16.3.2020 Ink

Neznámí tvorové #1: Full AD-HD

S neznámými tvory se setkáváme běžně. Možná častěji, než jsme si ochotni připustit. Na ulici, v hospodě, nebo při pohledu do zrcadla…

Moje vědomí si to vesele štráduje k oknu: “Víš, co je paradoxní?” obrací se na mě to mimózní cosi. Jeho pokožka připomíná povrch mýdlový bubliny. Když se jí dotknete, rozprskne se na tisíc částí. Bilionkrát takhle rozptýlilo a zase nějak srostlo dohromady.

“Nevíš,” odpovídám s výrazem znechuceného gremliněte, který má té nehmotné mimóze jasně naznačit, že přece už musela vytušit, jak tyhle slizký řečnický otázky nesnáším.

“Že k mojí nezávislosti vedou tvoje závislosti,” oznamuje mi důležitě prsíc se jak babička Boženy Němcové na všesokolském sletu. Na ksichtě má vrásky. Spousty vrásek. Ne, rozhodně nevypadá fresh.

Protáčím oči: “To je zase píčovina.”

Volám Julii a vědomí se mi stočí k nohám jako had.

“Ani nemůžu mobil nechat dvě minuty na stole,” říká mi místo pozdravu.

Ten stůl musí bejt evidentně fakt idiot, když se o ten nebohej telefon ani chvilku normálně nepostará. Bejt Julií, tak tu střídavou péči neriskuju. Moje vědomí mě zatím začne chlípně lechtat na krku. Na místě, kde ještě furt nezmizel cucflek od Julie: “Tohle se dělalo na střední,” zašeptá mi do ucha. Zvedá se mi žaludek.

“Jsem nevěděl o tvojí latentní homosexualitě!”

“Kurvadrát! Jsem TO vědomí! Tak těžko můžu bejt gay, ne?”

Dávám mu za pravdu a zároveň se omlouvám Julii za dnešní roztěkanost.

“Ty seš furt full AD-HD!” odpovídá.

Snad aby demonstrovalo, jak moc má Julie pravdu, začíná moje vědomí běhat od stěny ke stěně. A střídavě do každé z nich mlátí hlavou. Rozdírá si kůži. Vrásky se mu naplňují krví. Následně otevírá okno a řve na lidi procházející na druhé straně hlučné Legerky: “Kdo jste, vy dvounohý čubky?”

“Uklidni se,” okřiknu ho a raději se loučím s Julií, abych tomu potížistovi případně zabránil v tropení dalších potenciálních průserů. Při pohledu na ty titulované dvounožce se ale sám musím zarazit.

Na chodníku stojí obtloustlý chlapík, černé kalhoty na půl žerdi. Kostkovaná košile poodhaluje jeho dekadentní moudí, ze kterého muž loví povadlého lofase a začíná masturbovat: “Nezáviď!” okřikne mě. Vedle něj se nakrucuje dívčina něco pod třicet, lascivně si hladí bradavky, které se jí bojovně prodírají zpod trika a snaží se mi cosi vypálit do mozku. Z každého ucha té ženštiny vyleze had. Od jejich jazyků se odlepuje snůška sprosťáren. Až se začínám červenat.

“Je to všechno jen konstrukt, kreténe!” okřikne mě moje vědomí a v tu chvíli jsou postavy na protějším chodníku sražené kolem projíždějícím vozem. Zamotá se mi z toho hlava a málem padám z okna.

Člověk je vážně neznámý tvor…

 

______

nová nedělní série od Máry Blažíčka, čekej pravidelnou radost!

Ilustrace: Drahomíra Klofáčová

Tagged: