24.11.2019 Admin

Fluorescent adolescent

Čínská papírová lampa se pohupovala v mírném větru brzkého podzimního večera a bděla nad vstupními dveřmi asijské restaurace. V jejím červeném svitu se na okamžik zjevili dva mladíci a zaujatě o něčem hovořili. Dovnitř vstoupili až po chvíli a usedli k malému stolku pro dva. Jako vždy.

„Dám si pivo, desítku,“ pronesl Kamil směrem k drobné servírce.

Míla na druhé straně stolku zaváhal.

„Já teda asi taky,“ vypravil ze sebe nakonec.

Servírka s krátkým mikádem přikývla a šoupavou chůzí popošla k dalším hostům.

„No, co, plnoletost se nám tenhle rok blíží, tak si musíme zakázaný ovoce užívat, dokud to jde,“ konejšil Kamil kamarádův vyčítavý výraz.

„Tak to potom jo,“ Mílova tvář povolila. „Myslím, že tenhle rok bude velkolepej a asi dost přelomovej.“

„Mně teda zatím moc velkolepej nepřijde,“ odvětil Kamil a oba chlapci se zadívali z okna. Za okenicí ověšenou třásněmi dlel kalný večer. Září bylo téměř u konce a léto se náhle pod doléhající šedí mraků zdálo tak vzdálené.

„Je to teď takovej divnej čas,“ pokračoval Kamil. „Vůbec nevím, jak bych poslední tejdny popsal. Přijde mi, že se absolutně nic neděje a život přitom furt spěje dál.“

„Taky mi to tak přijde, ale je to prostě zvláštní období, který přejde a vystřídá ho zas jiný.“

„Tobě se to říká.“

„Počkej, jak to myslíš?“

„Ty se máš v tomhle podivným čase ke komu přimknout, máš zázemí pro to dělat se svým životem něco smysluplnýho i kdyby se všechno kolem sralo.“

„Jestli máš na mysli můj vztah, tak to taky není úplně ideální. Taky mi to teď přijde takový beztvarý a rozházený, akorát jen trávíme společnej čas v pelechu koukáním na seriály nebo chozením na párty. Útěchu a zázemí možná nějaký mám, ale asi nedokážu úplně říct, že mě teď život baví.“

„No a co mám pak říkat já,“ podotkl trpce Kamil.

Místnost se postupně vyprázdnila a dva mladíci u malého stolu v rohu zůstali jediným osazenstvem restaurace. Servírka občas vykoukla zpoza baru, aby se ujistila, jestli se poslední hosté nechystají objednat něco dalšího, nebo dokonce zaplatit a odejít. Nechystali. Hovořili čím dál plamenněji a hlasitěji. Když utichl prskot smaženého oleje z kuchyně, přehlušovali chlapci dokonce i orientální melodie linoucí se z reproduktorů.

„Na druhou stranu,“ řekl Míla, „s holkou po boku se fakt veškerý útrapy světa snášej líp.“

„Vlastně si teď s jednou píšu,“ navázal Kamil, jakoby čekal, až konverzace do tohoto bodu doplyne.

„No vidíš, tyvole, tak co si tu stěžuješ, že nemůžeš najít smysl života.“

„Je to zvláštní, zatím si jen píšeme. Tak jako hrozně banálně, o normálních věcech, o škole a podobně, a mě to i tak hrozně baví a naplňuje. Normálně bych se na to asi vykašlal a chtěl s tím nějak pohnout, ale tady u tý holky je to jiný.“

„To je divný. Na tebe. Tak mi pověz, kdo je ta tajemná?“ zeptal se Míla už s upřímným zaujetím.

Kamil se mírně zarděl.

„Lucie, ta z prváku.“

„Jo, vím která. Ta je hezká, tak zvláštně hezká.“

„Uvidím, jak se to vyvine. Každopádně s tím teď trochu dokážu vyplnit ty prázdný dny.“

Poté, co Kamil domluvil, ponořil se na chvíli do stříbrné záře mobilního displeje a zasněně hleděl na obraz oné dívky. Pak jedním stiskem záře zmizela. Byl čas zaplatit útratu.

 

*

„Bylo to rande včera hodně špatný?“ zeptal se Míla starostlivě.

Kamil ještě stále sledoval dívku, která se v doprovodu kamarádek vzdalovala od školní budovy. Měl zaťaté zuby a netrpělivě přešlapoval na místě.

„Nevím, bylo to úplně obyčejný rande. Já jsem byl špatnej.“

„Jakto?“

„Nechápu to, necejtím se před ní vůbec v pohodě, jsem děsně nervózní a rozhozenej. S holkama jsem se vždycky dokázal normálně bavit, o čemkoliv za jakejchkoliv okolností, i když se mi třeba hodně líbily. Neměl jsem s tím problém, nestyděl jsem se nebo tak něco, vždyť mě znáš, nejsem přeci žádnej introvert. Ale před ní…před ní jsem úplně nesvůj, přemejšlím nad každou větou, nad každým slovem, který řeknu, jak si ho vyloží, jestli si o mně třeba nebude myslet něco špatnýho a jestli nás to neposune někam, kam bych nechtěl, aby nás to posunulo. A ona to podle mě všechno vidí, vidí, jak jsem najednou nervózní a pak je taky nervózní.“

„No já myslím, že důvod toho všeho je docela zřejmej, ne?“

„Myslíš, jakože jsem se do ní zamiloval? Tím si nejsem jistej. Přijde mi moc silný říct, že holku miluju, když jsem s ní byl jednou venku a v podstatě si jen píšeme.“

„Jenomže je rozdíl mezi zamilovaností a láskou,“ namítl Míla.

„Jo a jakej?“ zeptal se okamžitě se značnou dávkou nedůvěry Kamil.

„Zamilovanost je takovej ten počáteční bláznivej stav, ve kterým se ta láska rodí a ve kterým seš fakt schopnej udělat cokoliv, no a láska je pak podle mě to, v co se to přetvoří a co následuje, když se všechno tak nějak ustálí. Jestli z toho pak je láska šťastná nebo nešťastná už záleží na okolnostech.“

„A tohles vyčet kde, Plzáku?“

Míla se rozchechtal. „Řekl bych, že z vlastní životní zkušeností.“

„Možná na tom něco je. Dává to smysl, když si to tak vezmu. Já jen, že zamilovanej už jsem několikrát byl a párkrát se to i v lásku proměnilo, ale nikdy to nic podobnýho neprovázelo.“

„Nejspíš ty vztahy předtím nebyly tak intenzivní. Nejspíš tohle je ona – ta pravá – co ty víš. Musíš s tím podle mě už nějak pohnout, abys to zjistil. Nejsem si jistej, v co se ta tvoje zamilovanost promění, pokud zůstanete jen u zpráv a takovýhohle pitomýho zdravení.“

„Já vim, tyvole. Jen prostě nevím, co s tím.“

 

*

 

Podzim toho roku plynul opravdu pomalu a veškerou tíhu v podobě bezbarvých dnů s sebou vlekl co nejdéle, až do doby, kdy už si všichni běžně zvykají na přítomnost zimy a začínají pomalu vyhlížet jaro. Tímto bezútěšným podzimem se Míla a Kamil se svými kamarády protloukali způsobem, jakým se jím protloukalo i mnoho dalších adolescentů jejich věku. Školní dny, v nichž postupem týdne vždy narůstala frustrace, splachovaly marnivé víkendové pitky.

Zdálo se, jakoby se oba extrémy úměrně stupňovaly a konec toho zběsilého kolotoče byl v nedohlednu. Každý z kamarádů jím procházel po svém, přestože kráčeli neustále vedle sebe a navzájem si sdělovali, co je zrovna trápilo. Nikdy však nebyl pořádně čas se zastavit a problémy podchytit, mnohdy je zkrátka závratný proud mládí odnesl pryč a přinesl zase nové. Byly tu ovšem ale i ty, které zůstávaly.

 

*

 

 

Našel Kamila na lavičce v zahradě. Nezasahovalo tam téměř žádné světlo z domu, spatřil ho jen díky stříbrné záři, v níž se zračil jeho obličej. Měl pocit, jakoby se plížil k nějakému zakletému duchovi a s každým krokem odhaloval zřetelněji detaily jeho tváře. Kamil zíral pod sebe s lehce zachmuřeným obočím a hruď se mu pravidelně vzdouvala, jak oddechoval. Na poslední chvíli sepjal rty, ukryl záři mobilního displeje do kapsy a pohlédl na příchozího, který se k němu vrávoravou chůzí sunul.

„Co tady děláš, oslavenče?“ zvolal Míla.

„Čekám na tu dospělost, kdy konečně přijde,“ odpověděl Kamil s úsměvem a upřel pohled na temnou oblohu.

„Tak to chápu, že dřepíš tady. Uvnitř by ses s ní asi nepotkal.“

„Co se tam vůbec děje?“

„Heleď už se to docela zklidnilo, Mates vodpadl.“

„To se mi ulevilo,“ poznamenal Kamil.

Dům, v jehož přilehlé zahradě dva parťáci seděli, stále ještě duněl hudbou a občas se z něj vyloudilo opilecké burácení. Naprostý klid, se kterým stály domy v sousedství, dodával Kamilovi pocit provinění. K žádným vyhroceným situacím ale naštěstí nedošlo a většina zhůvěřilostí se odehrála mezi stěnami jeho domu. Narozeninová párty pomalu ale jistě spěla ke svému konci, on a Míla byli jedni z mála, kterým se už trochu projasňovala mysl, zatímco ostatní kumpáni odpadávali jeden po druhém v absolutním opojení.

„No a jaký to je?“

„Co?“

„Bejt osmnáctiletej.“

Kamil dlouze nabral večerní vzduch do plic. „Čoveče, mně ani nepřijde, že by se dneškem můj život nějak zásadně měnil. Vždyť se podívej, děláme v podstatě to samý, co jsme dělali doposud – hovadiny. Matesovi je osumnáct už přes měsíc a nechá si lejt víno do krku vzhůru nohama, tak co to je doprdele za dospělost. Žádný úvahy o budoucnosti a o tom, co uděláme se svejma životama, nic z toho nás ještě nepotkalo. Ta osumnáctka je fakt jenom číslo, je to podle mě jenom nějakej symbol.“

„I symboly můžou mít konkrétní význam pro život,“ namítl Míla.

„To je možný, ale jak tě to, že najednou můžeš pít legálně, sázet prachy a řídit auto posune k něčemu, čemu se říká dospělost?“

„Nějakým způsobem určitě jo, ale asi to dost záleží na tobě.“

„Já si spíš myslím,“ řekl Kamil, „že ti tu pravou dospělost přinesou až určitý životní situace.“

„Jako třeba?“ chtěl slyšet Míla.

„Nevím, třeba když začneš doopravdy pracovat, když máš vlastní bydlení nebo když projdeš nějakou těžkou životní situací. To je podle mě dospělost, ne to, když jsme každej tejden v lihu.“ Kamil náhle uťal monolog, jakoby se zalekl narůstající naštvanosti ve svém hlase, sklopil hlavu a nohama se začal rýpat ve vyschlé půdě.

„Víš, co tě ještě podle mě může docela nasměrovat? Opravdovej vztah s holkou,“ dodal po chvilce mlčení Míla.

„Myslíš?“ zeptal se nejistě Kamil.

„Určitě jo, dokonce bych řekl, že víc, než cokoliv jinýho.“

„Hm, tyvole, tak to bys z nás musel bejt nejdospělejší. Cejtíš se tak?“

Míla se rozesmál a obrátil do sebe kelímek s nápojem. „Ani náhodou, možná tak nejstarší, ale ne nejdospělejší.“

„Pojďme dovnitř, než tam ty blbci něco rozflákaj.“ Kamil vstal z lavičky a nakročil směrem k domu, jeho kamarád však zůstal nehnutě sedět na lavičce a upíral na něj zrak.

„Hele, a co Lucka?“ zeptal se.

„Co s ní?“ opáčil Kamil, očividně zaskočený takovou otázkou.

„S tou bys k tý svý dospělosti nevykročil?“

„Pochybuju, už si skoro nepíšem,“ odsekl Kamil a opět se otočil. „A pojď už dovnitř.“

„Jasný, serem na dospělost!“

Oba už poněkud jistější chůzí odkráčeli zahradou k domovním dveřím.

 

*

 

Byl to první ples sezóny, zákonitě byl tedy tím, v němž měla rozbujet veškerá očekávání a veškeré představy. Míla si to onoho dne rázoval v zimním kabátu po dlouhé borské třídě. Nikoho podobně ošaceného zatím nepotkával. Bylo příliš brzy. Jeho polobotky klapaly o dlažbu a smýkaly se po zmrazcích. Cítil, jak se potí a přál si být co nejdřív v klidu u Kamila doma, aby důkladně nanesená voňavka do začátku večera nevyprchala.

Kamil otevřel dveře v tílku a trochu posměšně se podíval na zadýchaného kamaráda.

„Nemusel bys bydlet v tak šíleným kopci.“

„To říkej našim.“

„Jsou doma?“

„Ne.“

„Tak na!“ řekl Míla a vrazil Kamilovi do náruče velkou lahev s pivem.

Brzy už na sobě košili měli oba. Pozvolné popíjení prokládali diskuzemi o malichernostech uplynulého týdne a naháněním dalších parťáků přes mobil. Do největšího okresního sálu se ten večer chystali snad všichni.

„Nevíš, kdo ještě ze školy tam dneska jde?“ nadhodil Míla.

Kamilova uvolněná tvář povědomě ztuhla. „No, Lucka jde. Psali jsme si, že se tam nějak potkáme a že si zatančíme.“

„Ajajaj. Seš nervózní?“

„Trochu jo, ale v poslední době jsme se začli zas víc bavit. Po tom divným podzimu mi to teď přijde lepší, jak kdyby všechno zase ožilo.“

„Tak to je příznivý. To bude dneska dobrej večer,“ povzbuzoval Míla kamaráda.

„V poslední době jsem na ní zas dost myslel a přemejšlel jsem i o sobě,“ pověděl Kamil a před zrcadlem si začal vázat motýlka. „Ten všudypřítomnej chaos, to věčný potácení se mezi školou, kompem a hospodou už mi leze na mozek. Mám z toho čím dál větší výčitky, že nedělám nic pořádnýho a nedokážu k něčemu směřovat, přitom na to je asi už nejvyšší čas. To samý platí i o Lucii – ten podivnej a nijakej vztah mezi náma jako kdyby byl symbolem toho všeho zmatku a zoufalství. Měl jsi tehdá pravdu, musím s tím pohnout, musím se o něco pokusit, abych zjistil, na čem vlastně jsem. Dnešek by pro to mohl bejt docela dobrá příležitost.“

„Dnešek, kamaráde, dnešek je pro to jako dělanej.“

Od sálu je v tu chvíli dělila už jen cesta štiplavým mrazivým vzduchem. Zima byla tradiční kulisou plesových období. Zatímco na parketu zahříval tanec a u barových pultů alkohol, venku vždy mrzlo. Lehký zimní vzduch byl příliš výrazným kontrastem zadýchaných sálů, jež se na určitý čas stávaly zdobným rejdištěm veškerého dění. Mladí lidé z různých společenstev se navzájem potkávali víc než kdy jindy v roce, a víc než kdy jindy v roce mezi nimi vznikaly nové vztahy a vazby. Neznámé tváře se mnohdy stávaly povědomými a povědomé pak důvěrně známými.

Značné množství požitého alkoholu posunulo Mílovo vnímání do jiných výšin. Příjemné prožitky nabíraly na intenzitě, všudypřítomný halas sílil, vůně a pachy byly čím dál ostřejší a chuť po tanci už už začínala přetékat míru snesitelnosti. Poupravil si motýlek a pohlédl na Kamila. S drobným zbytkem důvtipu stačil ještě postřehnout, že kamarád neprožívá stejné opojení.

„Podívej se ke dveřím,“ špitl najednou Kamil bez jakéhokoliv pohybu těla. Tvář měl bledou jako mramor.

Lucie vešla. Ten večer byla ještě krásnější. Její půvab se výrazně lišil od půvabů, jež převažovaly v sále – od okázalých rób, mámivých parfémů, od šňořivých masek i dokonalých účesů. Do tohoto prostředí vnášela naopak jemné a křehké rysy, které se pro mnohé mohly snadno ztrácet, ale ten, kdo je dokázal se vší intenzitou vnímat, snadno podléhal touze.

Míla pochopil, že je ideální okamžik pro to se zdejchnout a uvolnit kamarádovi prostor, jenomže kamarád ho popadnul za rameno a zavelel: „Pojď, jdeme na bar!“

„To jako zdrháš, tyvole?“ osočil Míla Kamila.

„Nezdrhám, potřebuju jednu na kuráž.“

„Jak myslíš.“

Obrátili do sebe panáka vodky, Kamil zarazil prázdnou sklenku do barového pultu a zmizel v davu.

Večer se konečně rozproudil. Sál se po představení maturantů ponořil do volně plynoucí zábavy, kterou živila hudba. Lidé z galerií spěchali na parket urvat pro sebe kousek místa, na němž by mohli tančit, bary obléhali nedočkaví pijani a u stolů většinou posedávali zmatení jedinci, kolem nichž se vše chaoticky odehrávalo. Svět venku neexistoval.

Míla brzy vyhledal partu kamarádů a společně se oddávali dalšímu popíjení. Překřikovali se mezi sebou, v jednom kuse propukali v hlasitý smích, a jakmile okolo nich prošly nějaké slečny, začali po nich cosi nesmyslného halekat. Pak se zase v čím dál víc podnapilém stavu roztrousili po sále.

Jeden z nich prožíval naprosto odlišný večer, večer oproštěný od bohémského hýření a jako zázrakem namísto toho obestřený přítomností ženské něhy. Kamil pozbyl veškerých zábran a bavil Lucii jako nikdy předtím. Proháněl ji po parketu v piruetách, nakláněl ji přes paži, až se zajíkala, a v jednom kuse ji něco šeptal do ucha. Občas odběhl pro něco k pití a zatáhl partnerku někam mimo taneční vřavu. Konverzovali o všem možném a byli zabráni jeden do druhého tak silně, že jim čas ani nestihl dát vědět o své pomíjivosti.

Ples najednou končil a lidé opouštěli sál po hloučcích. Kamil zaváhal a na chvíli ztratil společnici z dohledu. Opilost mu zabraňovala počínat si rozumně, a tak chvíli nešťastně pobíhal pustnoucími chodbami, dokud se neocitl venku. Konečně známá tvář, zaradoval se v duchu.

„Hele, neviděl jsi Lucku?“ udeřil kvapně na Mílu. Ten po něm hodil ospalým rezignovaným pohledem.

„Ne, ta už určitě šla,“ odpověděl.

„Doprdele. Přece by jen tak neodešla. Musím za ní!“

„V tomhle stavu? Podívej se na sebe. Co jí chceš v tomhle stavu říkat?“

„Nevim. Že ji miluju…Já ji miluju!“ zvolal Kamil poté, co sám sebe překvapil vyřčenými slovy. Lidé postávající okolo na něj s údivem pohlédli a Míla raději přitáhl opilého kamaráda zpátky k sobě.

„Vykašli se na to, Kamile. Nadělá to víc škody než užitku, věř mi. Pojď, dáme poslední pivo, vezmem tágo a pojedem domů. Beztak to tu končí.“

„Dobře, Milane, tak teď mě poslouchej. Vzhledem k tomu, že seš můj nejvěrnější kámoš a chápeš, co je pro mě životně důležité, tak mě teď dozajista necháš, abych šel Lucii říct, co všechno k ní cítím? Pak se prostě vrátím, dáme si poslední pivo, poslechneme si nějakou pěknou písničku a pojedeme domů. Co říkáš?“ Dlouze se navzájem drželi za ramena a koukali jeden druhému do očí. Jedny plály a druhé odevzdaně spočívaly.

„Fajn,“ povolil nakonec Míla, „běž si za ní, jestli si myslíš, že je to v tuhle chvílí správný. Já ti v tom bránit nebudu…seš koneckonců už dospělej.“

Kamil se usmál a v mžiku ho spolkla tma večerního města.

 

*

Letní slunce ještě kdesi sveřepě viselo nad obzorem, ale do hlubokých lesů za městem už jeho svit nepronikal. Jen díky dobré znalosti cesty to místo našli. Opuštěné tábořiště leželo pod malým kusem skály, který byl ze všech stran osázen vyrytými vzkazy a symboly. Pár jich tu přibylo, jinak se ovšem za ta léta na místě nic nezměnilo. Jako vždy byly poblíž nějaké kmeny, na něž se dalo usednout a jako vždy okolí ohniště hyzdily pohozené odpadky po předchozích návštěvnících.

„Tady jsem nebyl tak čtyři roky,“ řekl Míla.

Kamil přikývl. „Jo, já tím pádem taky.“

Odhodili batohy ke skále a vydali se mezi stromy sbírat dřevo na otop. Mlčky se vrátili a rozdělali oheň. Jiskry brzy s praskotem začaly stoupat vstříc vysoké obloze. Dva mládenci se obklopili několika lahvemi piva a lacinými uzeninami.

„Potkal jsem se v Praze s Luckou,“ pronesl Kamil do ticha.

„A jaký to bylo?“

„Takhle dobře jsem si s ní nikdy předtím nerozuměl.“

„Takže se zase bavíte?“

„Nebavíme.“

„Jakto?“

„Nechci, abychom se bavili.“

„To mě překvapuje,“ přiznal Míla.

Skrze špičky plamenů se podíval na svého kamaráda, který měl kolena přitáhnutá k tělu a opíral o ně svoji bradu. Plamen viditelně slábl. Ani jednomu z nich se nechtělo vstát a dojít pro další dřevo.

„Zkrátka jsme se s Lucií minuli,“ pousmál se Kamil. „Neměli jsme nikdy bejt spolu. Tak to prostě je.“

„Myslíš, že už to nepůjde?“

„Nepůjde. Od začátku to k tomu spělo, od začátku bylo všechno nastavené špatně. I kdybychom spolu nakonec byli, ten vztah by podle mě dopadl nešťastně.“

„Proč myslíš?“

„Byl by postavenej na tom pitomým začátku, na tom všem, co se před lety událo.“

„Ne všechny vztahy vyrostly na květinovým podloží,“ namítl Míla.

„Minimálně ten tvůj jo,“ opáčil Kamil.

„Dejme tomu…ale podívej se, jak dopadl.“

„Sice skončil, ale až do poslední chvíle byl šťastnej. Já si myslím, že náš by nebyl už od začátku. Nechci to riskovat, pokud si nejsem jistej. Ne u týhle holky.“

„Protože ji furt miluješ,“ řekl Míla.

Kamil se konečně zvedl, nasytil skomírající plamínek suchými větvemi a oheň se vzepjal do výše. Míla jen mlčky přihlížel. Když zas oba seděli, z úst se mu z ničeho nic vydral hořký posměšek.

„Prohráváme, kamaráde. Když jsme tady seděli naposled, měli jsme na starosti naprosto jiný věci.“

„Jo, řešili jsme, že Mates zas nejvíc nalitej lezl na tu skálu. Radši bych ho tady teď naháněl vokolo rybníka a nadával mu, než se zabejval osudovejma láskama a zlomenejma srdcema. Ale asi to tak je, že postupem času musíš víc řešit než hřešit.“

„Asi jo, asi je pravda, že to jediný, co ti nakonec zbyde, je stejně jen vzpomínka.“

Měli pocit, že si řekli všechno potřebné. Mlčeli. Snili. Putovali zašlým světem. A oheň, ten zaléval jejich tváře okrovou září.

 

_____________________

Jestli chceš víc redaktora Kubelky, zkus jeho fotbalovou klasiku Liverpool hraje doma nebo jeho originální cestopisný zápisky ze sólotripu do Irska. Hluboký a klidný, květnatý a krásný.

Tagged: