14.10.2019 Admin

Petr Kukal: Světy literatury a sociálních sítí jsou oba fikční

Světy literatury a sociálních sítí k sobě mají blízko, oba jsou fikční, myslí si twitterový poeta Petr Kukal.

 

Jaké pro vás byly začátky na twitteru? Vstupoval jste tam jako člověk nepolíbený světem sociálních sítí a spíše zběhlý v literárním provozu.

Dlouho jsem hledal charakter té internetové sítě, hledal jsem, v čem je jedinečná a samozřejmě jsem také tápal. Nebyl jsem si jistý, jestli je to druhý facebook, jestli to může suplovat chat a jestli si lidé v těch oknech mají povídat. Měl jsem tendenci odpovídat na komentáře a větvit celou diskuzi, než jsem pochopil, že twitter nefunguje jako komentáře na Novinkách.

Zkoušel jste se během toho tápání inspirovat jinde, nebo jste na to šel úplně po svém?

Když jsem na ministerstvo kultury přišel, dostal jsem krátké školení, kde mi řekli, že se tam má dát odkaz směřující na ministerské stránky, že se tam má dávat obrázek, protože to přiláká více pozornosti než text. Mám tendenci říkat, že jsem se tweetovat neučil, ale když se takhle ptáte, tak mě to přivádí k poznání, že jo, že jsem se to učil běžnou čtenářskou zkušeností uživatele twitteru.

Změnil se od těch začátků váš tvůrčí přístup k tweetování?

Můj přístup k tweetování se patrně moc nezměnil. Od začátku to vnímám jako uzavřený a ucelený slovesný formát. Obecně se twitter posouvá čím dál víc k vizualizaci – objevují se odkazy na krátká videa, rozšiřuje se škála emotikonů, zachytil jsem také, jak se politické strany snaží obcházet to omezení 280 znaků a rezignují na to, co je podstatou twitteru. Dělají si větvená vlákna, která si pak promítnete. To je facebookizace twitteru. Kdykoliv to najdu, tak to napadnu. Pro mě je to špatná zpráva pro twitter.

Já jsem od začátku tíhnul k tomu chápat  twitter jako nástroj k prezentaci zcela svébytného literárního formátu daného omezením 140 znaků. Když se následně rozšířil rozsah tweetu na 280 znaků, bylo to pro mě obrovské zklamání, protože jsem se už naučil esencializovat to do 140 znaků.

Spousta lidí ale to menší omezení vítala.

Samozřejmě, že většina lidí byla ráda, protože většina lidí to chápe jako komunikační nástroj a ve chvíli, kdy se rozšíří vaše komunikační možnosti, tak to pochopitelně kvitujete. Já ten twitter ale vnímal jako možnost slovesné exhibice, jako prostor, který nám, kteří s jazykem pracujeme, dával výlučné postavení v tom, že jsme dokázali udělat krátkou a jasně srozumitelnou metaforu. Mohli jsme překlenout určitý významový oblouk jednoduchou zkratkou, zatímco teď můžete napsat tři věty a do tří vět průměrně inteligentní koala napíše cokoliv. 

Nemůže twitter podporovat zkratkovitost lidského vyjadřování a snahu o zjednodušování?

Myslím si, že twitter podporuje trpělivost. Tím, že má to omezení, tak vás nutí nevypálit tu první věc a trochu přemýšlet o tom, co řeknete, jaká slova a jaké obraty použijete. Když použijete tenhle obrat, víte, že už nemůžete použít další, protože se vám to tam nevejde. 

Na druhou stranu k trpělivosti to může vést přemýšlivého člověka, ale někdo tam také může jen tak střílet výkřiky jako do hlásné trouby.

Jasně, a proto by bylo dobře, kdyby každý člověk měl třeba pět tweetů na den. Umíte si představit, jak by se zvýšila úroveň těch tweetů. 

 

OKAMŽITÁ ZPĚTNÁ VAZBA

 

Mimo ten pracovní účet provozujete i soukromý. Berete už twitter i jako nějaký tvůrčí a myšlenkový ventil?

Sousloví „tvůrčí ventil“ myslím nejpřesněji vystihuje, čím mi twitter je. Píšu poezii a k mému dobru píšu krátké formáty, mým původním formátem bylo čtyřverší a teď je to pětiverší, v rámci něhož hledám různá rýmová schémata. Prostor, který pro to mám, je ten soukromý účet, protože je líbezný v tom, jak vám poskytuje okamžitou zpětnou vazbu. 

Když píšete půlroku sbírku do šuplíku, pak rok hledáte nakladatele, potom to vyjde v maximálním nákladu 250 kusů, tak zpětná vazba je, že vám za půlroku napíše čtenář, že to četl a bylo to docela fajn. Zatímco na twitter napíšu básničku, dám k ní nějakou tematickou fotografii, počkám 30 vteřin a pak tam mám několik lajků, několik reakcí – třeba odmítavých, třeba pohrdlivých – ale co na tom, nějakou reakci mám a to je úžasné. 

Nemůže to být nevýhodou v tom, že pak jako autor podléháte reakcím a svoji tvorbu jimi příliš necháte ovlivňovat?

Jo, je to přesně tak. Zpětná vazba, která je rychlá a masivní, ať chcete nebo ne, tak do toho zasahuje. Najednou básnička, o které jste měli pochybnosti, nasbírá 200 lajků, a tak si řeknete, že je to vlastně docela dobrý, jenomže nemusí být. Může to jen znamenat, že je populistická, poplatná, příliš jednoduchá a snadno dostupná masám, chybí jí nějaký přesah, který je pro poezii podstatný. 

Ve chvíli, kdy se báseň stane takhle masově dostupná, tak by to mělo být popudem k zamyšlení, jestli míra povrchnosti a čtenářské vstřícnosti není příliš velká. Nicméně twitter je také milosrdný v tom, že vy tam tu básničku napíšete večer po lahvi vína, ráno se probudíte a smažete ji. Stejně jako se texty na twitteru objevují, stejně tak rychle i mizí.

Už jste jednou řekl, že twitter je „zboží rychlé spotřeby“.

Myslel jsem to tak, že není možné ty nejlepší tweety, které nejvíc rezonovaly v čtenářské obci, nějak archivovat a potom je například souhrnně vydat. Atraktivita tweetů leží na přímé komunikaci s mimoliterární realitou, s tím, co se děje ve společnosti. Když se rozdávala státní vyznamenání a vy na to nějak zareagujete, tak čím je ta reakce zaobalenější a skrytější, tím je ten tweet podařenější v té komunitě, která ho rozlouskla. 

Jenomže ten mimoliterární kontext uplyne za dva dny, a když si tweet čtete třetí den, tak nevíte, o čem byl, všechno se z něj ztratí. V tomto smyslu je twitter zbožím rychlé spotřeby.

Co se svými příspěvky snažíte v lidech vyvolat?

Primárně se je snažím pobavit, aby ti lidé ten tweet rozlouskli jako hádanku a měli stejně dobrý pocit, jako když v metru vyluští sudoku. Snažím se o to, aby lidé měli svůj velký podíl na tom tweetu, aby to nebylo tak, že já jsem něco napsal a oni to konzumují, ale aby to bylo tak, že já jsem otevřel nějakou myšlenku a oni do ní vstoupí svou znalostí celého kontextu, dojde k celkovému spojení a oni jsou tvůrci pointy toho tweetu. Tak jako každý čtenář je vždy spolutvůrcem každého literárního díla, tak u toho twitteru to funguje ještě rychleji a jiskřivěji. 

Někdy mám i jiné cíle. Například vyprovokovat čtenáře k přemýšlení o věcech, které jsou dlouho součástí určitých mentálních stereotypů, a zdá se, že jejich interpretace je pouze jedna. Snažím se ty ikonické stereotypy nasvítit i jiným světlem. Baví mě třeba popisovat Prodanou nevěstu jako operu postihující venkovskou praxi obchodu se ženami v 19. století. Když se řekne obchodování se ženami, tak si všichni vybavíme arabský svět, ale že se v rámci spojování gruntů běžně obchodovalo se ženami i v této geopolitické kultuře se otevře až jiným pojmenováním běžných věcí. 

Rozlišujete jiný autorský záměr u literatury, která třeba tolik nemyslí na ten účinek?

Ne. Vždycky myslím na to, jaký to bude mít účinek. To je primární ať píšu báseň, pohádku, didaktický text nebo tweet. Ve chvíli, kdy píšete jinou literaturu než seznam na nákup, tak si vždycky musíte říct, jaký to bude mít účinek na čtenáře. Twitter vás nutí k tomu, abyste ty pointy více vyhrocovali. V textu s literární ambicí k pointě jdete jako kdyby po mírném návrší, jako když vystupujete na Říp, kdežto u tweetu jdete na Kozí hřbety – kolmo nahoru. Vede to k tomu, že musíte někdy použít příliš okatý oslí můstek, ale všechno je omluvitelné v rámci toho žánru a formátu.

 

JINÝ ČLOVĚK V KAVÁRNĚ, JINÝ ZA KLÁVESNICÍ

 

Když před 15 nebo 20 lety ještě neexistovaly sociální sítě, měl jste možnost nějaké podobné tvůrčí ventilace?

Psal jsem básničky a publikoval jsem na platformách, které byly v té době dostupné. Hodně jsem obesílal literární soutěže, tam to čtou lidé, kteří by té věci měli rozumět a poskytnou vám nějakou relevantní zpětnou vazbu. V tom jsem hodně jel. Snažil jsem se ale ty texty uplatnit v různých periodikách, od regionálních plátků typu Nymbursko až po Tvar nebo Literární noviny. 

A jak to bylo s ventilací názorů?

To většinou bylo tak, že lidé ty své názory ventilovali na tak širokém plénu, že se potom dostali do politiky anebo do silně názorových neziskových organizací. Tuhle potřebu jsem já nikdy neměl. Myslím, že to je jako elektromagnetická indukce – potřebu vyjadřovat názory vám najednou vnutí ta platforma, která na to čeká.

Myslíte si, že dnes s přítomností sociálních sítí mají lidé s publikační ambicí výhodu?

Teď směšujeme dvě věci, tu literární ambici a možnost vyjadřovat myšlenky. 

Tak zůstaňme u té literatury.

Jo, to si myslím, že je super. Tady bylo takové přechodové období literárních serverů (Písmák, Litera, apod.), což byly platformy, kam lidé dávali svoje básničky a ostatní jim k tomu psali komentáře. Bohužel se to zvrhlo v to, že to byly takové ty spolky vzájemného poplácávání se po zádech. Komentáře vyjadřovaly daleko víc emoční vazbu těch dvou, než nějakou literárněkritickou reflexi. 

Facebook je v tomto ohledu podobný, ale twitter je skvělý, že si nevybíráte lidi, kteří vás budou sledovat. Najednou mám 14,5 tisíce sledujících a nevím, jak jsem to udělal. Z toho jsou třeba čtyři tisíce těch, kteří mě fakt nemusí a nemají žádnou zábranu mi to napsat. Tomu říkám literárněkritická reflexe! 

Dá se říct, že světy sociálních sítí a literatury se mohou navzájem obohacovat?

To rozhodně můžou a mají k sobě blízko, protože oba ty světy jsou fikční. Pokud nejste zrovna Miroslav Ivanov a neděláte literaturu faktu, tak jako beletrista vytváříte fikční svět a pohybujete se v nějaké virtuální realitě. Svět sociálních sítí je také virtuální. Lidé, kteří tam píší a lidé, které byste potom potkali na ulici, to jsou úplně rozdílní lidé. Na sítích se každý stylizuje, je to obrovský fikční svět, každý je tu postavou. I já jsem tam literární postavou. Člověk, jehož tweety budete za hodinu číst a člověk, který tady teď s vámi sedí a pije kafe – to jsou dva odlišní lidé. Myslím, že postavy ze sociálních sítí a z reálného života se překrývají z 15 %. 

Jaký měl vliv na vaši literární tvorbu vstup do světa nových médií?

Na prózu žádný. Co se týče poezie, tak určitě měl. Někdy napíšu básničku, která je na pomezí rozsahu přijatelného pro twitter, tzn. má třeba 300 nebo 320 znaků. Pak si ji čtu a pozoruji, ve kterých pasážích je mnohomluvná. Zjišťuju, že když vyhodím 40 znaků, tak je ta báseň najednou lepší, přesnější a jde příměji k jádru věci. V tomto smyslu podle mě twitter nás všechny učí úspornosti.

Ovlivnil úspěch na twitteru prodejnost vašich sbírek?

Prodejnost neovlivnil. Ve chvíli, kdy u nás i ti nejlepší, mezi něž se neřadím, vydávají sbírky do tři sta kusů, tak prodejnost prostě nezvýšíte. Ale co se týče čtenosti, tak ta se chválabohu zlepšuje. Je to prostě tak, že já jsem teď naučil dávat básničky, o kterých si myslím, že jsou podařené, na twitter. Sem tam se někdo zeptá, z čeho to je a já mu napíšu název dané sbírky a doufám, že si ji koupí nebo půjčí v knihovně. 

Častěji mě také zvou na autorské besedy. Já si nedělám iluze, vím, že mě tam zvou kvůli tomu twitteru. Vždycky ale ušetřím nějaký čas, abych jim vnutil pár básniček z knížek, které jsem si tam přinesl. To, že jsem na twitteru „populární“ prostě využívám k misi distribuce poezie. 

Určitě jste si všimli, že všude, kde se o mně mluví, je uvedeno básník Petr Kukal. Já to všude píšu a všude tlačím, protože chci, aby ve společnosti slovo básník neznamenalo 50 let mrtvého člověka v cylindru s vousy. Básníci a poezie jsou součástí naší kulturní reality, přestože náklady jsou směšné a čtenářská obec se potácí kolem půl procenta populace. 

Jaké na tohle máte reakce od kolegů z literárního provozu, kteří třeba propojení twitteru a poezie nemusí vnímat pozitivně?

Na toto konkrétně reakce nemám. Obecně ale z literárněkritické obce mám negativní ohlasy. Mně je přezdíváno říkankář. Dělám vázaný verš a pevný rým a to je dnes vnímáno jako úpadková forma. Dneska jede hodně ten volný verš, který vám umožní říct mnoho, nesvazovat se úplně hledáním rýmových dvojic a udržováním nějakého jambu. 

Já ale nějaké zajímavé obrazy či metafory najdu jenom proto, že opravdu musím, že hledám to rýmové slovo. To je důvod proč asi nikdy nebudu ve Slovníku českých spisovatelů, i když nedávno jsem byl v Nejlepších českých básních, ale to je asi nějaký omyl. 

Není to trochu nevděčná role? Snažíte se poezii šířit mezi lidi, ale z vlastních řad za to schytáváte negativní ohlas.

Nevděčné to je. Ale já se netvářím jako páter Vrba, který za národního obrození obcházel český venkov s kapsami plnými knih. Tohle je moje osobní mise. Ta odborná literárněkritická obec, která pléduje za volný verš a za více zaobalenou poezii, to může vnímat také tak, že kazím čtenářům vkus. Místo abych k lidem vnášel v metaforické rovině Adama Borziče, tak tam vnáším Jiřího Žáčka, o kterém Vám mnozí řeknou: Hlavně, že se to rýmuje, že to hezky zní, ale vlastně je to povrchní a plytké. Jsem přesvědčen o tom, že Jiřího poezie povrchní není. A věřím, že ani ta moje ne.

text: Jan Kubelka, Marek Cieslar, ilustrace:


Přečtěte si také:

Jakub Horák: Není pravda, že na knížkách se nevydělá

Není pravda, že na knížkách se nevydělává
Tagged: , ,