5.12.2019 Admin

Balada o vídeňském řízku

I.

„Vídeňskej řízek, to jsou dva kusy masa!“ hlásí nám Lukášův dědeček. Kýveme hlavou, jakože rozumíme. 

 

II.

Následující den ráno vyrážíme do města, kde Mozarta potkala smrt. 

Vlastně nejedeme úplně ráno. Vlak nám jede až za deset minut půl druhé, ale když vstanete v jedenáct, máte všechno až do setmění za ráno. Při odjezdu vlaku mám sváteční pocit. Českej Honza opouští prostor za pecí, respektive za hospodským stolem a vydává se objevovat svět. Vítejte. 

Dáváme si s Lukášem věci na hotel a jdeme do města. S ideou, že se najíme a posléze něco vypijeme. Třeba dojde na ten proslulý řízek. O deset minut později už bez jakýchkoliv idejí vstupujeme do místního baru. Ne, k jídlu tu opravdu nic nebude. Řízek už určitě ne… Zato se tu může kouřit a ani pivo nechutná tak hrozně. Sosáme ho a brzy vidíme, že jsme tu správně. Naše zřítelnice totiž spatří blonďatého anděla. 

„To je prdelka vážně přímo k pomilování,“ komentuje situaci jinak velmi cudně hovořící Lukin.

 

III.

Anděl si nás moc nevšímá, ale ostatní osazenstvo baru je na nás milé. Česko, nebo jak oni říkají Československo, vnímají evidentně pozitivně, nebo minimálně s úsměvem.

„Golden Voice,“ zvedne jeden dědula půllitr a pouští z jukeboxu Karla Gotta.

S Lukášem se na sebe usmějeme. 

„Ja, ja, Golden voice,“ odpovídáme mu, taktéž se zdviženými půllitry. 

 

IV.

O pár piv později to už nevydržíme. Musíme slečnu pozvat k našemu stolu.

Nejdříve jde Lukin. Napjatě ho pozoruji. Lukáš na anděla hodí svým neodolatelným úsměvem. Úsměvem, který kombinuje zdánlivě neslučitelné: dandysmus a nevinnost. Anděl mu úsměv oplácí. Lukin se vrací ke stolu. 

„Prý jde za chvíli na nějakou párty a vezme nás s sebou,“ ohlašuje po tom, co si sedne.

To zní slibně. 

 

V.

Uplyne dvacet minut.

Anděl stále sedí u svého stolu a nás si nevšímá.

„Říkala, že půjde za chvíli,“ brání se Lukíno, když vidí moje rozhořčení.

Musím jednat. Dopiju pivo a jdu za ní. 

„I am sorry, but…“

Anděl mi skáče do řeči. Slovensky?!? Půjdeme za chvíli? Dobře. Teď se nebudeme bavit? Proč? No… dobře. Vracím se ke stolu. Podívám se vedle sebe. Štamgast, který tam sedí, na mě vrhá dost nepříjemný pohled. Jestli mám problém? Ne, já nemám problém… Aha, oni na ni asi žárlí. Tak proto…

Slovenský Anděl vidí, co se děje a urychleně se zvedá. 

Trvám na tom, že musím místní barmance koupit něco k pití, když se jí ptám co, zvedne lahvičku se záhadným obsahem a zařve: „Jupííí!“

„Oukej, one „Jupííí“ for you!“

„Jupííí!“ 

 

VI.

Jsme venku. Dozvídáme se, že slovenský anděl se jmenuje Renata. Pracuje pro svého muže, který je ve Vídni zřejmě nějaké velké zvíře.

„Jsem venku po letech,“ špitne Renata.

Oukej, takže pan manžel bude padesátník, který nechce, aby mu někdo permanentně nasazoval slušivé parohy. To zní celkem pochopitelně… 

Jdeme na jakousi diskotéku. Renata si mě vybírá jako tanečního partnera. Neprotestuju. Zažívám twerkování nejhezčí prdelky, co jsem doposud viděl. 

„… dva kusy masa,“ přichází mi na mysl slova Lukášova dědečka, když Renatiny půlky znovu dopadnou na můj rozkrok. 

 

VII.

Po pár hodinách z diskotéky odcházíme. Na Renatin zadeček by se sice našinec vydržel dívat věky, ale bohužel tu máme i jiné věci na práci… Nicméně bych její pozadí alespoň nechal zapsat na seznam kulturních památek UNESCO. 

Cestou na hotel nám s Lukášem dojde, že máme hlad.

Jako zázrakem potkáváme jeden stánek, který má otevřeno nonstop. Na vídeňský řízek to tu nevypadá, tak si dáváme klobásu. 

 

VIII.

„Víš, že ale pravděpodobně rozuměla všemu, co si říkal…“ říká mi druhý den ráno po probuzení Lukin.

Nechápu, kam tím míří. 

„No… V jeden moment, kdy sis ještě myslel, že je místní, si celkem nahlas komentoval její zadek zrovna když procházela okolo nás…“

Ehm…

 

IX.

Další dny jsou o poznání klidnější. Místní slečny nás ale nepřestávají udivovat. A nejen ty…

„Nepřijde ti, že jsou tu extrémně široký ulice?“ ptá se mě Lukáš.

Má pravdu. Jsou. Asi jako ten vídeňskej řízek. 

 

X.

Jdeme na vlak zpátky domů. V budově, kde sídlí nádraží kupuju ve zdejším McCafé Lukášovi kávu. 

Se slečnou za pokladnou navazujeme dlouhý oční kontakt. 

Je nádherná… a ta sexy uniforma!

U pisoáru pak vážně uvažuji nad tím, zda ji neoslovit ještě jednou. 

Zamiloval jsem se, nebo jsem si jen dlouho nevyhonil péro?

Nakonec shledávám jako pravděpodobnější tu druhou možnost a sedám na vlak do Prahy. 

Partnerku jsem si ve Vídni nenašel a na ten řízek taky nedošlo, ale možná je to tak lepší. 

Některý ideály by měly zůstat bez poskvrny. 

 

__________

ilustrace: Jan Netolický

buď blažen s Blažíčkem, stačí kliknout na jeho literární soap operu Cígo, sauna, Kremroleee nebo si ho najít na fb.

Tagged: