17.11.2019 Admin

Rande

I.

Ležím na posteli s odřeným lofasem. Je mi divně, jako kdyby mi krví prolejzal hmyz a pomalu se prohryzával na kůži. Asi jsem to včera krapet přehnal…

Nejradši bych umřel.

Dneska mám rande.

Přijdu si jako sepraná fusekle. Sepraná fusekle prolezlá hmyzem.

 

II.

Sedíme v kavárně. Visí mi na rtech. Je ze mě úplně načatá.

Jak já to, kurva, dělám?

Xicht mám sice jako opičí prdel, ale stejně to většinou nějak ukecám.

 

III.

„Pojď ji dolízat do auta,“ volá na mě otcovský hlas.

„Ne, díky,“ otočím se jeho směrem.

Je to taxikář. Stojíme totiž na ulici, já teda klečím, ale to je jedno. Můj jazyk, důkladně polit chmelovinkou, se snaží tu holku aspoň na okamžik učinit šťastnou.

Vždycky jsem v sobě měl kus romantika a mám ho i teď, když ve tři hodiny ráno lížu na ulici prakticky neznámou holku.

„Fakt jí nevezemeš do auta…? No dobře, jak chceš,“ zaslechnu za sebou taxikářův hlas. Posléze se kola jeho vozu rozjedou kamsi do vnitřností Prahy.

 

O týden později:

 

IV.

Sedíme v podniku kousek od mého doupěte. Metám na stůl triumfy a jdu nám pro další drink.

Vedle mě se ale ozve mrazivě povědomý hlas: „Čau Marku.“

Jako kdyby vám někdo ostřím nože jezdil po lopatce.

Podívám se vedle sebe a vidím JI. Barboru. Nemesis svýho milostnýho života. A když říkám Nemesis, tak tentokrát nepřeháním, protože ona je opravdová bohyně odplaty. No dobře, dobře… Spravedlivé odplaty.

Vypadne ze mě cosi jako „čus“ a musím se klidit.

Doklopýtám na pánské záchody.

Tady do pisoáru vhazuju svůj mozek a posléze na něj močím.

 

V.

„Já tě asi miluju,“ blekotám o pět minut později té stále prakticky neznámé slečně.

„Víš, jak se jmenuje? Víš. Víš, že je jí víc jak patnáct? Víš. Tak co děláš?“ projíždí mi hlavou.

Stejně jí to říkám spíš kvůli sobě.

Jakmile zase zahlídnu Nemesis, cpu svojí společnici jazyk do krku. Hlavně ať to vidí.

 

VI.

Se slečnou končíme u mě. Dostávám z ní oblečení a ona vzdychne: „Pojď do mě, týpku.“

Týpku?

To zní jako kdyby ji měl optákovat nějakej náhodnej kolemjdoucí.

Pak si ale říkám, že jsem taky mohl dopadnout hůř.

 

VII.

„Hele a my spolu teda jako chodíme?“ ptám se slečny druhej den ráno.

„Já nevím, je to fajn, ale zatím bych to nechala volně, uvidíme.“ odpoví mi s úsměvem.

Jasně.

To je vlastně takovej začátek 21. století v kostce: všichni se dobře bavíme, ale nikdo neví, co bude dál.

_________

ilustrace: Jan Netolický

Chceš víc Máry? Koukni třeba na jeho povídku o člověku debilním, kup si jeho sbírku povídek U piva se nemluví nebo čekuj fb Deníku neúspěšného hudebníka, kterej Bláža vymejšlí!

Tagged: