17.3.2020 Admin

Stopy v cizí krajině

I.

Skafandr ti je trochu nepříjemný, je stažený zevnitř kolem tvého hranatého těla. Bolí tě pomyslet, že už to nejsi jen ty a tvé tělo, ale něco ho obkresluje, něco na něm přebývá. Tvoje hlava je na tom podobně. Něco v ní přebývá. Něco, co by tam přirozeně nemělo být. Jako ztráty a nálezy plné předmětů, pro které si nikdo nepřijde, protože jejich majitelé je ve svých životech už nechtějí. Nikdo je nepostrádá a ony tam musí ležet dál, aby se na nich hromadil prach. Tiskneš si ruce, ale přes ty obrovské rukavice necítíš nic, jenom jemný tlak, který připomíná dotyk, ale doopravdy jím není.

Vystupuješ ven. Plocha před tebou je rozlehlá a prázdná. Sedimentární půda pod tvýma nohama je modrá a na první pohled umělá. Bereš ji do rukou, aby sis ji prohlédnul, ale nedokážeš ji udržet. Je překvapivě těžká a s trhavou trajektorií padá zase zpátky k zemi. Máš pocit, že jsi v simulaci – takhle přece pád nevypadá. Neměl bys tu být. Všechno, co tě obklopuje, ti říká, že sem lidé nepatří. Chlad a ticho je všude a je nepříjemné. A to ticho je najednou tak hlučné. Je tam živo jenom proto, jak je tam všude mrtvo. Absence jakéhokoli života ti připomíná, že se kdykoli může nějaký zjevit a nemusí být vůbec přátelský.

Snažíš se zorientovat v prostoru, který se ti mění před očima. Tak se ti to alespoň zdá. Rozhlížíš se všude okolo, ale s každým dalším pohybem hlavy jsi zmatenější. Byl ten kopec napravo, nebo nalevo? Ta propast byla předtím za tebou. Jak to že najednou před tebou? Nebo se ti to zdá? Kráčíš dál. V půdě zůstávají stopy po tvých obrovských botách. Zdálky působí jako zvířecí stopy. Víš, že se k lodi vrátíš. Vyšlapuješ si vlastní trasu, kterou se můžeš nechat vést.

II.

„Slyším pořád jen ticho. Začínám z toho šílet.“

„Není to spíš tím, že o to víc slyšíte své vlastní myšlenky?“

„Myslel jsem, že jsi počítač, ne psycholog.“

„Jsem naprogramovaná tak, abych vás analyzovala a dávala vám zpětnou vazbu.“

„Víš, co je největší vtip?“

„Netuším.“

„Že jsem sem letěl právě proto, abych se už neslyšel.“

„Můžete podat reklamaci.“

III.

A čím víc procházíš tou podivnou, modrou planetou, tím méně jí rozumíš. Jako by se ti posmívala kvůli tvé samotě. Jako by ti dávala naději, že ji poznáš a porozumíš jí, ale ty jsi od ní pořád dál a dál. A jak se snažíš přiblížit, jenom se vzdaluješ. Odebíráš vzorky půdy a černé tekutiny připomínající vodu, ale všechno je to tak těžké, že se pod tou vahou podlamuješ. Necháváš polovinu materiálu na cestě zpátky a musíš se pro něj vracet na několikrát. Skafandr tě tíží, zkumavky tě tíží, pohyb je bolestný. Nevíš, proč v tom pokračuješ, ale něco ti říká, že musíš. Nechceš se vrátit, dokud něco nedokážeš. Nevíš přesně co, ale to není důležité.

V noci zjistíš po delším zkoumání, že v tekutině je alkohol. Vyhýbáš se mu. Jdeš spát a všechny vzorky schováš pod lavice. Přes den chodíš po holém prostoru s pár kopci, na které si netroufáš vystoupat, protože nevíš, jestli by ses pak dokázal vrátit zpátky. Čím dál víc tě krajina přitahuje. Chceš ji pochopit a patřit do ní. Ale stejně jako všechno, k čemu ses kdy snažil přiblížit a na čem ti kdy záleželo, i této planetě nakonec ubližuješ. Mlátíš do její pevné půdy a každý úder tě i přes ty mohutné rukavice bolí, ale nedokážeš přestat.

Je to planeta, která žije nezávisle na tobě. Jsi jí ukradený. A ty se tak snažíš, aby se to změnilo, ale ubíhají dny, možný týdny, a ty jsi pořád na tom samém, jako když jsi přiletěl. Pořád o ní nic nevíš. A tak do ní bušíš pěstmi, aby ses jí vnutil. Skáčeš a celým tělem na ni dopadáš, dokud neslyšíš alespoň malou ránu. Ale i ta se ti zdá. Není tu slyšet nic. Ubližuješ jí i sám sobě, ale ty jediný to cítíš. Planetě jsi lhostejný.

V noci se vracíš polámaný. Sundáváš si skafandr a každý pohyb tě bolí. V lodním zrcadle si prohlížíš modřiny. Tlačíš si na ně prsty, dokud necítíš, jak ti bolest pulzuje pod kůží. Je ti to příjemné. Experimentuješ s tlakem. Začínáš jemnými pohyby a končíš tím, že si kůži rozedíráš nehty. Je ti ze sebe špatně, a tak pokračuješ, dokud se neskolíš k zemi, kde rychle vydechuješ. Je ti to jasné. Už se tomu nemůžeš vyhnout.

IV.

„Co to děláte?“

„Nikam to nevede. Odebral jsem vzorky všeho, ale nic jsem se nedozvěděl.“

„Můžeme se tedy vrátit.“

„Ne!“

„Na co čekáte?“

„Něco objevím. Nevrátím se, dokud na něco nepřijdu.“

„Dobře.“

„Potřeboval bych s někým mluvit. S nějakým člověkem.“

„Nemůžu vás s nikým spojit. To přece víte. Proto tu jste.“

„Teď by to bylo jinak.“

„Ne, jenom byste vše zhoršil. Já ani nemám city, a i tak mi ubližujete.“

V.

Piješ jednu zkumavku za druhou, dokud tvé tělo nepluje po podlaze, jako by ani nebylo hmotné. Prostor se ti rozplývá. A to je v pořádku, tak jsi to chtěl. Pozoruješ se v zrcadle a mluvíš se sebou. Ale sám si nerozumíš. Slova se jaksi míchají do sebe a v jejich kombinaci se ztrácí významy. Myslíš na všechny, které jsi nechal doma. Ale to je taky v pořádku, oni tě tam nechtěli. Všem je líp, když jsi sám. Jenom tobě ne. To byl vždycky tvůj problém – s lidmi ti bylo dobře, dokud jim nedošlo, že s tebou jim doopravdy dobře není.

Jdeš po planetě, která ti je cizí. Spal jsi asi tři hodiny, ale vzbudil ses a zvracel. Zvracel jsi tak dlouho, dokud jsi se znovu necítil špatně. Dokud nevyprchala černá tekutina. Jdeš a je ti jedno, že je ti všechno vzdálené, že tam nepatříš. Vidíš stopy zvířat, která jsi nikdy ani nezahlédnul, ale víš o nich. V noci je slyšíš, jak venku před lodí cupitají po okolí, jak funí a loví. Bojí se tě, a tak je nikdy nevidíš, ale stačí ti, že dle jejich stop víš, že tam někde jsou, že jsou slyšet. Poprvé zahlédneš lidské stopy a na chvíli ti je úzko, ale máš stejnou měrou radost. Obloha je dnes rudá, což se ti zdá podezřelé, protože je vždycky fialová.

Z dálky vidíš postavu, která se k tobě blíží. Buší ti srdce a chceš s ní tak moc mluvit, ale doopravdy se toho děsíš. Stínová figura se přibližuje a odhaluje se, kým je. Jak vypadá.

VI.

„Můžeme spolu mluvit?“

„Můžu ti zase říct, čeho se bojím? O těch nočních můrách, které mám?“

„Můžu ti říct, co jsem zažil tam doma? Myslím, že mi to pomůže.“

„Potřebuju ti říct, jak se v tom všem topím. Pomůžeš mi?“

„Porušil jste pravidla. Vy nechcete, abych vás poslouchala, vy chcete, abych vás litovala.“

VII.

Sedíš v lodi a piješ černou tekutinu. Píšeš zběsile zápisky o tom, co to s tebou dělá. Posíláš na velitelství zprávy o dopadech černé tekutiny na tvé tělo a na tvou mysl. Loď se pomalu zamyká. Nejspíš už odlétáte. Autopilot se po prvních odeslaných spisech rozhodl, že mise je u konce. Je to kvůli tvojí psychice? Nebo kvůli objevům? Bojíš se?

Poprvé jsi dnes potkal člověka. Po třech měsících a čtrnácti dnech. A tak ses bál, že se vzájemně zraníte, že jsi utekl. Je vůbec místo, kde dokážeš být laskavý? Z okna pozoruješ hvězdy a planety a přivíráš před nimi oči, protože jsou příliš reálné. Jsou málo, realita není nikdy dost. Piješ černou tekutinu a v ní máš svůj vesmír.

Tagged: