7.4.2020 Ink

Tonino a Kleopatra

Tonino se s Kleopatrou potkával už delší dobu, takže znal její pravé jméno, ale vůbec poprvé ji nazval Kleopatrou v horním patře toho motelu na okraji města, který sloužil jako tajné překladiště jejich lásky. Nazval ji tak, když tiše vstala z postele a přítmím pokoje dokráčela k tenkému plátu zrcadla na protější stěně.

Jsi jako Kleopatra, odteď ti budu říkat Kleopatro. A Kleopatra se k němu otočí s pobaveným výrazem. Jsem vážně jako Kleopatra? Jako ta egyptská královna? A od té chvíle jí byla, s modře podbarvenýma očima, snědým obličejem a úzkými červeně potaženými rty, zatímco jí pražce nočního světla skrze rolety dopadaly na polonahé krémové tělo a vytvářely nefalšovanou srst královské šelmy. Jenže Kleopatra nesyčela ani necenila zuby, na Tonina upírala vždy sladký pohled plný opatrovnické lásky. Tos vymyslel hezky, Tonino, usměje se do zrcátka a začne si vyčesávat vlasy.

Rve ti to srdce pokaždé, chlapče, když opustí tvé vášní doutnající tělo a své dlouhé štíhlé nohy, které jsi ještě před chvíli laskal, nasouvá do silonek, připíná k nim koženou sukýnku a trup, který při poryvech vzrušení nepodpíral nikdo jiný než ty, překrývá žlutou blůzou s opulentním výstřihem.

Kleopatra to ví, Tonino, že takhle trpíš, ale když dneska to vopravdu jinak nejde, jsem vůbec ráda, že mě mamá pustila aspoň na chvíli, ona je na mě moc hodná, víš, ty taky, ale ona mi dává střechu nad hlavou a najíst a všechno, ale neboj se, Kleopatřino hrdé srdce bije jen pro tebe, Tonino, akorát tělo musí teď zase na chvíli odejít pryč, protože důležitý chlápci holt platěj, život to tak přinesl no, nebylo na vybranou, vždyť víš…

Kleopatra se mateřsky skloní i s obláčkem parfému, políbí na rty a konejšivě pohladí po dlani. Už opravdu musí jít, ať to má co nejdřív z krku. Zítra zase tady, platí? To víš, že platí, Kleopatro, ale co si bez tebe zas počnu? Musíš to vydržet, Tonino, vyráží do pouště až k samotným pyramidám, přiveze odtamtud krásnej poklad, a vy si z toho pak postavíte vlastní palác, abyste se už nemuseli povalovat v týhle ubohý špeluňce.

A Kleopatra už kráčí z motelového pokoje bez nosičů a bez doprovodu vojáků s bronzovými kyrysy, jde jen sama s kabelkou přes rameno a pouští noci jí vedou vysoké podpatky.

Ve městě jsi vždycky platil za největšího lempla a marnotratníka. Lidi tě ale maj rádi, Tonino, to je tvý jediný štěstí, s tím tvým hezkým obličejíčkem a parádníma mokasínkama, vždycky se usmějou a prohodí pár slov, i když by vlastně vůbec nemuseli, protože jim můžeš bejt ukradenej, jak nic pořádnýho neděláš a věčně se jenom protloukáš ulicema. Vždyť nebejt tvý matičky, tak už někde žebráš pod mostem, ale tebe ona má nejradši na celým světě, asi díky tvý krotký povaze a díky tomu, že ses problémům vždycky vyhejbal obloukem. Ne jak tvůj bratr, kterej žije svůj podivuhodnej život kriminálníka. Násilí, to ty nemáš rád, Tonino. Vždycky jsi radši řešil věci mírnou cestou, proto tě taky mamička má radši, pochopila, že svého prvorozeného ztratila a zaměřila se raději na tebe, z tebe mohlo ještě něco být, a tak ti poskytovala veškerej servis, měkkou postel, plnou spižírnu a sem tam i nějakej ten peníz, když sis o něj řekl. Ale co naplat, když člověk dostává, aniž by musel hnout prstem, tak se mu nechce měnit.

S Kleopatrou to vlastně vždycky bylo podobné, i ona nad tebou drží ochrannou ruku, svým vlastním zplundrovaným tělem vydělává peníze, za které si pronajímáte svý motýlkový hnízdečko, do něhož ty přinášíš, no přiznej si to, leda tak horoucí lásku, a k čemu taková horoucí láska je, když nemá kde pořádně pučet a vzkvétat? V takovýmhle temným navlhlým doupěti akorát brzy chytne plíseň a uhnije přímo před očima a co ti zbyde pak, frájo?

Zatracená práce! Hlodá ti to v hlavě víc a víc, tenhle váš tajnůstkářskej život na okraji města, tahle vaše převrácená romantika. Jak dlouho myslíš, že vás to bude bavit? Samozřejmě, že tě to drásá, protože ty, Tonino, Kleopatru doopravdy miluješ, stejně jako ona miluje tebe, a chcete se jednou vzít, chcete bydlet spolu v domečku a založit rodinu, tak jak to dělají všichni normální lidé. Jenže jak toho dosáhnout, jak dovést holku z nevěstince až k oltáři. Já vím, nemůžeš za to a ani Kleopatra nemůže za to, jak dopadla, prostě to tak život přinesl a vy jste se museli zařídit. Ale tohle už se vážně nedá vydržet.

Vstáváš a míříš k zašpiněnému oknu. Plácek před motelem zeje prázdnotou a silnice odtud vede z kopce dolů do zátoky, která září myriádami světel. Ach, město dneska vypadá tak zádumčivě. A kdesi v temnotě mezi těmi ostrůvky světla teď pochoduje Kleopatra na vysokých podpatcích, za sukní se jí táhnou žádostiví chlapáci, protože je krásná, nejkrásnější v celým městě a každej to ví, každýmu je jedno, že její laskavé srdce chováš v náruči zrovna ty, oni si ji budou moct vzít, seběhnou se okolo ní jako pouštní hyeny a ona se jim dobrovolně oddá, každý dostane svůj kousek královnina těla, protože můžou a protože důležitý chlápci holt platěj.

Co když už je pozdě, Tonino? Co když už Kleopatru dávno tohle divadýlko přestalo bavit? Co když ještě dneska zmerčí vidinu lepšího života bez tebe? Vždyť je tak krásná, nejkrásnější v celým městě, kdekdo by tady pro ni vystavil pyramidu plnou pokladů, a kdekdo si to může dovolit, jen ty ne. Je to jasné, musíš co nejdřív za ní, musíš jí všechno říct a vysvětlit, protože na lásku se nečeká.

Domy v zátoce ověšené lampiony se vzdalují, odplouvají pozvolna pryč do mlhavých končin, Tonino, i s tvojí Kleopatrou. Tak tu nevzdychej, ty hlupáku, popadni bronzové kopí a spěchej za ní. Dole na parkovišti pod omšelou lampou čeká spřežení gepardů, máš posledních pár drobných, to ti na jednu jízdu vyjde tak akorát.

*

Neonová oáza uprostřed města plane a za monotónního bzukotu nasvěcuje tvou prostinkou existenci s obnošenou splavenou košilí a tváří potřenou lacinou kolínskou, co spotřebováváš už kolik měsíců po zmizelém bratrovi. Kleopatra je uvnitř, Tonino, v tom domě, kterého se ze srdce děsíš. Netrpělivě přešlapuješ na obrubníku, ještě párkrát v prstech protočíš cigaretu a pak je čas vstoupit dovnitř, protože dneska je noc, kdy se stíny překračují.

Dobrej večír, sotva pozdravíš a už ji vidíš vzadu u pódia, jak majestátně dřepí na svém trůnu, modro-červené barvy na obličeji se přelily ve válečné pomalování, sladké starostlivé oči pohltily žhnoucí uhlíky a ano, slyšíš správně, Tonino, Kleopatra syčí a prská, cení zubiska a v erotické agónii zatíná drápy do svých odhalených stehen, po kterých jí stékají stroužky fialové krve. Její společnice okolo ní tancují a svíjejí se do rytmu klíživé melodie, jsou to hadi, mrskají jazýčkama a mámí k sobě přihlížející hyeny, které pozbývají smělosti a s uhranutým zrakem i povislýma čelistma našlapují vpřed, je jich spousta a všichni míří přímo ke Kleopatře, všichni po ní touží a také jí dostanou, protože můžou a protože důležitý chlápci holt platěj.

Dost! Vyjekneš, ale tvé sevřené hrdlo nedokáže prorazit lepivou atmosférou nevěstince. Ve vzduchu visí kouř, těžké parfémy a nasládlý pot z vytížených partií těla, všechno dopadá na tvou nebohou hladkou tvářičku, Tonino, a hyeny, supi, hadi i gorily, všichni jsou na tebe namačkaní, všichni hledí upřeně směrem k trůnu. Musíš se prodrat skrz ně, jinak je po všem. Rozevíráš svá útlá ramena, razíš si nepatrnou cestičku a deš přímo pro samotnou královnu, protože můžeš a protože holt srdce penězma naplnit nelze.

Už jsi skoro u ní a teď tě zmerčila. Rázem její naježené chloupky splihly jako klasy v polích, drápy zajely zpět pod rozpálenou kůži a bestie zase začíná mít mateřské sklony. Tonino, co tu proboha děláš? Tady nesmíš být, ty hlupáčku. Utíkej domů, než ti tu něco provedou. Já za tebou brzy přijdu.

Omyl, Kleopatro, Tonino přichází za tebou, jde si pro tebe, a jakmile se tě dotkne, rozzuří každého v místnosti. Co se to jenom ten pošetilec opovažuje!

Musíte zmizet, jinak vás sežerou zaživa. Utíkejte pryč z tohohle domu hříchu. Teď není čas se loučit s mamá, i když ti dávala střechu nad hlavou, najíst a všechno. Pospíchej, královno, a neohlížej se, ani tvůj nejmilejší Tonino se neohlíží, vypadá to, že ti potřebuje něco naléhavě říct, vždyť má v očích úplný žár, ale teď vážně není čas, z domu všichni vybíhají za vámi a začíná pekelný hon.

Prcháte vyprahlými ulicemi a hvězdná obloha nad městem tiše přihlíží každému zběsilému kroku. V mokasínkách a šestipalcových podpatcích se utíká těžko, hyeny jsou vám v patách, na každém osvětleném rohu je jejich lačný výraz zřetelnější a zřetelnější a jejich páchnoucí dech doléhá blíž a blíž, přidávají se další, každý, kdo je v tuto pozdní hodinu vzhůru se připojuje ke štvanici, nemají na vybranou, protože kdosi sáhnul na jejich královnu a teď se jí snaží unést. Musíte obrátit směr a uhánět z města pryč. Na jeho samý okraj a ještě dál, kde bláto přechází v písek. Tentokrát skutečně vyrážíte do pouště, ale žádné pyramidy, které by vás navěky společně ukryly a zapečetily, v ní nejsou. Je to jenom holá nekonečná pláň prolezlá štíry, pavouky a zrádnými liškami.

Co mi chceš říct, Tonino? Kleopatra lapá po dechu. Ale ani ty nemůžeš mluvit, dokud nebudete v bezpečí a dokud se pod váma nebude propadat celý širý svět. Co mi chceš říct? Zkusíš se nadechnout, ale v tu ránu se vzedme mocný poryv větru a vrhne proti vám písečnou vlnu. Stříbrně tečkovaná obloha se rázem ztrácí, cosi jí rozmazává do všech stran a i země pod nohama se dává do pohybu, štiplavá zrnka písku létají sem a tam a seškrabávají každou konturu. Co…mi…chceš…říct? Doléhá z dálky, ale už ji pomalu nevidíš, bouře ti drásá oči, v uších skřípe písek a nakonec je ticho. Štěkot hyen ustal, město i s nevěstincem se propadly kamsi do nenávratna. Zbyly jen poházené stíny. Cos jí chtěl říct, Tonino? Slyšíš mě ještě vůbec? Cožpak nevíš, ty nešťastníku, jaký osud stihnul egyptskou královnu a římského vojevůdce? Tos jí nemohl, tenkrát v tom sladkým motýlku, nazvat nějak jinak?

Tagged: