21.11.2019 Admin

Karin, vzplál Petřín

Ahoj Helenko, dobrý tě konečně potkat! Já jestli kouřím? Jako jo, ale nekouřím tabák – kouřím radost. Žhavej hrot žvára smutně žhne, víš, každej má svý smutky, který potřebujou uhasit. A já ty svý hasím vdechováním ohně. Je to tak tolikrát. Všechny ty večery ohraničený sluncema planoucíma na opačnejch koncích města, vyplněný nedýchatelným vzduchem a hudbou, kterou neposloucháš, ale cejtíš. Všechny ty kluby, kde lidi vdechujou hořící vibrování basů a vydechujou sebe, totiž předně svý smutky a jakoby nedopatřením i všechno ostatní. Až z nich nad ránem zbyde jenom čadící hromada ohořelejch kostí a příjemný prázdno. Je to pak trochu fajn, když svítá a já vím, že nic není.

Je to tak tolikrát. Ale promiň, to jsem toho o sobě řekl až moc. A navíc dneska si jen tak pokuřuju, jsem rád, že tenhle večer nebudu muset spálit celý svý já, protože cejtím, jo CEJTÍM, že s tebou to nebude potřeba. Sedíš vedle mě celá krásná a tajemná, Terezko, nevím, jestli je tvoje tajemnost znakem inteligence nebo toho, že v tobě nic není… ale vypadáš vlastně docela oduševněle, ukaž, když ti klepu na čelo, nezníš úplně dutě. To je sympatické!

Naproti nám Petřín pod teplou, zhasínající oblohou, koukej, všechny ty petřínský lampy planou mezi stromy, žlutý koule plný jisker mezi třešněma, který ještě nestihly rozkvést. Padá tma, vidíš, jak Hrad září? Všechno to světlo je ale teskný, opuštěný body a plochy navždy nocí oddělený ode dne, od svý rozjasněný rodiny. A kvůli tý tesknotě každá z těch lamp smutně žhne, víš, každej má svý smutky.

Jenže ta dnešní noc je obzvlášť nešťastná, totiž ne pro nás, krása je na naší straně řeky: v tvým úsměvu a v mejch očích, neříkej, že sis toho nevšimla. Krása je dneska na východ od Vltavy, a proto petřínský lampy zle žárlí na ty vinohradský, a jedna po druhý začíná chrlit svý světlo ven, všechny ty planoucí vlákna, který Edison uvěznil do vakuem vyplněnejch skleněnejch bulv, se osvobozujou a prskaj svůj žhnoucí smutek všude okolo…

a krásným dnem seschlá tráva začne čadit…

a větve třešní začnou praskat…

Za chvíli už cejtíme vůni dřeva a celej petřínskej sad, celej kopec je v plamenech, ty nešťastný sirotčí jiskry lamp se spojily v jeden horkej ohnivej jazyk rozeklanej do tisíce slz, kterýma olizuje černý nebe.

A najednou i Hrad pohasne, najednou celý pražský panorama dostalo jedinou dominantu, vonící po smůle a třešních, kouřící a praskající. Velký vlnící se žlutočervený prostěradlo, který spojilo nebe a zemi a natahuje se přes vodu až k nám. Miluju oheň – ty taky? Bych řekl, je nejvíc.

Pojď, podej mi ruku Aničko, máš pravdu, musíme se držet pevně! Dobře, že dneska nemáš podpatky, chodit po plamenech je řádně zrádný.

Cejtíš, jak vítr pofukuje, tady mezi mrakama? Když se kouknu na svý chodidla, vidím koberec horkejch barev, který se převrací ve vzduchu, z podrážek mi stoupá zápach spálený gumy, nesmíme dlouho stát na místě, pojď rychle! Ale podívej, jak vysoko nad městem jsme, támhle jsou rudý střechy malostranskejch domů, támhle je most a Vltava pod ním je jak druhý nebe, uvězněný mezi nábřežíma, černý plátno posetý bílýma tečkama spících labutí.

Počkej, Klárko, utrhnu ti hvězdu! Stoupnu si na špičky, trochu se natáhnu aaaaa mám jí! Dovol, vpletu ti jí do vlasů… opatrně, ať tě nespálím… taaaak, moc ti sluší. Taky mi jednu utrhneš? Ne počkej, nemůžeš mi dát hezčí hvězdu, než jakou jsem já dal tobě! Cejtim hebkou kůži tvejch dlaní, když mi tu zářící kouli vplýtáš do vlasů.

Víš, musím ti o sobě říct: já měl vždycky problémy s patosem a kýčem. A ten největší problém byl, že jsem s nima nikdy neměl problém. Jako třeba teď: klopýtáme spolu po lávce z plamenů z Vinohrad na Petřín, vysoko nad pohaslou Prahou. Ale krása se člověku rychle přejí, tak pojď, pojď rychle a nepouštěj mě, houpe to tu a mám z tý načančaný nádhery závrať…

Konečně, jsme na druhý straně! Je tu teda děsný horko a smrad. Dýcháme popel stromů a rychle ho zas vykašláváme. Mmmmmožná nebyl nejlepší nápad vrhnout se do toho tesknýho požáru sirotčích petřínskejch kandelábrů.

Ale co, když už jsme tady, zahrajeme si takovou hru, koukej, řeknu jméno svý oblíbený knížky a než k tobě doletí, shoří: vidíš, puf a je pryč, zbyl z ní jenom uhelnej chuchvalec uprostřed vzduchu. Teď ty! Haha, to bylo dobrý, to byla tvoje oblíbená zpěvačka? Vynikající, Moniko, dej mi chvíli a z mý sečtělosti a kulturního přehledu nezbyde nic, puf puf puf a už nic nevím. Vidíš mě ještě vůbec? Zbylo ze mě ještě něco, nebo jsem byl jenom uzlíček vzpomínek a stokrát vyřčenejch historek? Nedělej si ze mě prdel, no tak, nedělej, že mě nevidíš! Jde z toho na mě hrůza, tak, ty seš teda vtipná, že bych brečel… ale ta hvězda v tvejch vlasech je krásná…

A podívej Natálko, támhle na východě vychází světlo. To je úsvit, to já poznám! A zatímco Žižkov tak jako každej den vzplál, Petřín dohořel. Slyšíš, Kristínko, už to nepraská, jenom poslední z hořících holubů pleskaj křídlama do černýho vzduchu, zatímco my tu ležíme vedle sebe v popelných dunách. Z pahýlů stromů se kouří a všechny barvy jsou pryč – nebýt těch rudejch stop ohnivejch ptáků nad náma, měl bych pocit, že jsme v černobílým filmu.

Že shořel Petřín, Eliško? Nojo, shořel. Kdo by to byl čekal, když jsme se včera odpoledne potkali. Shořel jsem já a shořela si ty, zůstaly snad jenom tvý vlasy, který mě šimraj na rameni a voní.

Vidíš to, je to tak tolikrát, a dneska se to stalo zase. Nevadí, příště toho z nás určitě zůstane víc. Tak pojď, dokud nejsme, pojď ještě chvíli jen tak koukat na svítání. Ty budeš dejchat mě, já budu dejchat tebe, a bude to všechno ještě chvíli fajn.

 

___________

jestli chceš ještě chvíli žhavě žhnout s naším redaktorem kubou, zkus třeba jeho dvouminutovej text plnej bruslení, příšer a neuronů, nebo jednu z mnoha filmových recenzí, který publikoval na fullmoonu.

Tagged: