28.11.2019 Ink

Jan Němec: Umění je vždy osobní. Jde jen o to, kolik šminek použijete

Foto: David Konečný

Rozhovor se spisovatelem Janem Němcem vznikal krátce poté, co pokřtil svou knihu Možnosti milostného románu.  Ptali jsme se ho nejen na možnosti milostných vztahů a na možnosti literatury jako takové, ale třeba i na zkušenost s autocenzurou, která je částečně tématem nadcházejícího tištěného vydání Inku. Přinášíme vám část rozhovoru, celý si budete moct přečíst už brzy. Rozhovor zprostředkoval Festival spisovatelů Praha, jehož letošního ročníku se Jan Němec zúčastnil jako host.

Vaše kniha Možnosti milostného románu je jednak román o milostném vztahu, jednak román o psaní. Přišel jeden z nich první, nebo se nápady zrodily současně?

Tomu se snad ani nedá říkat nápad. Romány jsou tak velké projekty, že pouze nápad nestačí. Když hledám téma na román, potřebuju najít něco, co se mnou rezonuje na hlubší rovině, než je ta intelektuální. Něco, co mě vzrušuje, bolí, rozčiluje, něco, čemu hluboko v sobě nerozumím. Důležité je, že psaní vždycky vynalézá samo sebe. Poté, co jsem se do látky pustil, zjistil jsem, že mě bude bavit zpracovat ji spíš fragmentárním způsobem, s formální hravostí. Nechtěl jsem napsat něco, co by mohlo být čteno jenom jako zpověď. Potřeboval jsem to postavit tak, aby to fungovalo i jako experiment, průzkum určité oblasti na obecnější rovině. 

Zaujal mě moment, kdy jedné z postav posíláte email o tom, že existuje rukopis a že tam ta postava není popsána v lichotivé situaci, tak jestli s tím souhlasí. Prošly tímto procesem všechny postavy, které v románu vystupují? Byl někdo, kdo s tím nesouhlasil?

Posílal jsem to těm, kteří v románu mluví nebo se jinak aktivně projevují. Tedy ne těm, kteří tam jsou jen zmínění. Přišlo mi správné dát svým přátelům šanci přečíst si vše dřív, než si to přečtou ostatní. Až na drobnosti k tomu žádné poznámky neměli, chápali, že to jsou a nejsou oni, že to je prostě román a to, co tam říkají, podléhá mé licenci. K žádným zásadním úpravám rukopisu tedy nedošlo, pouze jedna reakce mi přišla tak zajímavá, že jsem ji učinil přímo součástí románu.

Jak reagovala hlavní hrdinka?

I Nina dostala šanci si to přečíst v předstihu. Nejsme už ale příliš ve styku, bylo jen na ní, jestli se tím chce zabývat. V podstatě napsala, že už má jiné starosti. Nebo spíš radosti.

Kdyby Vám Nina řekla, že nechce, aby román vyšel, jak byste se k tomu postavil?

Je třeba říct, že zatímco všichni tam jsou pod svými jmény, ona pod svým jménem není. Nechtěl jsem, aby byla dohledatelná na dvě kliknutí myši. Kdo si dá práci, tak ji na pět kliknutí  stejně najde, ale snažil jsem se to případným stalkerům neulehčovat. Na vaši otázku ale existuje jednoznačná odpověď: pokud by Nina nechtěla, aby to vyšlo, stejně bych jí nevyhověl. Naštěstí mi však napsala,  že je ráda, že píšu, a že je moje věc, co píšu. Alespoň na tomto jsme se tedy shodli. A já koneckonců věřím, že ji v tom románu (ani tím románem) není nijak ubližováno. Ano, jsem samozřejmě v mocenské pozici, ale skutečně jsem se snažil své moci nezneužívat.

Spisovatelé, ať chtějí nebo ne, nakládají s životy druhých. Dělá to každý, ale většinou lze říct, že jména jsou jiná, příběhy se smísily a poupravily. Ale vy přímo přiznáváte, že jste vzal zkušenosti jiných a už nejsou jenom jejich. Má na to spisovatel právo? Přemýšlel jste o tom takto?  

Autobiografických románů je celá řada a diskuze okolo nich opakují pořád ta stejná pro a proti. Na straně proti je právo každého člověka na soukromí. Nikdo by mu do něj neměl strkat nos, tím spíš ne ten, s kým byl v nějakém vztahu a kdo tedy požíval zvláštní důvěry. Na straně pro jsou především umělecká práva. Pokud rozdělení soukromé a veřejné sféry funguje z politického hlediska, vůbec nefunguje z toho uměleckého. Umění je vždycky osobní, má-li být zároveň silné a působivé. Nejde to jinak, spíš jde o to, jak se to provede. Jestli ty věci skryjete, nebo jestli je ukážete bez masek a kulis, zkrátka kolik šminek použijete. V případě Možností milostného románu jde o takové neiluzivní divadlo. Není tam schválně ta čtvrtá stěna, používám spoustu zcizovacích efektů, ale pořád je to na jevišti – pořád je to román. Podle mě je jasné, že literatura a život nikdy nejsou a nemohou být v měřítku jedna ku jedné.

Bylo pro Vás napsání takto reflexivní knihy v něčem osvobozující? Našel jste nová východiska milostných vztahů a románů?

Nějakým způsobem to osvobozující bylo. Během psaní jsem cítil, že přestupuju hranici, kterou jsem nikdy neplánoval přestoupit a kterou není radno přestupovat. Myslím nejen hranici mezi soukromým a veřejným, ale také mezi literaturou a skutečností. Na nějakou dobu jsem se zkrátka ubytoval ve strážní věži, ze které je vidět na obě strany hranice. A pak jsem tu krajinu právě podle té hranice přeložil jako list papíru, takže se do sebe soukromé a veřejné a reálné a literární obtisklo. Osvobozující je to, že člověk zjistí,  že může říct daleko víc, než si myslel. A že se vám ve skutečnosti nic nemůže stát, i když na sebe řeknete věci, na které nejste zrovna pyšní. Lidi si o vás přinejhorším můžou myslet ošklivé věci, ale to vám neublíží, pokud nelpíte na svém obraze.


Foto: David Konečný

Tagged: ,