11.2.2020 Admin

Balet pro sebe

Jsem lhář, ale ten nejupřímnější. Řeknu ti, že ze mě bude potápěč světového významu, ale vzápětí dodám, že je to lež a nemám pro to předpoklady. To je v pořádku. Když ale řeknu, že z tebe bude prvotřídní baletka a celá tvá třída ze základky tě bude obdivovat, usmíváš se. Já vím, je to tak lákavé. Cvičíš přece každý den. Cupitáš na těch dokonalých prstících a vzduchem pluješ, jako bys o gravitaci ani neslyšela. Jako by ji jen kvůli tobě vynechali z kurikula. Je to tak lákavé.

Každý den se od rána potíš. Abys byla lepší než den předtím. A pak v noci, znovu, když já ležím a usínám, ty ještě napínáš poslední myslitelný sval, který toho dne nikdo jiný krom tebe nezapojil. Sval ctižádostivé baletky. A když říkám, že z tebe bude jednou světoznámá baletka, směješ se. I když víš, že jsem ten nejupřímnější lhář. Záměrný, přesný, vždy se opravím.

Ale ty už vidíš Marii, co se ti smála, když jsi to poprvé dostala na hřišti. A Annu, která ti řekla, že si té rtěnky patláš po ksichtě moc a jak se tomu všichni smáli a od té doby sis ji už na sebe nedala. A Magda, co ti říkala, že máš křivé nohy a nikdo tě nechce. A pak ještě Lucie, co ti přebrala prvního kluka na venkovské tancovačce v oparu z prvních středoškolských cigaret, co jste kouřili, abyste se vymezili vůči vašim rodičům, kteří po osmičkách a dvanáctkách kouřili ty samé v tichosti balkonu třetího patra bytového domu, kde vypnuté semafory zářící šest hodin v kuse jen oranžovou dávají dobrou noc.

A když pak řeknu, ne, nemáš pro to předpoklady, budeš dobrá, ale ne světová, nesměješ se, mizí ti před očima ty závistivé tváře Marie, co se smála, a Lucie, co ho líbala, a Petra, tvého bývalého přítele, sanitáře a vůbec nejobětavějšího může, jakého jsi kdy potkala, který ale chtěl být obětavý pro kohokoli jiného, jen ne pro tebe. A ty pak odcházíš a já slyším v noci, když už se mi víčka lepí k sobě, jak zase napínáš ten sval, jak ti skoro praská, jak se tam kvůli tomu svalu klidně sedřeš v noci z kůže, protože ten sval, ne mozek jako u jiných, ten sval ovládá veškeré tvé tělo, tvé řídící centrum je ovládáno ctižádostí.

Toužíš po tom, aby ti záviděli. Aby dál vedli své malé životy, jaké jsi byla v dospívání nucená žít s nimi. A oni už v dětství v těch malých životech byli o tolik lepší. Uměli odchodit všechny předměty bez psychického zhroucení a u obědů se smát a o přestávkách nacházet kamarády a s těmi kamarády chodit potají kouřit za školu a s těmi samými pak prožívat dlouhá odpoledne u řeky, kde srkali svá první piva a povídali si o tom, koho milují, zatímco ty jsi byla doma a… A cvičila jsi. Skákala jsi po velké místnosti sklepa, kterou ti vyklidila máma, aby ses tam mohla zlepšovat.

A oni v těch malých životech jsou o tolik lepší než ty i v dospělosti. O tolik lépe jimi umějí procházet. Zvládají každý den pracovat, od devíti do pěti, každý den políbit svého partnera na ústa, odpoledne nakoupit a večer uvařit. Zatímco ty si třepeš nad představou jednoho telefonátu kvůli pokaženému vodovodu. A ty jsi proto rozhodnuta začít žít velký život. Takový, kteří oni neznají, a tak v něm nikdy lepší být nemohou. Klap, klap, klap. Slyším ty zvuky vedle. Dívám se na sklenici vody, jak se třepe. Je plná. Ale to zase lžu, je prázdná a bylo v ní víno, ne voda. Klap, klap, klap. Nevím, jestli tě za ty zvuky miluju nebo nenávidím. Ale to zase lžu. Obojí.

Miluju, jak svedeš se svým tělem dělat o tolik víc, než dovedu já. Jsi tancující připomínka nekonečného pohybového potenciálu, které lidské tělo má. Jsi konstelací nekončící řady možností, jak se svou vahou naložit. Pohybuješ se o tolik jinak, než já. Občas zapomínám, co všechno bych se svým tělem mohl dělat. Že nemusím jen zdvihat sklenice a občas protočit rukou při hovoru. Že můžu vyskočit vysoko do výšky a tam se třikrát protočit. Resp. nemůžu, protože to neumím, ale můžu, protože bych se to mohl naučit. Atd. Miluju tě proto, že mi připomínáš, co všechno neumím a co bych se mohl naučit. Nenávidím tě proto, že ti to nestačí. Nestačí ti to umět, nestačí ti mít absolutně plnou kontrolu nad svým tělem. Nad svýma rukama a nohama a prsty a hlavou a chodidly. Kontrolu, o jaké se ostatním ani nesní. Ani mě. Procházím s těmi dalšími lidmi životem s myšlenkou, že vím, co mé tělo dovede, ale ve skutečnosti si ho já ani ti lidé nevšímáme.

Slouží nám účelově. Ale doopravdy nevíme, co všechno s ním můžeme provádět, jaké pohyby svede, když ho budeme jen trochu trénovat. Máme ke svému tělu netečný vztah, koexistujeme. Víme, že je, víme, že nám slouží, ale většinu času ho nevnímáme. Ne tak jako ty. Natáhnu se v kanceláři pro stoh listů s účetnictvím a už jím listuji. Ale nevnímám tu práci prstů, ty jemné doteky a přehyby. Prostě to dělám.

Ale ty, ty se svým tělem zažíváš plnohodnotný vztah, vzájemný. Tvé pohyby jsou natolik přesné, natolik naučené a vyměřené, že ho vnímáš dokonale. Víš, kdy máš při výskoku prohnout prsty u nohou a jak švihnout rukou, aby ses elegantně protočila doprava. Zcela si uvědomuješ svou váhu, když ráno vyšvihneš nohu daleko za svou hlavu, když stojíš úplně na špičkách, které tě tlačí, až to cítíš v kostech, když ve vzduchu roztáhneš nohy do obou světových stran, atd.

Protáčíš své tělo všemi různými směry, elegantně ho přesouváš ze strany na stranu tak rychlými pohyby, že by se mi z toho točila hlava. A ono poslouchá a občas se ozve, že ho něco bolí. Ale to přečkáte, to přetančíte. Prožíváte spolu všechno. Jakýkoli úspěch není jen tvůj, ale i tvého těla. Ono poslechlo, ty jsi prožila. Let, výkrut, ladný dopad, zdvihnutí, výskok, miniaturní pohyb ručky. Tak nenápadný a přesto je tak nutnou součástí celé choreografie. Tak nenápadný, že si ho všimla jen porotkyně na soutěži a ty. Když bys ten pohyb zkazila, dostaneš o bod míň. Přesto, že při představení by to nikdo neviděl.

I já si toho pohybu všimnu, protože jsem dával pozor. Jsem už tak naučený. Když jdu na tvé vystoupení, připravuju se několik hodin dopředu. Vím, že má pozornost je těkavá. Dívám se desítky minut na jeden konkrétní bod. Pozoruju, jak naše kočka loví tečku laseru, kterým přejíždím po pokoji. Učím se soustředit na jedno jediné. A když kočka potřetí skočí po rudém světelném kolečku, poprvé pochopí, že fyzicky neexistuje, že je to jen optický jev, úzký svazek elektromagnetického záření. Zklamaná z toho, že to nemůže sníst, odchází. A já si konečně pořádně prohlédnu, jak napíná nohy dozadu těsně předtím, než skočí. Stejně jako si všimnu tvého ladného pohybu ruky, který nikdo jiný nevidí. Kolika věcí si všimneme, když dáváme důkladný pozor. Kolik nám toho ze světa uchází, když ho nevnímáme?

Nenávidím tě proto, že ti nestačí, že nad svým tělem máš absolutní kontrolu, ty potřebuješ, aby to k tomu ještě věděli všichni ostatní. Baletky jsou novodobé malířky. Plátno už vyčerpalo svůj omezený potenciál. Je jen omezený počet tahů štětce a omezená paleta barev. Nutně směřuje k definitivnímu konci, kdy každá další malba už bude jen připomínkou té předešlé. Škatulkujeme obrazy do ismů, protože bez nich se zdají být všechny stejné. Tělo, na druhou stranu, vypravíš, když provinile zakusuješ sýr a olivu u vína, tělo je nová paleta, tělo je plátno zasazené do prostoru, ne, do ještě většího plátna, kterým je čirý prostor. Prostor kolem tvého těla. Jeho potenciál je určen jen tím, jakým směrem se ty k němu postavíš, jak ho svými prsty prohneš. Tělo je nekonečný souhrn možností. „Podobně jako oceán,“ říkám rádoby chytře já a přemýšlím, jak bych ti vysvětlil, že jsme z něj ještě tolik neobjevili a tak je nekonečně možností, co se v něm ještě skrývá, jaké nové ryby, korály, rostliny atd. ještě najdeme, a ty se směješ a já radši taky, abych si nepřipadal hloupě, a pokračuješ v hovoru.

Bolest. To nás dělí. Když ležím v posteli a usínám, slyším tvůj příchod do bytu. Vidím, jak se malý kužel světla z předsíně promítá na zdi vedle mě. Slyším, jak našlapuješ a jak občas sykneš, když tě to zabolí. Když ráno vstáváš, musím předstírat, že se nedívám na to, jak máš pochroumané prsty. Nechci tě ranit. Na nohách máš krvavé puchýře. Poslouchám, když mi vyprávíš o tom, jak ti museli strhnout nehet. Jak se samovolně odloupával. Jak ti hnisal po nárazu, a potom už ho kvůli infekci museli celý odstranit. Rudá rána připomínající, že tam kdysi byl. Dívám se na fotografie deformací nohou. Mám o tebe strach. Ale ty jsi zvyklá. Když by ses ráno probudila a nic by tě nebolelo, byla bys nervózní. Jednou tě všechno tak bolelo, že jsi tři dny nemohla chodit. Čtvrtý jsi tančila. Právě proto jsi tak na tělo napojená. Vlastního těla si všímáme jen tehdy, pokud s ním je něco v nepořádku. Ty žiješ v konstantním vědomí jeho přítomnosti, protože se ti neustále připomíná.

Nikdy jsem nepoznal takovou bolest jako ty. Občas si skopnu palec a řvu zlostí. Když si skopneš palec ty, po chvíli tancuješ dál. Tvůj práh bolesti je nastavený tak vysoko. Když by tě za války mučili, vydržela bys ty informace zadržovat dlouho, vyprávíš mi občas u vína. Smějeme se tomu. Ale věřím ti. Když bych měl komukoli vyzradit tajné plány na převzetí vlády nad světem, byla bys to ty. Nikdy by je z tebe nedostali. A když se ráno probudím dřív než ty, dívám se na tebe, jak spíš. A jsi dokonalá. Když se tvé tělo nehýbe, pořád připomíná tanec. Je to nehybný potenciál nekonečného pohybu. Každá modřina na tvém těle, každý puchýř a každý pohybem zvětšený kloub je krásný, protože ukazuje to, co všechno dokážeš. Kým jsi. Jsi krásná pro to, jak jsi poškozená.

Občas se v noci dívám na naše do sebe zapletená těla a nerozumím tomu, jak mě můžeš milovat. Mé je tak neforemné, jako hranatý čtverec. Ramena, hruď, boky, nohy, všechno to jaksi pokračuje dolů až k nohám a nemá to žádný tvar. Vše rovné. Bez rozdílů. Čtverec. Tvé tělo se kroutí. Odděluje se od sebe a zase spojuje v krásném tvaru připomínajícím symetrii porcelánu. Soudíš mě někdy za mou pohybovou pasivitu? Že neumím dát nohu za hlavu? Za to, že nejsem tak hubený jako ty? Občas na to myslím. I když si to možná vůbec nemyslíš, možná se na mě nikdy pohrdavě nedíváš, dokážu sám sebe tou myšlenkou tak rozhodit, že jsem pak nepříjemný. Už si do hlavy vtluču, že to tak je. Omlouvám se. Jak to, že mě nikdy v noci nesoudíš? Za mé neforemné tělo? Jak to dokážeš? Omlouvám se.

Někdy si nerozumíme, protože já komunikuji slovy a ty pohyby. Sedíme u stolu, naše kočka hledá po místnosti neexistující laser. Teď si na lov teček nehrajeme, hádáme se. Princip termodynamiky se přenesl z laseru na naše emoce. Vře to v našich hlavách. Vysvětluji ti nějakou hloupost, kterou ti chci vyčíst, a ty mně zase vyčítáš tu svou hloupost. A já té tvé nerozumím, protože ji slovy vůbec neumíš vyjádřit. A ty zas nerozumíš mně, protože slova chápeš jinak než já. Pro tebe jsou slova k tomu, aby se vyjadřovaly jednoduché věci, objektivní fakta, a složitější emoce necháváš na tanci.

A tak se do něj prostě pustíš. Nevěřím vlastním očím. Uprostřed hádky se postavíš na špičky a skáčeš po místnosti. Ladnými pohyby předvádíš jakousi smutnou choreografii svých citů. Pak přecházíš do expresivních skoků a házíš sebou po místnosti, jako by kompozice tvých pohybů sestávala z abstraktních čar štětcem. Zuřivé tahy po plátně naší místnosti tě ženou z místa na místo. Končíš pomalými přesuny od zdi ke zdi až ke mně. Jako bys měla padnout po cestě únavou.

„Rozumíš?“ ptáš se mě. „Jo. Ne.“ Jsem ten nejupřímnější lhář, vždycky se prozradím. „Teda ano. Rozumím,“ říkám nakonec, i když to není přesně pravda. Nerozumím totiž tomu, co ten tvůj tanec všechno znamenal. Nerozumím, co jsi mi tím konkrétně chtěla říct. Ale rozumím tomu, že tě miluji pro pohyby, které neděláš pro svět, ale aby sis sama lépe rozuměla. Až teď, v téhle místnosti, jsem tě poprvé viděl tancovat jen pro sebe samu. Už jsem neviděl oči Marie, Anny, ani Petra. Netancuješ už pro velký život, teď tancuješ pro vlastní sebe-uspořádání.

Rozumím tomu tanci. Teda ne. Teda ano. Teda ano.

___________________

víc Jana Jindřicha najdeš mimo ink i na něm, čti třeba jeho povídku broskev

Tagged: