22.10.2019 Admin

Krása naivity

Redaktoři Inku navštívili letošní Prague Writers‘ Festival (16.-20. října 2019), jehož tématem byla myšlenka Krása spasí svět. Honza na sebe hodil oblek a kšandy, Sára si obula lodičky. Své dojmy přináší upřímně na podnosu s notnou dávku naivního obdivu, který si ale jako mladí literáti stále ještě mohou dovolit… nebo v to minimálně doufají.

Krása je

Pro jednou jsem se vypravil hledat společenský rozměr literatury jinam než do přítmí kavárenských sklípků – a sice na galavečer Prague Writers‘ Festival. Pokud mě snad vědomí výjimečnosti okamžiku nezastihlo po cestě v saku, pod velkorysými klenbami Valdštejnského paláce už to bylo nevyhnutelné.

Krása spasí svět. O tom měli diskutovat spisovatelé, filosofové a všichni další smrtelníci v sále. Ale jakmile na úvod zhasla světla, na pódium připlachtily dvě útlé baletky v bílých šatech a opisovaly tělem melodii tklivé reprodukované hudby, bylo mi jasné, že již není o čem vést debatu. Ano, krása přeci svět dávno spasila, už mnohokrát. Bez ní bychom tu teď neseděli a v příštích těžkých chvílích nám zas bude ku pomoci.

Tak jednoduché to samozřejmě není, protože po prvotním smyslovém uhranutí přichází na řadu démon kritického uvažování. Greerová, Cunningham a Jullien se pídí po tom, jak je dnes krása chápána a potřebuje-li svět vůbec spasit. Posluchači mlčí, ale v jejich hlavách se rozvíjí další navazující úvahy a ty kdyby se všechny vznesly do vzduchu k freskami vyzdobenému stropu, vznikl by obrovitý chuchvalec lidské diverzity, z něhož nevede cesta k žádné uspokojivé konsenzuální odpovědi. Snad jen tlumočnice v boxech jsou prosty této tíže, zatímco s obdivem konají svoji práci.

A tak nezbývá, než vstát z křesla a o té kráse alespoň sebe přesvědčit… Krása je věřit, že literatuře okázalé prostory náleží. Krása je schovat pocit nepatřičnosti pod slušivý oblek. Krása je popíjet červené víno v salónku zdarma. Krása je bavit se při tom o Kunderovi. Krása je vidět francouzské filosofy, jak se cpou tlačenkou. Krása je mýlit se o kráse toho všeho.

Jak je to se světem nevím, ale minimálně ten můj onen večer spásu nepotřeboval.

Jan Kubelka

Drobné neúspěchy, krásné okamžiky

Nejsem připravená na moderní společenský život. Od starších, večírky a bankety ostřílených žen dostávám rady jak konverzovat a korzovat, ale nejsem schopna ani jednoho a jsem smířená s tím, že jestli jsem se nenaučila společenskému chování doteď, tak se ho nejspíš nenaučím nikdy.

Dlouho jsem takové krásné akce navštěvovala s rodinnými příslušníky, ale teď jako dospělá dívka bez doprovodu zažívám akorát série drobných neúspěchů. Vstupuju do nádherných místností s nazdobenými stropy a tlustými koberci v lodičkách, které jsou mi malé a v šatech, které jsou zas velké, jakmile na mě promluví někdo, koho neznám, nemám co říct, a když se na mě někdo křivě podívá, uteču.

Na společenských akcích jsem vždycky vyplašená, a když jsem vyplašená, piju, a když je toho vína dost a je zadarmo, piju moc a přestane mi docházet, že není v takovém stavu žádoucí odpovídat na otázku: tak slečno, jak se vám líbila moje kniha?

Ale tentokrát to bylo krásné. Moje série drobných neúspěchů byla proložena sérií krásných okamžiků. Okamžik, kdy Michael Cunningham přerušil diskusi jenom proto, aby poděkoval a pochválil svou tlumočnici. A okamžik, kdy mě při podepisování Hodin poznal, třebaže mě naposledy viděl přehnaně namalovanou a vyplašenou o tři večery dříve. Okamžik, kdy jsem vypravovala legendu o Svatém Janu Nepomuckém s výhledem na půlnoční Hradčany. Okamžik, kdy Germaine Greer hovořila o konceptu Female Gaze a nabádala nás, abychom se nestyděly bezostyšně obdivovat mužskou krásu, nebo když jsem si četla Krátký, leč divuplný život Oscara Wajda s výhledem na karlínské střechy. Konverzace, jejichž tématy byly Kundera, Sontag, krása nebo kšandy. A poslední večer, kdy jsem za zvuku cvakání podpatků na dlažbě odcházela střízlivá, bystrá a s krásným úsměvem.

Sára Zeithammerová

Tagged: ,