19.4.2020 Admin

Neznámí tvorové #5: Na dně králičí nory

S neznámými tvory se setkáváme běžně. Možná častěji, než jsme si ochotni připustit. Na ulici, v hospodě, nebo při pohledu do zrcadla…

Chmmm. Nesu se jako domnělý lev salónu, který si při svojí zahleděnosti do sebe samotného nevšiml, že mu někdo hodil šavli na hřívu. S makarónovitýma nohama a slizkým hrbem – léta vaření v hrnci sebeklamu – si to špacíruju po ulici. Slunce po mně pro vzájemné antipatie mrskne tomahawk. Už mu chci vyčíst jeho zákeřnost, když zazoomuju na bílýho králíka.

Nažehlím puky logice celé situace a rozbíhám se za ním. Králík mě periferními zraky zmerčí, nejprve vytřeští zřítelnice, posléze si srovná kravatu, postaví se na dvě, mrkne na hodinky a taky se rozběhne. Pověstné prozření ze dna králičí nory mi nebude poskytnuto zdarma a zřejmě mě donutí nechat v zástavě plíce. Vlastně mi to nijak extrémně nevadí. Směnný obchod – lehce vyuzené plíce za čistě bílého králíka – shledávám jako přiměřeně mňamózní a hejbnu zadkem.

Má teorie se proměňuje v realitu (prý při tom přišla o panenství) a na protější ulici za chvíli zahlédnu budovu se štítem: “ZASTAVÁRNA PLIC”.

Pár skoků a už otevírám dveře: chlapík za pultem bez pozdravení napřahuje dlaně. Rozervu si hrudní koš jako kdyby s ním Zelená karkulka obyčejně jenom chodila pro skéro a bacnu po chlapíkovi svoje plíce. Ještě zahlídnu, jak se usměje a už mě vcucává obří portál: ocitám se přímo vedle králíka, který se zastaví, pomalu si odkašle, srovná si kravatu a spustí: “Což o to, honička je vždycky sranda, o tom něco víš, že jo?” Člen árijské králičí rasy si lascivně přelízne přední hlodáky a mně teprve teď dochází, že to je králičice. Hlavou mi bleskne podivnost skutečnosti, že králičice nosí kravatu, ale pak si za svou mentální omezenost vynadám.

#foreverburan

Králičice má v pohledu vážnost roztékající se zmrzliny: “Na vstup do králičí nory možná ještě nejsi připraven!”

“F klidu, kotě, teda … to se králičícím asi neříká… no zkrátka f klidu, já tripoval jako pan Brouček,” odpovídám a pokouším se usmát, ale zároveň mi dochází, že mě to celý začíná pomalu, ale zcela jistě penetrovat nervy.

“A uvědomuješ si, že až se odtud vrátíš, nic nebude jako dřív!” zase nasazuje ta králičí čubka tón napnutý struny. Říkám si, ať jde cestou análního kolíku, protože je stejně jenom v mojí hlavě a že ta slovutně žluknutá nora taky a že já se  ve svojí hlavě můžu dívat, kam se mi jenom zlíbí a že je ta kravata na tý králičici vypadá fakt debilně a že to stejně přeci původně měl bejt králík a že v tý Aleně byl králík a v Matrixu byl králík a já mám zrovna králičici a že sice jako kašlat na stereotypy, ale já z tohodle nechci chrchlat a beru si rychlý vznášedlo někam pryč, pro mě za mě třeba někam do psí díry.

Když už teda kašleme na stereotypy, tak by kraj divů mohl bejt stejně dobře i tam, ne?

 

_____________

Mára s Dráhou krom seriálu pro Ink vydali i e-knihu Vanilkový koktejl mladého Werthera, kupuj tady. Márův opus na Inku si můžeš prohlídnout zde, je to zelený, rozesmátý a blejská se to!

Tagged: ,