16.1.2020 Ink

Slava Ukrayini! Heroyam slava! (I. část)

Zápisky z cesty na západní Ukrajinu

Nemáme jasný plán, trasu, ubytování. Neumíme polsky, natož ukrajinsky. Zato máme dvacet let starej Volkswagen Golf, malej gril, spacáky a stan pro případ nouzovýho spaní venku, flašku whisky, kapesní nůž a dva týdny na to, dostat se na Ukrajinu a zase zpátky.

Bereme to přes Janovice u Frýdku-Místku, kde žije Martinova prabába. Její chalupa leží na samotě mezi kopcema pod prastarýma lipama s jmelím. Nízký zářijový večerní slunce zalejvalo zápraží skromnýho baráčku oranžovou barvou. Sedí na něm vysušená babička v pletenym svetříku, vedle sebe má berle a krabici plnou hříbků. Doteď nechápu, jak je nasbírala. Vůbec zvednout se z lavičky pro ni byl složitej a velmi pravděpodobně i bolestivej proces. Hned si s náma dala panáka na uvítanou. Hluboký vrásky na ošlehaných tvářích byly jak letokruhy jednoho z těch staletejch stromů stojících okolo. V blankytně modrejch očích jí to ale pořád pálilo, neměla šedivej vlas a taky žádný zuby.

Spát šla ještě za světla. My jsme dožahli flašku fernetu a šli spát taky. Nocleh byl na půdě, kam se lezlo po žebříku zvenku padacíma dveřma. Nic načančanýho. Jen postele pod střechou prochcaný od kun a sršní a smrad z ovcí, který měly kdysi dole chlívek. Od Martina jsem dostal upozornění znalce, že je dobrý se ještě venku pořádně vychcat, protože cesta z půdy ven je v noci dost krkolomná, nemluvě o tom, když na člověka přijde blití.

Když jsme ráno slejzali po žebříku, prabába už dávno o berlích pobíhala kolem chalupy. Klobása a kafe k snídani, popřáli jsme ji hodně zdraví a nasedli do káry.

Cílem sice byl Krakov se zastávkou v Osvětimi, vzali jsme to ale ještě přes Český Těšín, odkud pochází můj táta a kde jsem ještě nikdy nebyl. Babička se tam přivdala a tátu odtamtud unesla, ještě když byl kojenec. Z duše to tam nenáviděla. K mýmu překvapení nebyla až tak předpojatá. Český Těšín je fakt díra a při pohledu na tátův rodnej dům mi spadla čelist až na zaplivanej chodník. Ten dům, kterej měl podle vyprávění patřit rodině, který si celý Těšín vážil, se nacházel mezi výpadovkou z města a frekventovanou železnicí. Jednoduchá krabice, okna z minulýho režimu, břízolit a na zvonku Cieslarovi. Zmáčknout jsem ho nedokázal.

Oproti Českmu Těšínu byl ten Polský velkoměsto. Vysoký starý činžáky, historický náměstí na kopci. Byť to bylo z český části jen přes most, koruny nám byly rázem k ničemu. Museli jsme oběhnout celou ulici, než se nad námi Poláci slitovali a za 20 kaček nám dali 2 zlotý na parkování. Moje babička by mi na to jistojistě řekla, že není divu, Poláci jsou svině lakomý.

osvětim kostel

V Polskym Těšíně jsme dlouho nezůstali, vyrazili jsme do Osvětimi, ze který už je to do Krakova kousek. Zase jsme byli za naprostý exoty, když jsme si v jednom zapadákově u autobusový zastávky před betonovym kostelem pár kilometrů od Osvětimi na kapotě tý naší rachotiny prostřeli na oběd uzenou makrelu, housky, sýr a zeleninu. Pocit relativní normálnosti nám navrátil až chlupatej transvestita v kozačkách, kterej na nás cestou na bus cosi pokřikoval.

K Osvětimi mám málo co dodat. Dnes jsou tam koncentrováni turisti. Vzhledem k tomu, že vlastně skoro nic není původní a plynový komory zbořený, na mě nic kromě rozlohy tábora nedejchlo. Mnohem tíživějším dojmem na mě zapůsobila ta placka, na který se tábor nachází. Na obzoru nic nevidíte, stromy najednou jak přirozená zeď ořezávaj svět na plochu o několika stech metrech, ze kterýho nebylo možný utýct anebo aspoň člověk neměl na výběr kam.

osvětim koleje

Utekli jsme do Krakova. Za necelý pětikilo jsme sehnali hostel v naprostym centru města. Dole ve sklepě byl bar, ve kterym jsme nakonec i přes několikahodinový úsilí najít jiný místňácký podnik skončili. Opitý jsme se pak vypravili vstříc krásám nočního historickýho centra. Popravdě se zbytek večera odehrál nějakejch 20 metrů od hostelu ve společnosti místního bezdomovce, kterej svůj volnej čas trávil ve filmovym klubu studiem současný český kinematografie.

Odjezd byl o to bolestnější, když nás cápci na parkovišti stáhli o jednou tolik zlaťáků. Zaplatit jsme prej měli předem, prohodili laxně a závoru nechali zavřenou. Z avizovanejch 50 zlotých se rázem stalo sto. Nojo, co se divim, Poláci jsou přece svině hamižný.

krakow hotel

Zamířili jsme dolů na Slovensko. Podle našich informací se měl totiž těsně před hranicema nacházet dost bizarní pomník od komoušů. Měli jsme jen jeho přibližný souřadnice a jak jsme se k bodu blížili, vedle nás se mezi kopcema objevilo celkem velký jezero. Venku bylo jen na tričko a šortky a tak jsme se rozhodli v něm vymýt naše hlavy od alkoholu. Když jsme si ho ale prohlídli zblízka, rychle jsme si to rozmysleli. Voda byla zelená, jak anglickej trávník a jak jsme porozuměli místnim týpkům z pofidérního yachtklubu, poslední člověk, který tam skočil, dostal osypky.

Souřadnice pomníku nebyly úplně mimo. Už z dálky byla na kopci vidět asi deset metrů vysoká zubatá konstrukce zasazená v betonu. Přesně kvůli takovejm stavbám jsme si vzali dovolenou a vyrazili na východ.

pomník polsko

Dostali jsme se na Slovensko, projížděli jsme horskejma vesničkama, jejichž názvy byly různejma variacema Spiš a spišská. Měli jsme hroznej hlad, hospoda nebo krámek nikde. Až pod kopcema bylo městečko, který bylo důležitý jenom v tom, že v něm byl bankomat a TESCO. V plánu jsme měli dojet a přespat až v Dukelskym průsmyku, jenže jsme se tam ještě ani zdaleka neblížili a už se smrákalo. Míjeli jsme jednu vesnici za druhou, všude pobíhali cikánský děcka a nám došlo, že to do Dukly nestihneme a musíme přespat někde tady. A někde daleko od místních.

Zanedlouho jsme našli štěrkovou cestu, ze který jsme odbočili na louku a schovali se na kopci za lesem. Byl to perfektně schovanej flek. Přesto netrvalo ani čtvrt hodiny a po louce k nám mířila ghetto kára – starej mercedes s nedovřenym kufrem. Nevypadalo to s náma dobře. Z merglu naštěstí vylezl postarší bílej Slovák. V klidu, jak kdyby si nás ani nevšimnul, došel ke kufru a vyndal z něj vražednej nástroj v podobě kosy. Ušel našim směrem dva metry a začal chladnokrevně sekat hlavy jeteli. Očividně jsme byli prozrazeni. Po krátký poradě jsme se opatrně vydali k němu a z dostatečný vzdálenosti jsme ho pozdravili a zeptali se:

„Můžeme tady ve stanu přespat?“ Borec se opřel o kosu a kouknul na nás. „Áno, to je dobre miesto,“ odpověděl. „Len je rúja,“ dodal. „Viete, čo to znamena?“ „Ajo, říje.“ „No,“ pokračoval „les je daleko, je to dobre miesto.“ Uzavřel, pak ještě chvíli kosil, načež strčil kosu do kufru a odfrčel.

Opravdu to bylo fajn místo. Obloha byla plná hvězd, všude kolem řvali jeleni a my jsme seděli u ohně v grilu a zahřívali se whiskou. Nakonec jsme jí vyžahli celou a v celý tý idylce jsem se rozhodl spát pod širákem, pod kterym jsem se taky po nějaký době poblil a nachytal tucty klíšťat.

Ráno jsme se zase dali do pohybu, před náma byla Dukla a podle našeho přibližnýho plánu už jsme měli bejt večer na Ukrajině. Duklu jsme vzali šmahem, je to akorát opuštěnej kout Slovenska, kde je sem tam vidět hnusnej pompézní socialistickej pomník s rudou hvězdou. Z toho průsmyku vane taková zoufalost, že stojí za to jím jenom projet do Polska a pak na Ukrajinu. Za hranicema jsme našli u silnice restauraci, kde servírovali maďarský speciality a po polský dálnici jsme pak frčeli na východ.

Do hranice s Ukrajinou zbývalo ještě několik kilometrů, když jsme se zastavili v zácpě. Auta v obou pruzích kam oko dohlídne a žádná známka pohybu. Po chvilce nám došlo, že se tahle fronta asi táhne až k celníkům. A taky, že si teda počkáme zatraceně dlouho. Moc nás neuklidnil ani Ukrajinec stojící před náma, kterej nám pěknou němčinou řekl, že to bývá i horší. Po asi dvou hodinách jsme se v takovejch patnáctiminutovejch intervalech dokodrcali k polskejm celníkům, samozřejmě nás nijak neřešili, koho by taky napadlo pašovat cigára a chlast na Ukrajinu.

Pak už následoval chaos. Od ukrajince s kalachem jsme dostali lísteček, na kterej si napsal naší poznávačku a pomalinku jsme poskakovali ke kukani. Přišel další borec, chtěl vidět kufr, něco na lísteček napsal a odešel. Všude kolem pobíhali ukrajinci, něco řešili, vůbec jsme netušili co. Často do svejch pasů cpali eura a někam je nosili. Ukázalo se, že s nima choděj do jedný z těch budek. Tak jsem vzal i s lístečkem ty naše a taky je tam odnesl. Dostal jsem do nich razítko, další záznam na lístek a vrátil se do auta čekat až doskáčeme k finálnímu kápovi celníků.

Nevím, jestli jsme udělali chybu v tom, že jsme do těch pasů nestrčili žádný prachy, kápovi se najednou nelíbilo, že auto není moje. Ještě jsme ani nebyli na Ukrajině a už si nás podávali. Bylo jasný, že od Ukrajiny nás dělí jenom tenhle zmetek, a tak jsem začal máchat rukama, co jako chce, abych udělal. Poslal mě někam do baráku pro kopii pasu s techničákem. Poučen jsem si vzal eura na úplatky a vyrazil splnit úkol. Ocitl jsem se v tmavym sklepě plnýho Ukrajinců, který rokovali a cosi řešili na zasklenejch přepážkách. Trochu to připomínalo sázkovou kancelář, jen na obrazovkách místo kurzovních lístků běžely zprávy z Donbasu. Po chvíli jsem našel kancl s Ukrajincem, kterej měl kopírku, dal mu pět éček za papír a vyběhnul s ním zpátky. Ten celník ale nikde nebyl. Po chvíli jsem zmerčil jinýho, ten něco s přísnym ksichtem zamumlal a utek. Bylo jasný, že ten papír vlastně nikdo nechce. Najednou se někde vynořil ten náš zmetek, dělá, jako že nemá čas, nenechám se odbýt a papír mu nakonec vecpu. Všechno to zanesl do jiný kukaně a někam zase zdrhnul. Po několika minutách mě do ní někdo volá jménem. Je tam další maník u počítače a ptá se mě, kde bydlim. Povídám, že v Praze. Ulice? Na břevnovské pláni. Čumí na mě a pak koukne na klávesnici v azbuce. Dává mi pasy a zamává mi. Shodou okolností kolem zrovna zase svištěl ten celník, zírám na něj, jestli teda můžu jet. Z toho posunku jsem usoudil, že asi jo. Nastartovali jsme, po sto metrech následovala brána s vojákem, kterej si od nás z okýnka vzal lísteček, aniž by se na něj kouknul, a pustil nás na východ.

Stačilo projet jednou branou ze zelenýho pletiva a Ukrajina nás přivítala v celý svý kráse. Tma, všude kouř a z dálnice byla jednoproudá silnice. Sotva jsme se vyhli autům, který v protisměru předjížděly nekonečnou frontu kamionů čekajících na hraniční kontrolu do Polska. Od Lvova nás ještě dělilo asi 90 kilometrů, tak jsme zastavili na pumpě, abychom v tom ponurym kraji nezůstali někde viset a abychom si pořídili první ukrajinský cigára. Vezmu hadici, dám jí do nádrže, stisknu spoušť a ono nic. Vlezli jsme dovnitř a stoupli si do fronty. Když jsme se dostaneme na řadu, předběhne nás Ukrajinec s paklem peněz a pokladní ho bez sebemenšího zaváhání začala obsluhovat. Vodu, ještě cigára, ne ty jiný, jo a dvoje… Usmívám se a dělám jakoby nic.

Cesta do Lvova byla nekonečná, rychle se jet moc nedalo, protože sem tam si člověk házel kostkou, jestli trefí díru, která autu utrhne nápravu, anebo jestli se z všudypřítomnýho kouře vynoří kráva pochodující prostředkem silnice. Jen připomínám, že jsme se nacházeli na páteřní komunikaci mezi Ukrajinou a západním světem.

Toho, že jsme vjeli do Lvova jsme si nejdřív skoro ani nevšimli. Všude byla tma, svítilo jen pár oken paneláků. Pak se pod kolama našeho auta objevily tramvajový koleje, projeli jsme pár křižovatek se semafory a začali i potkávat auta. S blížícím se centrem provoz houstl, stejně tak jako počet děr ve vozovce, jízdní pruhy připomínaly pražský cyklopruhy a navigace, nejlepší přítel do nepohody, na mě začala pokřikovat jeden pokyn za druhým.

S několikahodinovym zpožděním jsme dorazili před činžák, ve kterym jsme měli zamluvený bydlení. Chudáci majitelé na nás celou tu dobu čekali v autě. Byl to postarší a milý pár a ačkoli jsme si toho samozřejmě moc říct nedokázali, měl jsem pocit, jako by o nás měli starost. Nakonec na odchodu mezi dveřma prohodili radu, abychom z baráku vždycky šli doleva a nikdy doprava. Můj dotaz proč narazil na jazykovou bariéru, omezil jsem se tedy na ruce a nohy a rukou si podřízl hrdlo. Zakývali hlavou, jako že jsem pochopil.

Bylo už docela pozdě, večeři jsme ale ještě mohli někde stihnout. Vydali jsme se do vyhlášený restaurace specializovaný na žebírka. Naštěstí byla na tý neškodný straně města. Nacházela se v hradbách starý pevnosti v historický části Lvova. Hned jsme poprosili o horilku, což byla jedna z mála ukrajinskejch frází, kterou jsme se předem naučili. Bohužel jsme ale pak už těžko vysvětlovali, kolik jí chceme. Automaticky nám chtěli přinýst celou láhev a my chtěli jen panáky. Přece jenom jsme ještě taky chtěli trefit zpátky na byt.

Vyhodili nás krátce po půlnoci. Napůl cíleně a napůl omylem jsme bloudili po starym městě. Všude byly pěkný podniky plný mladejch. Vypadali zápaďácky a byli sympaticky podnapilí. Ukrajiny jsme ale už měli za ten den dost a těch pár panáků nám akorát tak stačilo na příjemný usnutí.

Další den jsem si trochu víc prohlídl byt, ve kterym jsme bydleli. Majitelé byli očividně šikovný Ukrajinci. Všechno bylo zbastlený, ale poctivě, jestli víte, co tim myslim. Zato do baráku, jako takovýho, jsem se zamiloval. Od začátku svý existence se na něm podepsal spíš jen čas než obyvatelé. Vchodový dveře do bytů byly z masivního dřeva, v prvním mezipatře zůstal výklenek se soškou panny Marie, na dvorku se sušilo prádlo a v přízemí zůstaly bledě modrý dvířka od bývalýho chlívku. Všechno se rozpadalo.

lvov dvorek

Vyrazili jsme na šašlik. Příjemnou hospůdku s předzahrádkou jsme našli nedaleko starýho náměstí. Na to, že se chýlil konec září, bylo venku příjemných dvacet a víc stupňů. Začínali jsme taky zjišťovat kde se napijeme. Martin měl z internetů tip na bar zařízený po stylu banderovců, kam vás pustí pouze na heslo. Z reakce číšníka jsme pochopili, že o tom podniku ví celý Lvov. Měl se nacházet na starym náměstí a heslo bylo jednoduchý: Sláva Ukrajině.

Najít ten bar byl celkem kumšt. Byl zastrčený pod schodištěm jednoho z mnoha starých domů, nikde žádná cedule. Před náma se dovnitř zrovna snažili dostat nějaký dva vandráci. Evidentně neznali heslo a škvíra mezi dveřma a futry se před nima zavřela. Protáhli jsme se kolem nich a zaklepali. Dveře se znova pootevřely a za nimi na nás vykouknul hnusnej ukrajinskej ksicht v dobovejch maskáčích ozbrojený kalachem. Slava Ukrajíně, řekli jsme. Gerójum slava, ozvalo se a dveře se pro nás otevřely. V hospodě jsme ale ještě nebyli. Týpek pokynul samopalem, abychom počkali a šáhnul za sebe pro dva panáky. Až když jsme je do sebe před ním hodili, pustil nás do sklepa plnýho života, kde se jedlo a chlastalo. Byl to absolutní dyznyland po ukrajinsku. Všude tapety s Banderou, zbraně, výzdoba ala polní vojenský tábořiště a servírky v uniformách. Dali jsme si pár frťanů a při výlezu ještě museli probloudit muzejíčkem a krámkem se suvenýry. Pochopili jsme, že autentickou Ukrajinu ještě budeme muset pod nánosem západu teprve najít.

Ale na to byl do večera ještě čas. Mezi panáky v různejch podnicích jsme si dali kafe v jedný z venkovních kaváren, kde na hosty z okna shlížela snad stoletá babička v šátku a potulovali se. Byla to nádhera. Představte si historický baráky a ulice z Rakouska-Uherska, který dlouhý desetiletí chátraly a ještě je nestačil zkazit turismus se svejma penězma. Všechno na sobě mělo patinu, všechno bylo starý a v procesu rozpadu. Z všudypřítomnejch načančanejch podniků s anglickejma jménama ale bylo jasný, že to tak dlouho nevydrží. I to jsme si ale užívali, protože i takový luxusní zboží, jako jsou ústřice, bylo pořád relativně levný. Jedna stála kolem 60 korun. Martin si jich pár dal, měl je dokonce poprvý v životě, a to v ukrajinskym Lvově – kdo by si to byl pomyslel.

lvov

Blížil se večer a my museli vymyslet, co s ním. Teda takhle – my věděli, co s ním provedeme, to bylo naprosto jasný, jen jsme potřebovali přijít na to, kde. Zeptali jsme se nějakejch místních holek, kam choděj lvovští mladí pít. Pochopili jsme, že to je pár zastávek tramvají. Ukázalo se, že je to na konečný, i když ještě pořád u centra. Byla to putyka ve sníženym přízemí, pod pár schůdkama. Průser. Hospoda poloprázdná, smrad z hnusnýho piva a v televizi řval záznam koncertu Ramštajnů. Ani vodku neměli. No, když už jsme se tam táhli, sedli jsme si aspoň na jedno hnusný pivo. Jediný pozitivum, teda alespoň pro Martina, bylo, že prodávali sušený chobotnice, takzvaný kalmary.

Jedinou akci v celym podniku představoval vedlejší stůl, kde se začali slejzat děcka, kterym bylo maximálně 18. Evidentně jsme na ně působili exoticky. Martin to stvrdil tím, že týpečkovi s německou parkou z armyshopu nabídl kalmar. Sice s gestem, že je to hnus, odmítl, nicméně jako icebraker to zafungovalo. Začali mít zájem si s náma procvičovat svojí chatrnou angličtinu. Přesunuli jsme se k nim a po chvíli nás neváhali přibrat k aktivitě, kvůli který se vůbec sešli.

Chlastali jsme pivo a komunikační bariéra byla znát čím dál tím míň. Byli to vesměs univerzitní studenti, hlavně inženýři. Opravdu jim bylo kolem 18, na Ukrajině se na vysokou holt nastupuje dřív. K našemu údivu se v hospodě sešli, aby si zahráli karty! Nevěřili jsme vlastním očím, takže mladý lvovský holky choděj do hospody hrát Durak. Jak už napovídá název, byla to zábavná hra. Sranda to byla, i když jsme neznali její pravidla. Po dalších několika pivech už byly pravidla všem stejně úplně ukradený a jazykovou bariéru doplnila ještě ta artikulační. Někteří z osazenstva, hlavně slečny, nás začali opouštět. Borec v parce se ale ještě s jedním z inženýrů a slečnou, která se jmenovala Máša, ukázali jako formáti a i přesto, že měli následující den od rána program, vzali nás ještě na tah městem. Zamířili si to s náma rovnou do večerky, kde jsme nakoupili vodky a brzdy a šlo se to chlastat do parku. Úplnou náhodou se v altánku opodál tančily latinskoamerický tance. Naši ukrajinský kamarádi, který ještě před chvílí spekulovali nad odchodem do postele, neváhali a hned toho využili. Vlítli tam, naše rezervovaný ksichty je absolutně nezajímaly. Bylo to lekce z l’art de vivre. Kdo ví, jak dlouho jsme tam trsali. K odchodu nás buďto přiměl nedostatek alkoholu, konec muziky, anebo obojí. Domů se ale ještě rozhodně nešlo. Týpek v parce nás vedl ještě do centra, kde pili jeho kamarádi. Šli jsme docela dlouho, vůbec jsme nevěděli kudy, až jsme se dotrmáceli na jedno ze starejch náměstí. Sedli jsme si na obrubník a cucali pivo, který vůbec nevím, kde se vzalo. Ten týpek v parce byl evidentně partyboj, kterej se znal kdeskym. Sedělo tam s náma dalších asi deset novejch místních. A evidentně to byl taky vtipálek. Heslo na telefonu měl v podobě hákáče a na uvítanou někomu řekl shalom aleikum.

Už ani nevím, jak jsme se nakonec dostali na byt. Zato si pamatuju, že klíče od bytu jsme museli vracet ráno v deset. Během těch pár hodin spánku na Ukrajinu dorazil taky podzim a venku bylo rázem klidně i o patnáct stupňů míň, než předešlej den, a my měli v plánu vyrazit do hor.

II. část cestopisu

Tagged: