23.1.2020 Ink

Slava Ukrayini! Heroyam slava! (II. část)

Zápisky z cesty na západní Ukrajinu

Nečetl jsi první část? Tady je!

Ještě než jsme ale opustili civilizaci, bylo nutný dostat něco do žaludku. Na výpadovce z Lvova jsme na konci hradeb z paneláků spatřili dosud nevídanej objev v podobě nákupního centra. Ačkoli parkoviště vypadalo celkem opuštěně, v supermarketu bylo docela živo. Naskytla se nám příležitost nakouknout do života Ukrajinců skrz jejich nákupní košík.

Přestali jsme chápat, co to ty Ukáčka táhne k nám do Čech. Z chlazenejch pultů plnejch čerstvých ryb přecházely oči. V akvárku plavali živí jeseteři, na ledu se válely nejrůznější mušle a hlavně v porovnání s Českem všechno stálo hovno! A my si to nemohli koupit, protože jsme měli namířeno do kopců bez možnosti to sníst jinak než syrový. Smířili jsme se teda s tradičnim nezničitelnym kalmarem v sáčku. Představivost našich lačnejch chuťovejch buněk jsme dokázali zkrotit až v očividně oblíbenym bistru, který nabízelo čerstvě uvařený pelmeně na váhu. Měli jsme takovej hlad, že jsme si jich naložili od každýho druhu několik a pak je nedokázali sníst. Díky nim jsme ale pak dokázali sebrat potřebnou odvahu vyrazit na celodenní cestu vstříc horský vesnici, o který nám Google nedokázal říct nic víc, než že ji má v mapách.

Lvov jsme nechali za náma a znova nás obklopil všudypřítomnej dusivej opar. Zase jsme byli v tý Ukrajině, ze který je žádoucí utýct pryč na západ a klidně ji přenechat Rusákům. Zastavil jsem u omšelý opuštěný pumpy. K našemu překvapení fungovala, olezlýmu staříkovi za malym čtvercovým okýnkem jsme už poučení z prvního nedorozumění na ukrajinský pumpě slovansky řekli, že chcem natankovat plnou a taky koupit silný cigára. On, ač evidentně na tý pumpě nedělal nic jinýho, než že čadil jednu za druhou, nám stejně moc dobrý cigára neprodal. V tomhle ohledu nás Ukrajina teda pořád zklamávala. Kouřili jsme další nic moc cigára na tý opršelý pumpě, sem tam kolem projel mlhou kamion a my akorát tak dokázali prohodit, že je kosa.

Netrvalo to dlouho a ocitli jsme se docela sami na silnicích, který nikdo léta neopravil a byly samá díra. Sem tam jsme projeli vesničkou, nikde ale ani noha kromě cikánek, který dřepěly u lesa s košíkem plnym hub. Asi jenom těm to sychravý počasí prospívalo, mě se totiž z nosu spustila rýma.

Jak jsme se dostávali hloubějc do kopců, stav už beztak tragický silnice se ještě zhoršoval. Rázem jsme jeli krokem a kličkovali ze strany na stranu tak, abysme nezůstali viset v nějaký z děr, který byly hluboký i několik desítek čísel. Bylo to jako jezdit volkswagen golfem po měsíci.

Čas se krátil a se zbývajícíma asi 60 kilometrama se najednou dalo jen hodně těžko ubránit absolutně nežádoucí myšlence, že tam třeba taky nedojedeme. Začalo chcát jak z konve. Díry se rychle plnily vodou a jak byly hluboký by už neodhadl sebezkušenější Ukrajinec.

zápisník z cesty na západní Ukrajinu

Vymotali jsme se z lesů a pod náma se mezi loukama objevila vesnička. Na jednom ze stavení u cesty jsme zaregistrovali nápis. Že by hostinec? Zastavili jsme a z dřevěnýho zápraží vlezli dovnitř. Vida, bar a za nim dvě Ukrajinky, vypadalo to na matku s dcerou. V prostorný cimře sedělo u stolů mlčky pár domorodců. Těžko říct, jestli byli takhle potichu ještě předtím, než jsme venku zastavili. Tak jako tak teď všechny oči spočívaly na nás. Slovansky jsme si poručili dvě kafe, načež jsem se já odporoučel za nějakym Ukrajincem v maskáčích ven na terasu a přenechal privilegium poutání pozornosti jen na Martina.

Venku bylo hezky – trochu zima, ale hezky. Před deštěm mě chránila rozlehlá střecha verandy na solidních dřevěnejch sloupech a trámech. Z celýho toho stavení dejchala poctivá práce a péče blízká spíš alpskejm národům než Ukrajincům. Pár kroků od verandy byl podobně zručně postavenej altánek s grilem, na kterym si několik chlapů včetně dvou samiček připravovalo šašliky. Z bujarýho tónu konverzace a množství flašek vyskládanejch na stole se měli evidentně i přes hnusný počasí dost dobře. Jeden z nich, ten samej, kterýho jsem následoval od baru ven, se od skupinky vzdálil a usadil se u stolu v opačnym rohu verandy. Zapálil si, upil si z na český poměry obrovitánskýho panáka a po očku mě pozoroval. Zanedlouho se ze dveří vypotácel Martin. V každý ruce šálek kafe a velkou skleničku čirý tekutiny k tomu – stejný, jako měl ten ukrajinskej týpek.

„Co to máš?“ zeptal jsem se ho.

„No co – vodu ke kafi,“ odpověděl a položil to na stůl. „Vodku mám, co asi more,“ řekl pro případ, že by mi to nedošlo. „Měla za sebou dvě flašky, který jsem ještě neviděl, tak jsem jí řek, aby mi dala tu lepší,“ dodal a pak si ho cvaknul. Dodneška říká, že lepší vodku v životě nepil a dodneška se nám nepovedlo zjistit, co to bylo za vodku. Slíbili jsme si, že se tam pro ní jednou vrátíme.

Museli jsme jet dál za našim vytyčeným cílem. Do setmění ještě zbejvalo pár hodin a kilometrů. Ukazatele na horský jezero a lepší asfalt nám daly naději, že nejedeme nikam doprdele a že máme možná naději v našem cíli sehnat i večeři. A opravdu: vesnice by se dala označit za městečko, táhla se alespoň na tři kilometry údolím kolem horský říčky. Akorát jsme nepotkali živáčka kromě jedný krávy na silnici. Projeli jsme městečkem jednou tam a zpátky a našli jsme jen dvě šipky na nějaký koliby. Zastavili jsme u jedný z nich. V názvu nesla cosi o Československu. 

Vlezli jsme do vylidněný oválný místnosti s dlouhejma stolama a ohništěm uprostřed a došli k baru, nad kterym byly přišpendlený stovky bankovek z celýho světa. Krom toho nic jinýho nenasvědčovalo tomu, že tady někdy někdo byl. Za zástěnou se ale sem tam něco šustlo. Po chvíli nás zaregistroval kulatej týpek, kterýmu ale moc nescházelo a mohl by bejt klidně i typka. Byl špinavej, jak kdyby zrovna vylezl z chlívku. Jíst se nám tam rázem moc nechtělo, tak jsme to uhráli jenom na samohonku, na kterou jsme se stejně těšili. Respektive já měl pomyšlení leda tak na čaj, protože z rýmy se za těch pár hodin vyklubala nějaká nemoc. To Martin si samohonku neodpustil. Hnusák mu ukázal výběr několikalitrových zavařovaček, ve kterejch se louhovalo v lihu nějaký listí. Z jeho výrazu bylo jasný, že si takhle samohonku nepředstavoval. Ustoupit od svýho záměru ale už taky nedokázal, a tak si poručil panáka ze zavařovačky, která byla plná zelenýho listí. Skoro jsem měl o něj strach, když jsem viděl, jak se přemáhá, aby toho panáka hnusu dopil.

Začínal nám poměrně hořet nocleh a večeře. S určitou mírou sebezapření jsme začali naše možnosti probírat s tím babochlapem. Vzdálil se dozadu za zbytkem klanu a začal řešit. Po chvíli gestikuloval, že bydlení má, že máme počkat a si pro nás někdo přijde. Nebudu lhát, že nás v tu chvíli popad záchvat podezřívavosti. Přece jenom se nám ten týpek ani ta situace vůbec nelíbila. A už vůbec se mi nezamlouval můj stav, kterej, aniž bych cokoli chastal, připomínal ošklivou kocovinu. Nos jsem měl ucpanej, bolela mě hlava a v krku měl šmirgl.

Po několika chvílích se stalo něco nevídanýho. Po ulici se ke kolibě blížil živej člověk. Dokonce šlo o naprosto normální paní. Ač jsme si moc nerozuměli, tak působila na rozdíl od těch blbců v kolibě sympaticky. Ukázala nám svůj domek: poctivý starý dřevěný stavení s odlupující se bledě modrou barvou na průčelí. Hned bylo jasný, že jde o místní rodačku tvrzenou horama, která to s náma nemyslí zle. Za směšně malý peníze nabízela nocleh na rozkládacích gaučích a ještě poradila, že pár minut po proudu najdeme mlýn, kde pro nás uvaří. Spokojení jsme u ní zaparkovali káru a pozdravili postarší pár, kterej u ní taky bydlel. Moc toho nenamluvili a byli z Kyjeva. Smrákalo se a byl akorát tak čas vyrazit do avizovanýho mlejna na šašlik, na kterej nám udělali chutě ti opilí borci ve vesnici, kde jsme se cestou stavili na kafe.

Šli jsme vesnicí, nikde ani noha, přesto jsem ze zurčící říčky a čerstvýho vzduchu a poctivejch horskejch baráků měl pocit, jak kdybychom byli spíš někde v Alpách než v jednom z nejodřízlejších míst na západní Ukrajině. Anebo že by to bylo právě díky tomu?

Po asi kilometru jsme na zahrádce u venkovního kouřícího grilu zahlídli člověka. Rozštěkal se na nás pes. Chtěli jsme se zeptat, kde je ta hospoda, jen na nás cosi pokřiknul a ignoroval nás. Po pár krocích jsme mlýn našli. Byl hnedka vedle toho nepříjemnýho týpka. Vlezli jsme dovnitř a žádnej šrumec v podobě vodkovýho dýchánku, jako jsme potkali po cestě, se nekonal. Čtyři stoly, u jednoho seděly tři ženský, jedna z nich cikánka s šátkem, vyrušili jsme je zrovna u pokecu nad dojedenym jídlem. Koukly na nás, cizí hosty asi nečekaly.

Usadili jsme se do opačnýho rohu místnosti, po chvíli se od hovoru zvedly a ta nejstarší, evidentně šéfka se o nás začala starat. Zeptali jsme se, jestli nám dá najíst. Rozuměli jsme, že nic nemá. S tím si na nás ale nepřišla, protože přece zrovna něco dojedly. Ostentativně jsme dali najevo, že máme peníze a chuť na šašlik. To na ní asi zabralo. Zmizela v kuchyni. Po chvíli dovnitř z verandy vlezl ten nepříjemnej týpek, co na nás před chvílí venku pokřikoval. Tvářil se ještě hnusnějc, zřejmě dostal naše šašliky na starost.

Čekání jsme se rozhodli si zpříjemnit degustací místní vodky. Martin vyrazil k baru a inspekci lahví přinesl dvakrát po sto gramech. Na jeho zmlsaný jazýček byla neuspokojivá. Objednali jsme si teda ještě dalších sto gramů od druhýho druhu, kterej měli, jenže pořád žádná sláva. K šašliku to sice stačilo, přesto to Martinovi nedalo a šel za šéfovou dyndat tu nejlepší vodku, co maj. Chvíli lámala rukama, Martin byl ale neoblomnej, takže nakonec kývla s tím, že ale musí chvíli počkat. Zmizela z lokálu, a vystřídal ji sympaťák něco přes padesát, který se posadil opodál u stolu a jen tam tak seděl. Docvaklo nám, že pro naší vodku vyrazili do krámu nebo kdovíkam a pověřili tady chlápka, aby nás hlídal.

Dali jsme se s nim do řeči, jako vždycky, když máme naváto. Ukázalo se, že je to pohodář, kterej do Česka pravidelně vyráží za prací. Slovansky jsme se bavili o tom, jaký to je a jak pašovat přes hranice. Prej to stojí 20 eur, cituji: „za dušu“. Chtěli jsme ho pozvat na panáka, ale prý už léta abstinuje. Zvláštní, uvědomili jsme si pozdějc, vždyť říkal, že ho v Česku bavila slivka.

S pokecem s místňákem čekání na vodku uteklo jako voda. Přihráli nám pěknou zlatě zdobenou lahev. Martin ji zhodnotil, že dobrá, ale na tu vodu ke kafi, co před pár hodinama dostal, to prý pořád nemělo. Dojedli jsme sádlo a hříbky ve smetaně, zaplatili a vypotáceli se na ubytování.

Už dlouho jsem nezažil tak mučivou noc. Ta vodka mý nakřáplosti ze studenýho deště moc nepomohla. Zimnice se střídala s horečkou, celou noc jsem se převaloval ze strany na stranu, jazyk jako šmirgl papír a dutiny natlakovaný k prasknutí.

Párty pro mě skončila. Ráno jsem se sotva zvedl, i nezničitelnej Martin, kterej v životě neměl antibiotika taky nevypadal úplně ve svý kůži a chrchlal po ránu víc než bylo k jeho těžkýmu kuřáctví obvyklý. Ani jsme o tom nemuseli diskutovat a bylo nám jasný, že musíme z těchhle sychravejch hor pryč, že to s náma na chození po kopcích moc nevypadá.

Přesto jsem se nehodlal tak jednoduše vzdát a prosadil jsem, že ještě než odsud zmizíme, mrkneme se k tomu horskýmu jezeru. Rozloučili jsme se s naší domácí, která nám poradila nejlepší cestu na jih a doporučila se zastavit v nějakejch termálních lázních. Pozastavila se nad tim, že jí tak dobře rozumíme, když ona nám ani slovo.

Dojeli jsme k bráně, odkud se dalo jít k jezeru jenom pěšky. Nějaká prasečí hlava v maskáčích nás zastavila, abysme za vstup zaplatili. Nebylo to moc, akorát spíš než o peníze za vstup šlo o příspěvek na jeho vodku. Lezli jsme nachcípaný do kopce, asi jenom kvůli mý ješitnosti. Po několika kilometrech se před náma rozprostřela tmavý jezero. Z naprosto hladký hladiny se pomalinku táhla jako vata pára, což byl asi jedinej pozitivní důsledek příchodu podzimního počasí, který přišlo ze dne na den. V tichý kontemplaci jsme tam strávili asi čtvrthodinku, než místní vydřiduši rozbalili svý stánky se suvenýrama jinejma debilitama a mohli jsme jít zase zpátky. Proti nám už sem tam projelo auto a dav školáků, který se autobusem vydali na školní výlet. Až zpětně jsem si uvědomil, že jsme jezero nevědomky zastihli asi v ten nejlepší a nejkrásnější okamžik.

sinevir jezero

Snědli jsme uzenýho lososa a vyrazili. V plánu jsme měli dojet do Mukačeva, na doporučení paní domácí jsme se to ale rozhodli vzít přes Chust, kam vedla lepší cesta a kde měly bejt lázně s termálníma pramenama, který by nám chcípákum mohly pomoct.

Netrvalo to dlouho a ztratili jsme se. Bohužel do navigace náš požadavek kvalitnější cesty nešel zadat. Zmerčili jsme mikrobus s nějakým místňákem. Pověděl nám, že máme jet za ním. Byla to docela jízda. Borec díry moc neřešil anebo alespoň moc dobře věděl, na co si kde dát pozor. Šlapal na to v horskejch klikaticích, ale ztratit jsem ho fakt nechtěl. Frčeli jsme takhle z kopců pár desítek kilometrů a pak jsme se s díky rozdělili. Pokračovali jsme po šipkách na Chust, kterýmu jsme kvůli ukrajinský transkripci přezdívali Xicht.

Chůst dostál naší hanlivý přezdívce. Prošli jsme se pěší zónou. Nízký paneláky střídaly zaplivaný komunistický sochy a fontány, do toho se sem tam zablyštila zlatá kopule pompézního pravoslavnýho chrámu. Rozhodli jsme si urychleně vybrat prachy, vypít někde kafe a najít směr lázně. Zeptal jsem slovansky slečen v kavárně, ale celkem bez porozumění. Zachránil nás až borec, kterej zaslechl, jak si nerozumíme. Hbitě přiskočil a česky poradil, kudy to je. Jmenoval se Vasil, pochlubil se nám, že má maďarskej, českej a brzo i rumunskej pas. Dal nám taky na sebe kontakt na whatsappu, že mu máme dát vědět, kdybychom se náhodou někdy ocitli v Pardubicích, kde přechodně bydlí. Na profilovce neměl na třicátníka sešlej obličej, ale fotku svýho bavoráku. Protože to čím na Ukrajině jezdíte, je důležitější, než co sedí vevnitř.

Chůst jsme opustili s tím, že by nás nemohlo potkat nic horšího než se narodit v týhle prdeli. Mukačevo nebylo daleko, cestou jsme se ale ještě zastavili v těch lázních. Bylo tam lidu, až nás zamrzelo, kolik rozbitejch kilometrů silnic museli ty chudáci překonat, aby se sem dostali. Těm lázním se evidentně dařilo. Šatny byly zařízený poctivě a blížily se západoevropskym standardům. Stejně tak venkovní areál. Jen bazény na ten západ ještě čekaly. Byly to jen díry v zemi olepený bazénovou lepenkou, do kterejch se přiváděla voda zahradnickou hadicí. Hledali jsme ten nejteplejší z nich, když nás zastavili tři výrostci v civilu. Koukli na naše nohy, se kterejma byl asi nějakej problém. Zamávali jsme rukama a řekli česky, že nevíme, vo co de, že nejsme ukáčka. S vážnou tváří pověděli něco, v čem jsem porozuměl jenom slovu bačkůrky. Aha, tak to nás fakt nenapadlo. A to ještě nevěděli, že pod ručníkem nemám plavky ale normální spoďáry.

Mukačevo bylo jen něco přes hodinu cesty. Vedla tam klikatá silnice, spousta aut, díře člověk musel uhnout jenom sem tam. Těsně před Mukačevem se před náma objevil velkej supermarket. Podobně jako za Lvovem, podle počtu aut na parkovišti vypadal dost opuštěně. Vevnitř ještě víc. Svítilo se jenom někde, pravděpodobně aby ušetřili, když nenakupuje víc než deset lidí. Co se personálu týče, potkali jsme asi jedinou paní, která rovnala regály a zároveň běhala za kasu, když se u ní někdo zastavil.

Vzhledem k tomu, že šlo asi o poslední kšeft předtim, než opustíme Ukrajinu, zamířili jsme si to k sekci s alkoholem. Narazili jsme na celou uličku nacpanou jenom nejrůznějšíma druhama vodky. Přecházely z toho oči. Do Prahy jsme mohli provízt 1,5 litru tvrdýho na hlavu, jenže kterýho? Přecházeli jsme sem a tam snad 20 minut, než jsme vyřešili vodku, načež přišla řada na gruziňáky. Tam už to šlo rychlejš, protože se kolem díkybohu ochomejtnul další zákazník, kterej dokázal poradit. Další rozpačitou částí obchodu byla sekce s cukrovinkama, měli jich tam neskutečný množství, většina byla od značky Rošen patřící tehdejšímu prezidentovi Porošenkovi. Není divu, že se mu přezdívá čokoládový král. Kdo ví, co si o nás prodavačka musela myslet, když jsme na pás vyložili jenom chlast a bonbóny.

V Mukačevu bylo furt hnusně. Chvíli jsme čekali než si nás na náměstí vyzvedne týpek, u kterýho jsme si přes mobil objednali nocleh v nějakym bytě. Přišel si pro nás asiat, to jsme fakt nečekali. Do bytu se lezlo z takový vedlejší uličky, cestou bylo nutný odemknout a zamknout několik dveří na klikatejch chodbách. Byla to pěkná štěničárna, pár kusů příšernýho nábytku, kterýmu vévodila otřesná postel. Ukrajina se vším všudy.

Vylezli jsme ven a prošli si centrum města. Moc času to nezabralo. Srdce Mukačeva bylo maximálně kilometr dlouhá pěší zóna uprostřed nízkejch činžáků. Bylo na ní celkem živo, všude se trousily mladý, který se chtěli bavit, spousta šla na rande do jedinýho kina. My si koupili pivo v sámošce, vypili ho u řeky a pak jsme se museli vrátit do tepla našeho šikmookýho bytu.

Ráno jsme se koukli na ukrajinskou televizi. Na nějakym programu dokonce řešili Viktora Coje, frontmana slavný kapely Kino z osmdesátek, kterou jsme po celou dobu našeho putování v autě poslouchali.

Zrovna tak trochu vypadal i ten náš číňan. Předali jsme mu zpátky klíče, došli si pro auto a vyrazili do nedalekýho Užhorodu, bývalýho hlavního města Podkarpatský rusi, na jehož okraji už jsou hranice se Slovenskem. Hlavní město nebo ne, zase to byla docela díra. V maličkym centru bylo docela živo, ale pořád to bylo fakt maloměsto, který se díky sympatický promenádě u řeky podobalo třeba českýmu Písku. Dali jsme si oběd v místní obdobě káefcéčka, nakoupili maximální množství cigaret a nafty, co se dalo legálně provízt přes hranice a zastavili ve frontě na celní kontrolu.

Bylo pár hodin po poledni a fronta aut se táhla maximálně pár set metrů. Kukaně celníků byly nadohled. Oproti nekonečný frontě cestou na Ukrajinu to vypadalo jako legrace. Nemohli jsme se plýst víc. Auta před náma se skoro vůbec nehejbaly. Ukrajinci za to tentokrát nemohli, za to Slováci si dávali s kontrolama na čas. Martin v celý tý nudě stačil vypít jednu z flašek vodky, kterou chtěl přes hranice provízt a oba jsme taky vykouřili asi jednu z dvou povolenejch krabiček cigár. Kdybysme to věděli, nakoupili bysme si toho víc. Po několika hodinách a flašce vodky se Martinovi začalo chtít chcát. Jenže nebylo kam. Na dohled byl akorát nějakej duty free obchůdek. Hajzlík někde. Martin se teda vydal na trávník k plotu. Ještě než se ale stačil rozepnout, tak ho vyhnal týpek s kalachem. Nakonec se ukázalo, že všichni choděj čůrat za závory k slovenskejm celníkům. To, že se za každym, kdo bránou prošel, celá hranice na několik sekund rozhoukala, nikdo neřešil. Záchody byly nový a podle všeho asi i velikostně uzpůsobený náporu desítek lidí čekajících na průjezd hranicema. Ukáčka vyhráli, hajzlíky nepostavili a nakonec je ani stavět nemuseli. 

Po asi čtyřech hodinách jsme doskákali k slovenskejm celníkům. Ještě než jsme se dostali na řadu, odněkud, a vůbec netušíme odkud, nás předjela nějaká Ukrajinka ve Fiatu 500. Se slovenskou celnicí prohodila pár slov, načež zalezla do auta a odfrčela. Za chvíli jsme k celníkům dorazili my. Z budky vylezla celnice se zápisníkem a celkem přísnym tónem se nás zeptala, kolik vezeme alkoholu, kolik cigaret a kolik litrů nafty. Zapsala si to, zalezla zpátky do budky a pak nás pustili. Výsměch.

Po úplně promarněnym dni, kdy jsme si ani neužívali nervy z toho, že něco pašujeme, jsme se ocitli na naprostym východě Slovenska. Smrákalo se a my neměli co jíst a kde složit hlavu. Rozhodli jsme se najít nějakej kšeft a koupit si flašku a maso na gril a kempovat někde venku. I přesto, že jsme byli v dost odlehlym koutu Slovenska se nám moc nedařilo najít vhodný místo, kde se utábořit. Nic nebylo dost daleko od lidí anebo se tam nedalo zajet autem. Nakonec jsme narazili na rozpadlou panelku a z ní polní cestu mezi lesy. Světla už bylo málo a podcenil jsem průjezd jednou větší louží, ve který jsme zůstali trčet. Auto se nehlo ani dopředu, ani dozadu. Martin celkem rychle pochopil, že nás bude muset zkusit roztlačit. Jak jinak než oblečenej v saku vylez ven a na tři zatlačil, načež já sešlápnul plyn. Zakřičel, něco se stalo. Kouknul jsem na něj, byl od hlavy až k patě ohozenej bahínkem. Tak teď už je to jedno, tlač dál, povídám mu. Asi nikdy jsem ho ještě neviděl takhle překvapenýho a dopálenýho.

Borec to dokázal, auto jsme rozkejvali a pak z mazlavý louže vyjeli. Jen Martin byl možná od bahna ještě víc zasranej, než auto. Našli jsme fajn místo u lesa, postavili stan, nasbírali trochu dříví, zapálili gril a otevřeli levnou whisku. Z lesa se s přibývajícíma hodinama ozývaly docela strašidelný zvuky, který jsem jaktěživ neslyšel. Asi ve dvě se stan rozsvítil a dolehl do něj blížící se zvuk motoru. Než jsem stačil vykouknout ven, auto se pár metrů před náma stočilo a zahlíd jsem jen vzdalující se červený světla džípu. Vypadá to, že ať se člověk schová na jeden večer kamkoli, vždycky ho někdo najde.

Ráno jsme se zase probudili jak přejetý tím džípem. Už jsme si podle mě ani nepamatovali, kdy jsme se naposledy dobře vyspali. Alkohol a cigára tomu moc nepřispívaly, to je pravda. Před náma byla cesta do Komárna, kde jsme hodlali utratit na maďarský straně zbylý forinty ještě z našeho výletu do Budapešti. Vlastně nás čekalo projet celý Slovensko z východu na západ. Vzali jsme to přes Košice. Cesta do nich opravdu naznačovala, že jsme si na střední dělali ze Zuzky, která pocházela z Košic, prdel oprávněně. Cikáni už ani nebydleli ve vybydlenejch dědinách, ale rovnou ve slumech na jejich okraji. K našemu překvapení ale Košice působily celkem jako velkoměsto. Spousta paneláků, obchoďák, kde to žilo, a poklidný malebný historický centrum. Na víc jak hodinku procházení to zase nebylo, to teda ne. Dali jsme si pořádnej oběd v haluškárně. Nebylo už úplně nejteplejc a bryndza s vysmaženym špekem nás postavila na nohy a my vyrazili na západ.

Štrádovali jsme si to po slovenský dálnici vedoucí snad napříč celym státem. Byla to úplně panoramatická autostráda: samý kopce a v dálce Tatry zabodávající svoje ostrý špičky do mraků. Po několika hodinách jsme nechali hory za sebou a před náma se pro změnu otevřely lány jižního Slovenska. V jeden moment jsme projížděli kolem nekonečnýho dýňovýho pole. To jsem jaktěživ neviděl.

pole u komárna

Zpětně mi to přijde jako úplně debilní nápad, strávit noc v Komárnu. Je tam úplný kulový, ani světlo tam pořádně v noci nebylo. Cestou na most přes Dunaj, kterej spojuje Slovensko s Maďarskem jsme nezavadili ani pohledem o dalšího člověka. Hned za hranicema jsme objevili pochybnou restauraci. Byla úplně prázdná. Já jsem v rámci zachování zdraví zvolil guláš, Martin si dal něco odvážnějšího, na co jsem při jídle raději nekoukal, ale chutnalo mu to. Dali jsme si ještě jedno dvě piva, nechali tam všechny zbylý forinty, což nakonec vůbec nebylo těžký, a vyrazili si dát šláftrunk z našich zásob do hotelovýho pokojíku.

Ráno jsme vyrazili na nedalekou hlavní ulici sehnat něco k snídani. Nikde nic nebylo. Ani pekárna, cukrárna, krámek – nic, ani lidi! Zachránilo nás až Tesco na výpadovce. Tak tam byli všichni obyvatelé Komárna!

rozhlas ulice

Do Bratislavy to byl kousek. Neměli jsme v plánu se tam moc zdržet. Podívat se k Slovenskýmu rozhlasu, potom na jeden komoušskej lustr v kulturáku na jednom sídlišti a to je všechno, co nás z Blavy zajímalo. Bylo dopoledne, obloha byla jak vymetená a do otočený pyramidy Slovenskýho rozhlasu se opíralo pěkně zboku žlutý podzimní slunko. Čekal jsem ohyzdnej barák ze socíku, ale naopak k mýmu překvapení to je poctivá stavba, která pořád důstojně i přes to, jak je zanedbávaná, zvenku docela odolala. Další zastávkou byl kulturák na jednom z bratislavských sídlišť, který v sobě ukrývá lustr anebo spíš designovou instalaci hrající si s denním světlem ze střešních okýnek. Kdo by to byl čekal, venku klasická komoušská krychle, vevnitř špičkově vypadající kulturák, za kterej by se nestydělo západoevropský velkoměsto.

lustr bratislava

Pak už jsme nasedli do káry a vyrazili směr Praha. Když z Martina vylezlo, že ještě nikdy nebyl v Brně, zastavili jsme se tam na Zelňáku na burger z vyhlášenýho stánku, co ho provozuje taková pěkná blondska, ale dýl se tam nemělo smysl zdržovat. Po několika tisících ujetejch kilometrů jsme se vrátili do Prahy. Byli jsme pryč ani ne dva tejdny, ale stihli jsme toho tolik, že kdyby mi někdo řek, že jsem byl pryč měsíc, věřil bych mu. Už jenom kvůli tomu, že jsme odjížděli v létě a vrátili se na podzim.

Marek Cieslar


Bavěj tě zápisky z cest? Přečti si o Honzově výletu do Irska:

Mé Irsko. Intenzivní cesta vzdálenou krajinou

Djouce

Tagged: