5.11.2019 Ink

Jižák

Kolik básníků se už svojí duší otřelo o Prahu? A jaká by byla Miina poezie, kdyby matička měst neexistovala? Naštěstí se takovými otázkami nemusíme trápit, protože Praha tu je i se svými harmonikáři a krásně ošklivými sídlištěmi. Básnířka se netají svým milostným vztahem k městu a díky tomu planutí nám ukazuje jeho lyrické bohatství, které se zdá nevyčerpatelné.

 

Miluji se s Prahou

nestrachuj se, že vyhladovím po tvý syrový krmi

nasytí mě město

zbloudilý kroky po setmění

vedou mě za melodií harmonikářů

město mě živí planutím světel a vůní Vltavy

v ševelení stromů zní srdečnost přijetí

miluji se s Prahou

hladím i její pochroumaný končetiny

s něhou hledám krásu v nehezkých sídlištích

 

 

Jižák

běžím

dusám

spálenou trávu

vybíhám svah mezi paneláky

nechvalně proslulý pražský čtvrti,

kde mojí tetě z balkónu ukradli kola

za tmy se střílí

z o trochu větších kuličkovek

za zvuku blízkého slovanského jazyka

dál probíhám

kolem legálu,

kde tagy jsou i po zemi

není ani deset

potkávám hlídače

vím, že se lekl on

i střelkyně víc než-li já

sklouzávám pohledem k zemi

jen koutkem oka

vidim vypelichaný háro

sežvejklý čarodějky

s napuchlýma očima

a lžičkou v ruce

nesleduju svoje kroky

Jižák

běžím po stezce

lemovaný lavičkama,

kde posedávaj patnáctiletý

s flaškama v ruce

a bongem v báglu

vražděj tak čas,

kdy nemusej poslouchat nářky ozývající se

z betonových králíkáren

den míjí den

a vajgly po zemi

a přeplněný koše

jsou tu zas

a znova

běžím dál

bez dotyku

chci se jich dotknout

myšlenkou

naléhavě

běžím – nic neříkám

a přece víc než jindy,

když sugestivně halekám

Mia


Přečti si taky:

Mia – První láska po dvacítce

Tagged: