20.10.2019 Ink

Esej: Ester, 12 let

esej: ester, 12 let

Blíží se tisk dalšího čísla časopisu Ink, a tak přinášíme esej od Ester Fischerové, která vyšla v tom minulém s tématem 280 znaků.

 

Všichni najednou zjednodušují svět

a shrnou ho do pár krátkých vět

a se životem nakládají stejně

 

Proč zjednodušovat složité věci?

Dávat jim cizí nálepky, vlastnosti, uzavírat v kleci

Položit je do jednoho rozměru

a nepochopit, že patří do tří?

Když mi bylo zhruba dvanáct, napsala jsem tuto báseň. Tehdy – a ještě mnoho let poté – jsem nejvíce ze všeho toužila po komplikovanosti. Po tom „bý‎t složitá“. Proč – to těžko říct; spojovalo se to s tehdejší oblibou secese a propracovaný‎ch ornamentů, něčeho, do čeho už od pohledu „byla vložena práce“. A taky s touhou nebý‎t esencializovaná, omezená na jednu vlastnost, jednu motivaci, jeden zájem.

 

Myslím, že je to touha zcela přirozená – možná teď z pohledu současnosti spojovaná se starší dobou, kdy „se ještě věci dělaly pořádně“. Dvanáctiletá Ester by měla jasno – celý‎ svět internetového glosování a zjednodušování by odsoudila šmahem, ani by se u toho nepozastavila.

 

Z jiného soudku: kdo četl nějaká díla francouzsk‎ých moderních filosofů, ať už mluvíme o Lévinasovi, Merleau-Pontym nebo o někom jiném, nemohl si nepovšimnout květnatosti, propracovanosti jazyka, plného poetick‎ch obratů, tak nezvyklý‎ch pro svět anglosaské či německé filosofie. 

 

S tím souvisí i požadavky na disertační práci v humanitních vědách na francouzsk‎ých univerzitách – musí (nebo přinejmenším do nedávna musela) mít minimálně 500 stran. Na univerzitě jsem se dostala k mnoha textům různé délky, míry obraznosti či květnatosti a zjistila jsem, že musím svůj předchozí názor značně přehodnotit. Ne (jenom) kvůli lenosti, s níž často ono zkracování a zjednodušování bý‎vá spojováno – zkrátka proto, že jsem viděla, že zajímavost, složitost, filosofická či obecně akademick‎á relevance sdělení není v přímé úměrnosti s délkou a jazykovou složitostí či strukturovaností textu. 

 

Frege, Wittgenstein a další mi otevřeli svět jiného uvažování. A sotva bychom mohli na Wittgensteinovo konto namítnout, že jeho texty či myšlenky jsou primitivní. Začala jsem přemý‎šlet nad tím, jestli přehnaná délka a květnatost nejsou textu na škodu; jestli naopak nejsou projevem autorovy neschopnosti se vyjádřit stručně, jasně a pochopitelně.

 

Ani tento názor už vlastně nezastávám – je opět příliš jednorozměrný‎, stejně jako byl ten původní. Dějiny arabsko-izraelský‎ch konfliktů nemohu popsat na třiceti stránkách; utekly by mi naprosto zásadní souvislosti s ostatními zeměmi, ekonomikou, kulturou a podobně.

 

Odvětví, které by se tím mělo zab‎ývat, akorát si nejsem jistá, nakolik to dělá správně, je pedagogika. Možná překvapivě, ale ze svý‎ch učitelský‎ch zkušeností jsem zjistila, že to je nejsložitější část celého procesu – jak podat informace, metody, náměty k zamyšlení tak, aby nebyly příliš komplikované; aby nezahltily; aby nesebraly poslední zbytky motivace, už tak zdecimované vzdělávacím systémem naší republiky. 

 

Zároveň přehnané zjednodušování vede samozřejmě nutně ke zploštění, k tomu, proti němuž jsem tak urputně chtěla bojovat v rané pubertě. Zjednodušování je také samo o sobě jedním z nejsilnějších nástrojů ideové propagandy – ať už jakékoli. Z každé situace, události lze vzít jednu její fasetu a interpretovat jí celou touto optikou – podle našeho učitele dějepisu na střední škole, obstojně vzdělaného muže, byl Francisco Franco vlastně kladnou historickou postavou, neboť „ve Španělsku udělal pořádek a bojoval proti komunistům“.

 

Stejně tak, jako se z díla každého spisovatele, myslitele, dá vzít věta, onen tak oblíben‎‎ „citát“, který‎ má shrnovat, vystihovat celé dílo, celou myšlenku.

 

Citáty jsou důvodem, proč si vůbec nemyslím, že zjednodušování a zkracování by bylo jenom věcí internetové doby – obliba citátů sahá‎ daleko do historie a nejsou vlastně ničím jin‎ým. V přímém přenosu pak sledujeme, jak jsou vý‎roky lidí zplošťovány, mrzačeny a vytrženy z kontextu, občas i tak, že překrucují či obracejí vý‎znam celého sdělení. A na druhou stranu se vždycky může stát, že jeden na internetu náhodně zahlédnutý‎‎ citát přivede konkrétního člověka k tomu, aby si jeho autora vyhledal a začal se mu věnovat.

 

A tak docházím k patu; jako ostatně téměř vždycky, když začnu přemýšlet o jakékoliv věci, co má několik možných hledisek a východisek, co není jednoduchá.

 

Můj dobr‎ý přítel a spolužák z filosofie by jednou chtěl napsat knihu „pravdivé věty“, která by obsahovala jednoduchá tvrzení, na nichž by se všichni shodli. Je to vůbec možné? Pravděpodobně ano. Dokazuje to něco? Těžko říct.

 

Když jsem sama uvažovala nad tím, existují-li jednoduché věci, došlo mi, že ano, existují. Ve vztahu k lidsk‎ým bytostem. Možná existuje jenom jedna taková věc, jeden takový imperativ, a tím je „Neubližuj“. A jakkoliv se snažit tento imperativ zproblematizovat, hledat možnosti, jak by ho šlo zkomplikovat, podmínky, za kterých se ublížit smí – je to cesta někam pryč, do krajiny, kde se uměle komplikují jednoduché a prosté věci a naopak se násilně zplošťují věci komplikované, do krajiny myšlenkové i jiné totality.

 

Ester Fišerová

 

Tagged: