31.10.2019 Admin

Věčnej podvečer

Slova, skrz který prorůstá mech. Výrazná obrazovost přenáší jinam, neštítí se chlupů ani nestvůr. Mikrosbírka Veroniky Dvorské nechá rozkvést tvoje vnitřní benzinky.

 

žena

ležím tam, kde končí tráva a začíná nebe
kolem mě step, nad mým tělem tancuje ona
skutečná žena jak jeskynní malba ne jako já
vidí všechno, svým pohybem těla se vysmívá
hlavou otáčí úplně dokola, hvízdá
jak dřevo, jak poslední vteřiny polene v ohni

zvedám dlaně cítím chlupy na jejích lýtkách a nemůžu vstát
modlím se za chlad kachliček v koupelně na tvářích
dneska budu usínat na kožešinách, něčí potrava

 

Věčnej podvečer

držíš mě čím dál pevněji vcházíš
do srubu uprostřed lesa
zvěř nikdy nespí, jenom se schovává na jinejch cestách
za stěnou cejtíš jak se zválený kapradí pomalu zvedá
srub se plní jasem a teplem hladím tě po paži
praskot bez ohně a na stěnách horká smůla
polární září cos ulovil pověsil na kůl
se lesknou žilky dřeva

/…/

na slati za kostrou nepostavenýho domu
hoří slaměnej strašáček
holky ho oblíkly do tvojí košile
koníci skáčou z hořících rukávů
a ty jen stojíš, sotva dejcháš
ani si nemáš co rozepnout

poslední dobou děláš věci, který nechceš
proč jsi sem přišel? směju se. pojď blíž.
klekni si,
udělej kotrmelec.

 

drnky benzínky

Země je suchá
V prasklinách ještěrky a hadi
První lok z lahve odliješ do hlíny
Něco šupinatýho zezdola usne
A my dvě budeme moct tančit v parku
Úplně naboso
Nevím čemu se směju
Děkuju, pomáháš mi
Myslet na nestvůry, ne na nemocnou zemi
Tolik jsme se na sebe těšily
Nohama houpeme nad zešeřelým městem
Už rozkvétají první benzínky

 

Tagged: