29.10.2019 Admin

Čechovovi koně

Ruka Michaila Alexandroviče byla celá modrá a žilnatá, jak už notnou dobu visela ven z okýnka jeho kočáru. Kočár napůl stál a napůl visel na deštěm rozblácené cestě s ojí vyvrácenou směrem k nebi. 

Po koních nebylo ani vidu ani slechu a Michail tak seděl v kočáře v okolní nehostinné pohraniční pustině docela sám.

Nezdálo se, že by mu to vadilo. Hlavu měl pohodlně zvrácenou v příjemně polstrovaném opěradle a nohy měl rozhozené tak, že by se to ve společnosti na gentlemena neslušelo. Klobouk, který mu sklouzl z hlavy, mu teď ležel, napnutý na šňůrce pod krkem, na pravém rameni.

I přes vnější vlivy počasí měl Michail Alexandrovič na tváři vyrovnaný, skorem povznesený výraz. 

Bledě modré oči se upíraly k obloze, jako kdyby chtěly sledovat černou linku vyvrácené oje, a na koncích pečlivě upravených knírů se mu ještě leskla ranní pomáda.

V možném odhalení faktu, že den, do kterého se tak pozorně dívá, není z nejkrásnějších, tak Michailovi Alexandroviči překážela jen jediná věc. Byl totiž mrtvý.

 

… o dvacet let dříve …

 

Na železniční trase Helsinki – Petrohrad se právě odehrávalo Drama. 

Zuřivě funící lokomotiva za sebou po stařičkých kolejnicích vláčela několik civilních a pak ještě několik bankovních vagónů – až po střechu střežených po zuby ozbrojenou gardou. Ta měla napilno.

Visící z železných žebříků na bocích vagonu, pálili obránci jednu kulku za druhou do okolního černého lesa.

Tam se mezi stromy tu tam blýskl jasný kov připravených koltů a vypoulené oči koní, které jejich jezdci hnali podél vlaku.

Jedna nepřátelská kulka zasáhla kapitána gardy do hlavy. V až dojemném gestu poklekl a následně byl smeten ze střechy vagonu (vlakovým) značením. Jeho muži, když to uviděli, vykřikli a vyslali do lesa další zuřivou salvu. Bylo to marné. Divoce křičící bandité je obírali z boků vlaku jako maso od kosti a hnali se dál s černou lokomotivou o závod. 

Dva z nich se přiblížili až ke strojovně a po rychlé výměně, při které se pod kola vlaku zřítil jak inženýr, tak topič, vyskočili k ovládání lokomotivy a ta začala po chvíli vřeštět momentem naplno zaražených brzd.

Jen co dostatečně zpomalila, seskákali zamaskovaní muži v kovbojkách z koní a vtrhli do civilních vozů. S kolty výhrůžně před sebou nalehli na cestující a s výhrůžkami a hlavněmi u nosů jim nastavili své dlouhé šosy – snad na cennosti a peníze.

Netušili však, že rychlý spoj Helsinki-Petrohrad má před svou cílovou stanicí ještě jednu mezizastávku.

Ubohé zemědělské Aretovo, omyl na trase, který ležel jen pár metrů od vyznačené trasy vlaku, využilo zcela výdobytků civilizace a směle tak přesouvalo na petrohradský trh zejména drůbež a v neposlední řadě brambory. 

Toho využila nová pasažérka vlaku, Nasťa Petrovna, metráková kuchařka z panského v Aretově, když zamířila příhodně vybraným bramborem mezi oči muže, který jí byl nejblíže.

Ten nemohl nic než sledovat, jak se brambor blíží, dokud ho silou dělové koule nezasáhl mezi oči. 

Jeho druzi, nepřipravení na odhodlanou metačku brambor jen pomalu pozvedli zbraně k obraně. Bombardováni bramborami, krůtami a slepicemi, jak se k Nastě Petrovně přidali i malí drůbežáři, také cestující vlakem, velcí desperáti v dešti proviantu ani nemohli střílet a pomalu vycouvali, své ochmýřené a obité kolegy tahajíce za sebou.

Trousící za sebou peří a nadávky, odjeli zpátky do lesů.

 

 

„Čert aby do toho všeho-“ kopl vůdce party, Pavlovič, do nejbližší bedny s alkoholem, když poslední z jeho mužů vlezli do jejich úkrytu – staré, opuštěné stodoly.

„A je to tvoje vina!“ Otočil se k portrétu decentně vyhlížejícího muže s bradkou a doktorskými brejličkami, který visel za ním. 

„To ty – ty. Tys je to naučil – měli poslechnout. Měli! Od toho přepadení vlaku je – že budou poslouchat! Mělo to tak být, měli snít spolu se mnou. Od čeho jiného takoví, jako jsi ty, jsou!“

Znechuceně se od portrétu odvrátil. Mumlal si přitom něco o poučených kastách. Jeho muži se mezi sebou nervózně měřili a navzájem si tiskli na tržné rány od rozzuřených slepic kusy látky namočené ve vodce. Tou se také medikovali zevnitř.

„Jak to mám, sakra, udělat? Tys je naučil, aby všemu nevěřili. To je Drama!“složil si hlavu do dlaní,“ ach to je drama. Takhle jim mařit sny. Sny! O to jde, to je to – to je ono. Nevěřit snům. To ti jde. Ale čemu jinému máme věřit?“

Chvíli ve stodole vládlo ticho a pak se jeden z přísedících desperátů pomalu přisunul k šéfovi a se zaváháním mu položil ruku na ztuhlé rameno.

„Hele pane – šéfe, šéfe, jasně“ desperát v obraném gestu pozvedl ruce, když na něj vůdce krhavě pohlédl,“ měli jsme tady s kucíma takovej nápad. Opravdovej. Západní! Divokozápadní. Jako podle něj-“ kývl hlavou za vůdcova záda a oba se ohlédli. Tam byla přibitá do trouchnivějícího dřeva malá knihovnička se čtyřmi svazky z levného papíru s nejasně westernovou kresbou na hřbetě a z novin vystřiženný portrét německy vypadajícího muže ve středních letech. Ještě o kousek níž visela nepříliš umně vyřezaná písmena, osvětlená několika svíčkami; „KAREL MAY“.

Šéf se na své muže nedůvěřivě podíval a pak mluvčímu pokynul.

„Duel šéfe. Ten mezi váma vyřeší všechno. Pojedem za ním.“

A pokynul k prve osočenému portrétu muže s bradkou.

 

… 

 

Všichni desperáti naráz zastavili své koně. Stáli v udržované zahradě velkého domu. Vysoká okna salónu házela do noční zahrady pruhy zlatavého světla. Šéf výpravy stál vpředu, tak, aby s koněm nevjel do světla, ale aby se mohl dostatečně vynadívat na to, co se děje uvnitř.

Jako jediný měl banditský šátek volně svěšený pod krkem a ne na tváři a snad proto ho služka poznala, když šla ven vylít škopek.

„Pan Čechov!“ 

Šéf Pavlovič mlčel. Jeho kůň neklidně vykročil, ale on ho nervózním zacuknutím otěží zastavil.

„Je pan-“ odkašlal si „ je pán domu doma?“

Děvče si nervózně prohlíželo nedůvěryhodně vypadající bandu, ale pak tiše přikývlo.

„Ohlaš mě. Ať vyjde ven. Sám. Chci se s ním bít.“

Když dívka zmizela v domě, šéf sklopil oči. 

„A mluvit.“

Chvíli tak seděl bez pohnutí, a když se v domě nic nedělo, otočil se na své muže.

„Pojďme – nebyl to dobrý nápad.“

Sotva je přesvědčil a koně se začali otáčet k odchodu, dřevo vchodových dveří domu zapraštělo.

„Alexandře?“

Alexandr Pavlovič, šéf bandy a poslední na odchodu, si povzdechl. Tohle čekal.

„Ty a to tvoje načasování.“ Bručel, zatímco se i s koněm otáčel.

Anton, podle očekávání, sešel několik schodů z verandy, aby na Alexandra, teď ozářeného světly ze salonu, dobře viděl. O vztahu obou bratrů svědčilo, že si z kovbojské výstroje svého bratra nic nedělal.

„Alexandře? Ty a tady – a takhle pozdě. Nepůjdeš dál?“

Alexandr mlčel. Z výšky svého koně si bratra pozorně měřil. Pak se natáhl a ze sedlové brašny za sebou vytáhl útlou knížku, kterou následně mrštil svému bratrovi k nohám. Byl to Racek.

„Tohle-“ zasyčel,“ tohle je důvod, proč jsem tady.“

Anton nechápavě svazek pozvedl. Obrátil zablácenou vazbu v prstech a namátkou drama prolistoval, jestli v něm snad není ukryto nějaké vysvětlení. Svazek byl ale, až na originální text, prázdný.

„Ano?“ Zkusil to pak nejistě.

„Ano tohle – ta strašlivá realita toho všeho! Podívej se – a ty chceš, aby se tomu lidi smáli. Aby to četli a smáli se. Víš, co ti řeknu? To není k smíchu, ale k pláči. Jak se můžou smát pravdě o sobě?“

Anton mlčel. Alexandrův kůň neklidně přešlápl, když se na něm jeho rozzuřený jezdec postavil ve třmenech.

„Mají se smát sami sobě? Tady? V Rusku?! Bereš jim sny! Sny o tom, co jsou a kdo můžou být. Za hlavu je bereš a cpeš je před zrcadlo, a kdo ti o to a té tvojí bandě stojí? Gorký! Gogol! Nikdo – já ti to řeknu – nikdo.“

Alexandr, celý rudý v obličeji, si vydechl. Znovu se posadil. Anton ho trpělivě pozoroval, okuláry potem svezené na špičce nosu. Udělal krok směrem k bratrovi, ale ten ještě s tirádou neskončil.

Odvrácený, mnohem tišším hlasem, do tmy znovu promluvil. Pobaveně, jako kdyby tomu sám nemohl uvěřit.

„A oni se tomu smějí. A říkají, ten Čechov, to je číslo, takový kabrňák. Komik. Když tě v Petrohradě vypískali s tím tvým Ptákem,“ kývl směrem ke svazku v bratrových rukou,“ myslel jsem si; „bude to dobré, pošlou ho pryč. Pryč s tím jeho proklatým cynismem.“ Ale ne. Nejdřív tě vypískali a pak ses vrátil a v Moskvě už tě chtěli. Jakpak by ne. V Moskvě.“ Umlkl. Víc než rozzuřený, seděl teď Alexandr na svém koni smutně. Ramena měl svěšená, kovbojský klobouk posunutý hluboko do čela a červený šátek uvázaný pod krkem pomalu máčený slzami.

„Alexandře.“

„Nech mě být.“

„Alexandře, polez dolů.“

„Nech mě, říkám!“

„Sašo.“

To už byl Anton skoro u něj. Položil ruku bratrovi na stehno a pak, aby to Alexandr dobře i v rostoucí tmě rozeznal, odhodil Anton Racka daleko od sebe.

„Podívej. Tam letí můj cynismus a moje realita.“

Usmál se na Antona. Ten si ho chvíli nedůvěřivě měřil a pak, jako pro radu, se otočil na své muže, kteří stáli za ním. Ti se po sebe nejprve rozhlédli a pak začali povzbudivě mručet a kývat hlavami – nejblíže stojící – iniciátor duelu – mu dokonce ukázal vztyčené palce.

Alexandr se otočil zpátky na Antona. Pak si, se zaváháním, sňal z hlavy kovbojský klobouk a nasadil ho bratrovi na hlavu.

 

…současnost…

 

Scéna vraždy v kočáře. Nebohý Michail Alexandrovič leží, rozvalený, ubohý zastřelený, v torze svého kočáru. Jak se kamera vzdaluje, vidíme, že padající déšť není ničím jiným než dobře nastavenou hadicí, mech a bláto, že jsou pečlivě umíchané rekvizity a stromy s bouřlivým nebem v dálce, že jsou jen umně namalované kulisy.

„A – střih! Děkuji všem, vážení, pro dnešek je to všechno, dobrá práce – Michaile, na moment!“

Režisér slézající ze svého hnízda u ochozu mávl na Michaila, který, ztuhlý ležením a dramatickým gestem, zrovna vystoupil z kočáru.

Otíraný od umělé krve pěknou kostymérkou, které prsty u klobouku pokynul, zamířil směrem k režisérovi.

„Na moment, malý moment.“ Supěl muž na žebříku. Když slezl, mohutně Michaila plácl po zádech.

„Výborně mistře, výborně. Nečekal jsem, že divadelní herec bude mít ještě dnes takový úspěch. Zvlášť v kovbojkách. Ta tragédie, ten cit! Kde jste se to naučil?“

Michail se skromně usmál a pak si z hlavy sundal svůj kovbojský klobouk. Na pohled nový, ukázal se být mnohokrát zalátaný a vyspravovaný, snad místy i okousaný. Ukázal ho režisérovi.

„To mi dal otec, než jsem odešel do Moskvy. Prý abych nezapomněl snít. A k tomu mi dal všechny svoje Májovky.“

„Májovky?“

„Ale – takový malý evropský sen.“

„A ten klobouk?“

„To je součástí toho snu. Jednoho velkého snu o Západě.“

 

Režisér, který tomu ani za mák nerozuměl, ale pro kterého Michail toho času točil za úplný pakatel, se na herce nejistě usmál, poplácal ho po zádech a odešel. Kostymérka, která mezitím dělala, co mohla, aby z něj dostala krev, se na Michaila usmála.

„Čaj, pane Čechove?“

Michail se na ní usmál.

„Rád.“

Tagged: