24.12.2019 Admin

Klid a pohoda

Veselé Vánoce přejí Kristýna Vaňková a její vypravěči. 

Ležíme venku nazí, tělo na tělo, zahalení jen mrazem a trochou sněhu, co na nás napadal. Nestojíme, ani se nevznášíme. Nehřejeme se navzájem, nemáme tu schopnost, není to naší přirozeností. Nebyla nám Bohem dána ani ta poslední laskavost. Už se nám ani nehoní hlavou myšlenka „co bude dál“, ta nás trápila kdysi, když jsme byli malí, ale už tak nějak propadla do zapomnění.

          Podle Freuda má prý člověk v hlavě odpadkový koš, kam odkládá všechno, co jeho mysl nepotřebuje. Nevědomí. Myšlenka se neztrácí, jen se uloží na jiné místo, kde se těžko hledá. A občas se ozve sama. A bolí, i když je třeba sebekrásnější. Jako když jsme si jako děti hráli s rodiči a sourozenci. Vypadáme možná všichni stejně, ale nejsme stejní.

          Jsme skromní v jídle i v životě, v myšlenkách se neupínáme k násilí. Máme tu smůlu, že jakýkoli pokus na někoho zaútočit končí polibkem. Neumím křičet. Kdybych mohl, věřím, že by můj osud takhle nevypadal.

          A teď ležíme v mraze, padají na nás sněhové vločky, všude je pach, hluk, jakási dokonalá nesouhra libých a nelibých zvuků. A já mám strašný strach, protože tu není máma, jen cizí těla, další těla, každý nádech mě zabíjí a trýzní, protože v něm cítím krev, smrt a výkaly dalších lidí, jako jsem já.

          Nikdy se mi nechtělo umírat, ale najednou ta touha přichází sama, tichá, mírná, nikým nezvaná. Z tohohle očistce už není cesty zpět. Nevíme, na koho prst Boží ukáže příště. Občas je velký, občas je malý.

          Není žádný důvod, proč bych se měl Boha bát, jsou přece shovívaví a mají schopnost ukončit naše pozemská trápení. Možná mě znervózňuje jeden sen, o kterém mi kdysi vyprávěl můj bratr. Ve spánku se tiše vznášel a najednou sebou začal trhat a lapat po dechu. Probudil jsem ho a snažil se ho uklidnit, ale měl hrůzu v očích. Viděl ve snu skutečné peklo. Skutečné „potom“. Žádné nebe není. Na první pohled to tak vypadá, je tam klid, ticho, světlo, všude dost místa, ale jste tam úplně sami. Hlad, žízeň, prázdnota, ale hlavně žádný kyslík. Taková je věčnost. Žádné nebe, milý bratře. Zase jen další tortura.

          Nejradši bych žádnou duši neměl. Stejně jsem vychováván ji nemít, nic necítit, po ničem netoužit. Pamatuji si svoje první dny ve škole. Odevzdejte se, řekli nám. Poddejte se tomu. Modlete se za milostivou smrt. Dá-li Bůh, přijde rychle. Budete-li prosit, čeká vás ráj. Jaký smysl má tedy můj život, ptal jsem se naivně. Dostalo se mi blahosklonné odpovědi smíchem, ale měl jsem pocit, že je má otázka trápí. Jejich velké upřímné oči nelhaly. Nikdy nelžou.

          Občas se prý někteří vrátí domů, ale jejich trauma a zdravotní stav jim neumožní prožít dlouhý a spokojený život. Třesou se, jsou potrhaní a zmatení, vyhladovělí. Jejich plíce jsou spálené a dech páchne smrtí. Potkal jsem takového člověka. Nikdo s ním už nemluvil. Možná to bylo jeho dechem, možná to bylo jeho řečmi, možná to bylo tím, že se ostatní lidé báli pravdy.

          Potkal jsem ho v tmavé uličce po cestě do školy. Polekal jsem se, ale zvědavost mi nedovolila utéct. Utekl bych mu, byl zlomený duševně i psychicky, mohl by na mě zaútočit, ale ani polibku nebyl schopen. Bylo mu všechno jedno a já byl plný zvědavosti. Něco ve mně křičelo, že se s tím člověkem musím setkat a musím si vyslechnout jeho příběh.

          Vše, co mi řekl, se pak ukázalo jako pravda. Neřekl celý příběh, ale zbytek jsem si domyslel, možná až příliš bujně a barvitě. Radši jsem o tom nikde a s nikým nemluvil, aby mě neoznačovali za blázna, když zpochybňuji to, pro co žijeme. Ale cítil jsem se podveden. Nejbláznivější na celé věci je to, že mi v podstatě nikdo nelhal, jen naše životní cesta v podání starších nevyznívá tak marně. Každý z nás měl pocit, že je součástí něčeho velkého a posvátného, ale ve skutečnosti to bylo jen pozlátko na naprosto nesmyslné tragédii. Je zvláštní, že ač jsem se na to připravoval celý život, nikdy jsem nebyl skutečně připraven. Když nastal čas odchodu z domova, byl jsem stejně v šoku, jako ti, kteří s tím veteránem nemluvili. Ale všichni ten děs v sobě tak nějak potlačovali, tak jako nám říkali ve škole. Nebojte se toho, poddejte se tomu, nenechte strach, aby vás ochromil. Má to tak být. Je to tak správně.

          Můj bratr popřel, že by s někým mluvil. Já mu to nevěřil. To, co řekl, se až podezřele přesně shodovalo s tím, co mi řekl ten rozbitý veterán před smrtí. Nakonec umřeli ve stejný den. Bratr se udusil a veterán prostě zkolaboval. To, co zažil, mu neumožňovalo dál žít. Žádné nebe není, plakal můj bratr před smrtí. A naše duše bohové věší na stromy a nechají ptáky do nich klovat.

          Ani nevím, co bych si vybral, kdybych mohl. Zatím tu ležíme, tělo na tělo, počítáme sněhové vločky, snažíme se nedýchat, protože to příliš bolí. Jestli tedy není peklo, je jím to světlé, opuštěné místo, kam nás odvádí bohové?

          Všechno se zavlnilo a mé tělo bylo obemknuto a vytrženo z hromady ostatních těl. Hlavou mi prolítla myšlenka, že jsme mezi sebou přece jen vytvářeli nějaké teplo, neboť jsem pocítil surový závan ledového vzduchu, který mě naprosto ochromil. Položili mě na studenou plochu a já zpanikařil. Snažil jsem se dýchat, ale nešlo to.

          „Počkat,“ ozval se odněkud hluboký naštvaný hlas. „Rozmyslel jsem si to.“ A šel jsem zase zpátky. V té chvíli se mi trochu ulevilo. Byl jsem o kousíček blíž konci. Tentokrát to bylo nanečisto, příště budu vědět, co mě v dalších vteřinách čeká. Ale co dál?

          Nikdo se mě neptal, co se tam dělo. Nikdo se neptal na nic a já to nikomu nevyprávěl. Nechceme slyšet další teorie. Chceme si zachovávat svou vlastní představu konce. Myslím, že davová konstrukce pravdy by nikoho neuklidnila. V dalších dnech odešla spousta z nás. Mám dokonce pocit, že ten počet postupně vzrůstal. Na mě se ale dlouho nedostalo. Stydím se za to, ale byl jsem trochu rád, že lidé okolo mě odcházejí, protože s každým odchodem jsme získali víc prostoru a vzduchu. Dokonce mám pocit, že jsem si začal zvykat i na ten zápach. Ale hlad mě mořil dál.

          Jednoho dne došla řada i na mě. Už jsem byl připraven na všechno. Zmítal jsem se o něco míň než minule. Kakofonie a mráz mě ochromily i tentokrát. Opět jsem ležel na kovové podložce a čekal na svůj osud.

          „Ne, ne, počkejte, to jsme se nepochopili,“ ozval se hlas Boží. „Chci ho živého!“

          Těch slov jsem se trochu bál, protože pokud konec nepřijde nyní, tak kdy? Čemu jsem odsouzen? Co mě ještě čeká?

          Mám pocit, že mi dochází dech… ale má žízeň není ukojena.

          „Tak tady ho máte, paní,“ řekne jiný, hluboký hlas. „Hezké svátky a ať vám chutná.“

          „To víte, že jo,“ řekl hlas bohyně. Odcházíme spolu. A já jí to chci strašně moc říct. Chci jí říct, ne, chci křičet, že mám strach, že se bojím, že mi ublíží, že se bojím pekla, že nemůžu dýchat a že se trápím a umírám a mám hlad a žízeň, ale nemohu. Dusím se, lapám po dechu. Je mi jedno, jak to celé skončí, ale chci, aby to skončilo. Kdybych tak uměl křičet, všechno by to věděla. Kdybych tak uměl křičet… všechno by bylo jinak.

Tagged: