25.2.2020 Admin

Lada

Naléhavost vprostřed táhlých letních dnů. Tu nám přináší Valentýna Žišková ve své melancholické básni Lada. Vše rozmarně plyne doširoka skrz mokré asfaltové silnice a širá suchá pole, až se na sklonku dne ohlížíme za tím, co už není a co nebude, ale i co nikdy ani nebylo.

V zimě se ve svý poezii věnuji nejhlubším existenciálním tématům.

V létě pak

dívčím stehnům.

Skrz ona stehna stoupám ke dnu,

Svých bezstarostných dnů.

Je půlka července

A já jsem se ještě nevynadíval na noční města.

 

Je polovina srpna

A já jsem ještě nepocítil

 

Vykoupení.

 

Je polovina září

A přístavy, které jsem navštívil voní

Jako tajný, nepojmenovatelný vztah

Ke

 

 

Je mi smutno, Gréto

A na horách je zima

Jsou místa, kde se neusíná, víš?

A netouží.

Má planá léta jdou,

Brouzdavě skrz louži

Na jejíž hladině se nic neodráží.

Jen občas se z ní napije

něčí syn.

 

Zima, Gréto

A úzko je mi.

Večer, když ptáci létají až příliš blízko zemi,

Nejvíc se bojím zapomnění, víš?

A postradatelnosti.

Ty na krku máš přívěsek z žeberní rybí kosti,

Mne ta kost uvízla

Mezi zuby.

 

A já díky tomu vidím.

 

Po polích pluje těsno

A za ním konce horkých dní

Si kleští cestu skrze klasy,

(Anděli) nasedni,

A veď mě, ve tmě.

 

Navěky budeš skrytá.

V prostoru mezi mými okenními tabulkami.

Neboj se.

Pálení pod jazykem

Mi nedá zapomenout.

 

Léto je ze všech časů nejsmutnější.

Jeho hořkosladká chuť nabyde síly s jeho koncem.

Léto je ze všech časů nejsmutnější.

Nabízí nejvíc možností, které jsi promarnil.

Je ze všech časů nejsmutnější, Gréto.

Protože jen v létě ti někdo může zlomit srdce.

Protože jen v létě máš trochu víc odvahy.

Léto jsou dětské dny.

Co voní jako roh vesnické silnice po dešti,

Kde se schází parta s odřenými koleny.

Léto je ze všech časů nejsmutnější,

Protože všechno kolem křičí:

„Buď šťastný.“

Léto jsou dětské sny

a chybí.

 

A mně je smutno

Po všem, co jsem neprožil.

A co už prožít nelze.

 

 

Jsou navždy skryty

Moje city z léta

Tam někde s tebou

Mezi těmi okenními tabulkami.

I když mi mrznou prsty, Gréto.

Nezapomínám.

 

Navždy se budu vracet

K hořkosladkým čerstvým koláčům.

K pohlazení.

 

Navždy skrz strniště mých dnů

Budou tvé dlaně vlát

 

A snad

Mi jednou prozradí

Jak žít

Jak umírat.

Tagged: