24.10.2019 Admin

Červená linka

Adéla už zase přemýšlí, jestli je výhodnější zemřít na umrznutí či upálení. Tyto myšlenky jí napadají mozek vždy při cestě metrem na trase cé. Zatemňují jí mysl a útočí podobně jako animované bakterie z reklamy na medicínu proti bolesti v krku.  Když míří do centra, úzkost a podivný třas se objevují již v oblasti Roztyl, na cestě zpět pak před Budějovickou. Celý záchvat vrcholí na Kačerově, kde se Adéle tmí před očima a má chuť zvracet. Nesnáší linku cé ze všech linek metra nejvíce. Je to krvavá linka. Rudá, agresivní, odlidštěná, komunistická linka. Když Adéla sama sobě jednou na Invalidovně vyčetla, že je nespravedlivá, a zadumala se i nad dalšími dvěma podzemními cestami, uvědomila si, že si linku bé asociuje se žlučí a linku á s potravinovou plísní. Pražské podhoubí ve výsledku vnímá jako směs tělesných tekutin protknutých zetlelým zápachem, na kterou se slézají lidské bytosti jako mravenci na rozlitý sirup.

Grafické znázornění podzemky jí připomíná chobotničku během apokalypsy, s šesti chapadélky a plynovou maskou přes tvář, vykulenýma očima a mateřským znaménkem na levém líčku. Očima hypnotizuje plánek nad dveřmi a snaží se oprostit od představy, kterou si vytvořila.


Dlouhou dobu přes Kačerov vůbec nejezdila, brala cestu oklikou a dvakrát dokonce z tohoto důvodu zanedbala své pracovní povinnosti. Když mělo k zanedbání dojít potřetí, zatnula zuby a nechala se pozřít vertikálně kousající soupravou metra. V té době praktikovala meditaci, a tak se rozhodla ovládnout vnitřnosti drásající pocity silou mysli. Zavřela traumatický šuplík a zasunula mentální západku. To, co se tehdy stalo na Kačerově, mělo zůstat na Kačerově v jakémsi neexistujícím časoprostoru. Rychle jí tehdy problesklo hlavou, jestli je lepší, když ti ubližuje někdo úplně cizí nebo někdo úplně blízký, myšlenka bodající jako prskavka, kterou někdo mávne těsně před očima, jako prásknutí činelů těsně u ucha. A pak už jen díra v mozku, prázdné místo, mezera. I přesto se z šuplíku draly ven myšlenky namaskované, se škraboškami a kostýmy se tvářily jako něco docela jiného.

Nyní sedí Adéla na místě, které bývá v metru nejčastěji volné, jelikož si zde cestující užívá jízdu pozadu. Víčka tiskne pevně k sobě, pod nimi zmateně probíhají výjevy utrpení, na jedné straně skupina v čele s Johankou z Arku a Janem Husem, na druhé straně polárník Scott. Každý trpí po svém, dávno mrtvé historické osobnosti i Adéla. Metro páchne rozlitým pivem, v tunelu to duní, pravidelně a jakoby afirmativně, člověku by se skoro chtělo pokyvovat hlavou do rytmu. S napjatými nervy souprava vyjíždí ze zastávky Pankrác směrem do Letňan, Adéla otevírá unavené oči a dumá, proč červenou linku pražské podzemky tak ze srdce nenávidí. Během této a dalších šestapadesáti následujících jízd po této lince na to nepřijde.

Tagged: