďábelskej úsměv.

„Hmm.“

„Řekni, že mě miluješ.“

Dívala se mi dlouze do očí. Skoro nemrkala. Mlčel jsem.

„Řekni to.“

Šťouchla mě do žeber… Člověk si tak rád hraje. Jak by asi vypadal svět, kdyby si člověk zapomněl hrát? Pravděpodobně by to byla nuda.

Všichni se zase probrali k životu. Dan předváděl svý kousky od divadla a holky se smály. Jára motal jedno malý bůčo a nervózně pozoroval celej ten blázinec kolem sebe. Musel jsem se usmívat. Vždyť to všechno bylo tak absurdně krásný a nevinný svou zvrhlostí, že nešlo jinak. Usmíval jsem se i přes ten neutuchající pocit, že tady nemám co dělat, že sem nepatřim. Vzpomněl jsem si na Londona a jeho nekonečnej, morfiovej sen. Někde uvnitř na mě volal Poe a zval mě na pitku v jednom špinavym baru někde v ulicích Baltimoru. Všechno to ve mně řvalo a žadonilo o pozornost. Je to takhle pořád. Nedovedu to kontrolovat. Asi to takhle má bejt, nevim. Všechno ve mně zelo samotou, ale takovej je celej můj život. Zajímalo by mě, jestli to takhle má i Dan nebo Jára nebo… nebo Markéta.

„Dáš si?“ Něčí ruka mi podávala bůčo.

Otázka: „Dáš si?“ zněla stejně naléhavě jako mý vnitřní démoni. Nešlo jinak… Několikrát jsem dlouze potáhnul a držel kouř v plicích.

„Třeba se konečně trochu uvolníš.“

Rozkašlal jsem se.

Den pomalu ztrácel svou barevnou paletu a svět se zahalil do ebenový černi. Všichni v našem kroužku byli trochu pod obraz. Možná i trochu víc. Já v obraze určitě nebyl a jestli v tu chvíli někdo tvrdil, že ví, o čem mluví, tak lhal nám i sám sobě. Ostatně ví to vůbec někdo někdy? Není to všechno snažení jen pomatená nevědomost?

Už zase začínám… Měl bych si dát další pivo. Už hodinu jsem na suchu a začínám střízlivět. Nic jinýho nebolí tak, jako střízlivost… Už zase mě bolí hlava.

„Hele, oni se přesouvaj do Zázemí. Mně se tam nechce. Nemůžem k tobě? Chtěla bych jít spát.“

„Já si chci dát ještě pivo. Zázemí zní skvěle,“ lhal jsem jí i sám sobě. Nikam se mi nechtělo, chtělo se mi spát, ale přece si jí nemůžu pouštět takhle k tělu.

„Krom toho, určitě se ti spát nechce,“ usmál jsem se. Probodla mě pohledem a uraženě se přesunula k Danovi. Nevim, co tim sleduje.

Po chvíli se celá skupinka zvedla. Někdo se motal, někdo skoro spal a někdo řádil jako šílenec. Chvíli jsem šel vedle Dana. Zkusil jsem navázat na naší starou debatu o Saroyanovi, ale už předem jsem věděl, že je to boj s větrnými mlýny.

„Hele, přemejšlel jsem o tom, co jsi říkal posledně… Saroyan prostě psal pro prachy. Jeho žena byla pomatená a on kvůli ní dřel tak, že byl taky pomatenej, a proto napsal i hromadu sraček, jenom aby měla nový šaty za sto dolarů. Nechápu, jak to moh dovolit. Jeho Neumírání je přece tak skvělá kniha… Uměla to s ním hezky. Možná, že to dělal pro děti, ale ona věděla jak na něj. Uměla tu hru hrát…Je mi ho vlastně líto.“

„Ty vole… Ž-ženský maj kozy. To si pamatuj… Už se na to vyser.“

Možná má fakt pravdu… Zvolnil jsem krok. Markéta byla zavěšená do Martina a hlasitě se smála. Bože, jak je krásná. Vypadá šťastně, konečně. Zapálil jsem si cigáro a počkal, až kolem mě všichni projdou a pak nepozorovaně zahnul do malý, kamenný uličky. Chůze mě držela při životě. Všechno to pivo se pomalu dostávalo z těla ven. Loudal jsem se dál tou sítí uliček a ulic. V kapse mi neustále vibroval telefon.

Člověk vlastně nikdy není úplně sám, i když si možná tak připadá. Všechno to neviditelný propojení, který vytváříme mezi sebou, já a ty, ty a já, je tak samozřejmý, že je až otravně zoufalý… Vypnul jsem telefon. Nevím, jestli to mělo ňákej smysl.

„Trochu prázdný gesto, hlupáku.“

Ani nevím, jak dlouho jsem chodil, ale když jsem se nakonec zastavil, byly ulice prázdný a černý. Začalo poprchávat. Stál jsem někde na periférii Prahy a svejch myšlenek. Skrz potrhaný, černý mraky prosvítaly hvězdy. Hvězdy! Ty v centru vidět nejsou. Na hvězdy není čas. Na hvězdy se už dávno zapomnělo, ale i tak tam pořád trpělivě visej. Visej tam a trpělivě čekaj na dalšího tuláka po hvězdách, kterej odhalí jejich smrtelnou nekonečnost tam na obloze, daleko ve vesmíru. Ty hvězdy podobný očím, který na mě toužebně hledí a prosí o pozornost. Tak proč já ty svoje zavírám a dělám, že nic nevidim?

Zapnul jsem telefon a vytočil její číslo.

Jedný listopadový noci, roku 2018.

 

Tagged: