10.10.2019 Admin

Partie slušnosti

A jak jsme se srazili, my dva v těch dveřích, no panečku. Spěchal jsem, to je jasné. A pán asi taky spěchal, tomu bych věřil. A jak byl hezky oblečený, no to jsem ještě neviděl. Štramák. Lázeňský by někdo řekl, to já ne. To já nerad říkám. Možná proto, že jsem nikdy nebyl v lázních, a pak, to se nesluší, abych já, co nikdy nebyl v lázních, mluvil o lidech z lázní, vždyť je neznám, nikdy jsem je neviděl, copak mám já o nich co říct.

Klobouk měl. S širokou krempou. Připomínal mi pány ze starých fotografií. Černý frak, takový pohřební měl, ale veselý byl, to zas ne že ne.

A tak mi uhnul a já jemu. A on říkal, ne, ne, pane, běžte první. A já ho zas na oplátku nabádal, aby dveřmi prošel první on. A to on zas ne, prosím, běžte vy první. Byl jsem v rozpacích, to je samo sebou, kdo by nebyl, když ho takový elegán pouští dveřmi. Vypadal, že má taky naspěch. A tak jsem ho přesvědčoval, aby šel on, ale to on by nikdy, říkal, prosím, projděte vy. A já tak spěchal. Přemýšlel jsem. A pak jsem tedy vykročil, ale jak jsem přemýšlel dlouho, tak už vyrazil i on, a tak jsme se zase srazili v těch dveřích, úplně jako předtím. A smáli jsme se tomu, ne že ne, a jak, no zas moc.

A jak jsme v tom tak pokračovali, už ubývaly dlouhé minuty. A já spěchal, na pohřeb, to je samo sebou. Ale bavili jsme se spolu dobře, to zas ne že ne. Začali jsme se v tom vyžívat. Na okamžik jsme se spolu úplně ztratili v čase. Vymýšleli jsme nové formulace, takové obsáhlejší, kterými jsme se tak laškovně pouštěli těmi dveřmi. Taková veselá hra to byla. On odcházel z pohřbu, já na jeden přicházel, a i tak jsme se spolu uměli výborně pobavit. Byla to labužnická hra. Hra s pohyby a slovy. Takové malé divadlo, co jsme pro sebe hráli. A on vám vymýšlel takové překrásné věty. Vyloženě si s těmi slovy vyhrával. Na jazýčku se mu rozplývala.

Jen tak z rozmaru jsme to tam spolu sehrávali, tu scénu jak z grotesky. Smrti jsme totiž chtěli ukázat! Ona si totiž myslí, že pohřby nám připomenou, jak málo času máme, jak si ho musíme vážit, a my dva tady, oba dva jsme přišli o blízkého člověka, a i přesto my dva tady tak rozhazujeme časem, jako bychom se o něj ani nebáli. Jako bychom si mysleli, že ho vždycky bude dost, že se ho dá tak prostopášně rozdávat na všechny strany. Pro jeden úsměv, pro jeden pohyb.

A jak jsme spolu tak hráli, tak mi začal připomínat toho mrtvého kamaráda. No vážně! Už jsem ani neměl potřebu na ten pohřeb jít. Čas přestal hrát roli. Kam spěchat? On byl taky takový hravý, ten nebožtík, to by vám řekl každý, kdo ho znal. Dětinský, řekl by někdo, ale to já ne. Já už tak dlouho nejsem dítětem, že jsem úplně zapomněl, jaké to je, a co mám pak já říkat o někom, že je dětinský, když už si dětství ani nepamatuji.

A on tak chaplinovsky rozhazoval rukama, ten pán ve fraku. A říkal, prosím vás, prosím vás, na slovíčko, že bych vás mohl propustit touto hrobařskou bránou, jež symbolizuje naše trouchnivějící kosti, prosím vás, že ano. Takový básnický byl. A já mu taky takhle rozmarně odpovídal. Až jsem měl pocit, že si tam takhle hrajeme s mým mrtvým kamarádem, ano, opravdu, už jsem nikam nespěchal. Nepotřeboval jsem na pohřeb. Byl jsem přímo s ním. On tam ležel v rakvi, ale zároveň ne, zároveň tu zrovna se mnou rozehrával partii ve slušnosti.

Tagged: