Hora a jiné básně

 

Vím, že je v Tobě ukrytý vesmír

nejdražší poklad

zázrak stvoření

Možná jsme se potkali jedenkrát v metru

Možná že bydlíš v daleké zemi

Možná jsi žil před tisícem let

Možná se narodíš za mnoho staletí

Třebas Tě neznám, přesto však vím,

že příběh Tvého života je větší,

než nejkrásnější z románů

Jsi koláž všech žánrů, barev a stínů

Jsi klubko touhy, vzpomínek, snů,

vznešených emocí i nejnižších pudů

 

Je v Tobě ukrytý vesmír

 

 

Prý jsi mne stvořil k obrazu svému

Prý jsi mne stvořil k obrazu svému

Kdo tedy jsem?

Prý jsi mne stvořil k obrazu svému

jen návod k použití si mi nedal

Stvořil jsi mne a stvořils mé zmatky

vložil jsi do mě hádanku

Cest, těch je milion

já jen jediný jsem

mám jen dvě ruce, dvě nohy, mozek a srdce

a několik desetiletí

svěřených mi do péče

Jsem drobný mravenec

hlemýžď v křehké ulitě

ošklivá housenka

co má se státi motýlem

jsem zrno a chci vyrašit

jsem pole, toužím přinést žeň

Když jsi mne stvořil k obrazu svému

vyslyš mou prosbu nejvroucnější:

Dej, abych byl!

 

 

Prorok

Neodháněj blázna

od prahu svých dveří

Nesnaž se přehlušit pomatence,

když vykřikuje nesmyslná kázání

Neber na lehkou váhu slova podivína,

který zkřížil tvoji cestu

Neplivej do tváře šílence

otrhaného vandráka

ohyzdného žebráka

zapáchajícího bezdomovce

Buď pozorný k němému

a sleduj jeho gesta

 

Mohl by to být prorok

 

 

 

To ne já,

to můj odraz v zrcadle se tak udiveně tvářil

 

To ne já,

to mé nohy běžely úzkou pěšinou

pryč za město

za poslední tovární halu

za sklad stavebního materiálu

a zarostlou slepou kolej

To mé nohy běžely až na tu nikdy nekosenou louku

v jejímž prostředku stojí jediný strom

 

To ne já,

to mé tělo usedlo na kámen do stínu toho stromu

 

Plachá srna přeskočila rezivý ostnatý drát

na kraji lesa

 

Popelavý pták se proletoval nad tou loukou,

v jejímž středu sedělo mé tělo

 

Nikdy nezapomenu na tu vteřinu ticha

na ten moment, kdy se i Země zastavila

a na chvíli se přestala otáčet kolem své osy

 

To ne já,

to mé oči pozorovaly krajinu

liduprázdné prostory divokých luk

a prastarých lesů

 

Stromy tiše pokyvovaly větvemi

a Sluncem rozpálené bílé kameny rozeseté po okolí

hleděly na azurově modrou oblohu

 

Bylo to tam, za koncem města,

za poslední továrnou,

za skladištěm stavebního materiálu

a za slepou kolejí

Tam, kde se kobylky nechají chytit do dlaně

Tam, kde roste divizna a vlčí mák

a vzrostlý dub uprostřed louky

zatíná kořeny po nitra země

 

To ne já,

to celý vesmír prostupoval mnou

Nadechoval jsem hvězdný prach,

dotýkal se mlhovin a vzdálených galaxií

 

Seděl jsem na kameni, ve stínu jediného stromu, uprostřed louky

 

 

Chazelle

Bylo to tam

v románském kostele v Chazelle

maličké vesnici v Burgundsku

pršelo, nebe bylo zatažené

v prázdném kostele

kde jen hodiny tikaly

v oprýskané omítce

bylo to tam

ve světle žárovky starého lustru

pes venku kdesi zaštěkal

ze silnice doléhalo šumění aut

v té vesnici snad nikdo nebyl

jen ptáci, co modlili se za jaro

a přesto

bylo to tam

v lidových výjevech křížové cesty

v modravých destičkách okenních vitráží

ve vosku uhaslých svící

v červené pokrývce obětního stolu

bylo to tam

v nečitelných písmenech náhrobních kamenů

sešlapaných staletími

i v drobných kamíncích drolících se dlaždic

bylo to tam

v plastových židlích pro občasné slavnosti

ve svatých soškách pokrytých prachem

bylo to tam

ve vyschlé mističce na svěcenou vodu

bylo to tam

venku ptáci zpívali

a studený vítr dovnitř vanul

bylo to tam

na malém hřbitově

v románském kostele

ve vesnici Chazelle

Brodím se kobercem žlutého listí

je konec října, dny se krátí

chladno je a větrno

Zástup kmenů – černých siluet

Mohutné koruny – každá jinak krásná

Všiml sis, že neexistují dva stejné stromy?

Že každý z nich je originál?

Každý strom si roste po svém

a přece spolu s ostatními

 

 

Hora

 

Je hřeben Velkého Kavkazu

Jsou těžké ledovce, sněhová pole

Je silný vítr šlehající po ostrých stěnách skal

Je suťové pole rozsypávající se pod nohama

Je malý bezvýznamný vrcholek, slepý výčnělek Země

Na tom vrcholku stojí člověk a dívá se na Horu

 

Člověk: Horo!

(Hora mlčí)

Člověk: Horo!

(Hora mlčí)

Člověk: Horo!

(Hora mlčí)

Člověk: Horo!

Hora: Kdo jsi?

Člověk: Člověk

(Hora se směje)

Člověk: Horo!

(Hora se směje)

Člověk: Horo!

(Hora se směje)

Člověk: Horo!

Hora: Co chceš?

(Člověk mlčí)

 

Jsem hřeben Velkého Kavkazu

Jsem mohutná hora Tebulo

Nejvyšší hora Tušetie

Nejvyšší hora Čečenska

Kdo jsi ty, člověče?

 

Člověk se pomalu plouží

Jde již mnoho hodin, neušel však ani desetinu té vzdálenosti, o které snil

Bolí ho hlava, je mu zima, teče mu krev z nosu

Hora má čas

Hora má čas, stovky milionů let

Sleduje člověka, tu drobnou tečku pohybující se po šedivé skále

Kolik těch teček už bylo, kolik se jich tam dole hýbe, kam jdou, co chtějí?

 

Co chceš, člověče, odkud jdeš a kam?

A proč?

Bude zapadat Slunce, stíny se prodlužují

Člověk se bude muset vrátit

Nikdy nepokoří vysněný vrchol, nenabude blaženého pocitu vítězství

Na chvíli usedne na kámen, setře z čela pot

 

Hora má čas

Hora má spoustu času, stovky milionů let

Hledí na malou tečku a potichu se směje

 

Jak směšný je člověk

 

 

Dominik Obruča

Tagged: