1.12.2019 Admin

Milostná

Milostné poezii se není potřeba vyhýbat. Dokazuje to Franta Václavík, mladý autor, který básnicky vyzrál, aniž by ztratil na hravosti. Co verš, to nápad. Láska bez okolků, láska bez pózy, láska v pořezaných očích.

 

Rozbřesk se líně prochází pod okny.
Ty spíš, přikryta opatrným tichem.
Za chvíli ale anděl probuzení klekne Ti na víčka.
Ráno oblečené do vystydlých úsměvů odnese Tě
pryč, daleko od touhou nasáklých dlaní.
Včešu do vlasů samotu nakyslou mlčením.

Tolikrát jsem pořezal oči o úsvit Tvých myšlenek.
Tolikrát jsem se ztratil mezi řádky duše třepetavé.
Listuji zpět, chci najít jedenáctou stránku naší první
kapitoly.

Ale místo Tebe potkávám mezi odstavci dne prázdné obličeje stínů.
Nikdy se necítím tolik sám, jako v městě rozkvetlém úsměvy cizích lidí,
v ulicích plných smíchu svázaného křikem dětí do podivných kolotočů
lidskosti.

Marně hledám odlesk Tvojí duše ve skleněném tichu
– stéká do kroků.
Neustále vídám Tvůj obličej ve tvářích cizích dívek
– letmě třísní chodník
duší rozpuštěnou do rozpačitých úsměvů.

… Přiběhni!
Škrtni samotu opatrným světlem- vytéká Ti ze srdce!
Přijď pomalovat radostí stěny duše.
Jen pozor na ostnatou tmu-
krčí páteř v koutku oka- podobej ji polibkem

Tagged: