27.6.2019 Ink

V středu

Tak jsem se rozešel. S tebou, se sebou. Ve spárách mezi koleny, na podlaze staré tramvaje, snažím se zjistit, kde jsem a co jsem udělal. Bylo by mi milejší, kdybych na to možná nepřišel – o to horší vědomí, že proč.

Koupil jsem si rybičku. Mám ji v sáčku na klíně. Koukám se skrz její mokrý svět na rýhy, který skáčou a vlní se, když stoupáme do kopce a tramvaj se souká vzhůru.

Jak se filtruju na zem, skrz rybu a vodu, je mi jasné, že jsem nějak nepasoval, nezapad. Měl jsem pocit, že vedle tebe (ve mně, pro mě) bylo nějaké místo, kam bych se mohl vetknout a ono ne.

Vyprávěl jsem ti o tom, co jsem a kdo jsem. A vyprávěl jsem to sobě a vlastně jsi nebyla a nebyl tak důležitý a vlastně mi dáváš ještě míň smysl než ta špína mezi koleny.

Mám pocit, že ji mám všude, na nohách, rukou, v těch černých tečkách dvou vypoulených oček ryby, co mám a máme v dlaních a na klíně.

Nebudu si namlouvat, tobě namlouvat, že jsem tě nechtěl nějak zašpinit, nějak ovlivnit, dotknout se tě nebo tak. To jsou kecy.

Mně bylo jedno, co se s tebou stane, když se podíváš na tu špínu, co mám mezi kolenama, a kterou mám na stehnech.

 

Měl jsem chuť chytit ti tváře a vyhrnout je oběma palci na výši tvých lícních kostí – cvak, cvak – udělaly by a ty by ses na mě usmála. Já bych se usmíval.

O jednu bezdechou noc strávenou v zhasnutý kuchyni na podlaze vedle trouby víc nebo míň. Je to jedno. Byl to zajímavý pokus. Přijdu si vratký a tuhý. Jako strom zavěšený na posledním uvadajícím kořeni nad nějakou velkou řekou, někde hodně daleko. Pode mnou se valí kalné vody a já mám v sobě díry, kde to žije, kde je živo, kde se to tetelí horkem rozkladu.

A já mám korunu ve vodě a už mi ji bere voda, ale je to jako kdybych strčil hlavu pod kohoutek a pustil studenou.

Cítím, jak mi slévá zátylek, jak mi mými vlastními vlasy rýsuje tváře a jak, čím dýl po mě teče, mi otevírá čelist a zuby, když obratle tuhnou a zuby se otvírají pod tlakem zimy. Ukousl bych umyvadlo a celý vedení a podlahu, až bych se dostal do stok a odtamtud níž a níž a už by nebylo chladno, ale teplo a já bych si splnil svůj úkol; že bych byl mezi svýma a stál bych tam, nahý a šťastný a plný zadostiučinění a pak bych zjistil, že jsem to zase nezvlád, že tam dole nikdo nečeká a že je mi i mezi plameny zima.

A mezi divnými pohledy všech těch satanů a čertů a neřestí, kam bych patřil, kdybych tě neznal, bych se vyšplhal zase na horu a na břehu tý řeky, kde jsem stál a kde si mě brala voda, bych přemýšlel, jak si postavit schody do nebe, abych se i tam ptal po tom, jestli mi bude chladno a špinavo.

 

Na špičkách nejvyšších věžích, v pistáciovým vzduchu Samarkandu, ve smogu Pekingu, viděných na zdech agentur prodávajících sny, viděl bych první schůdky eskalátoru, jak vyváží svatý do nebe a viděl bych, že je mezi mnou a jima přeci jen vzduch a vzduchem já chodit ještě neumím.

Musela bys mě tam vyhodit. Nebo bych si musel nějak pomoct. Sám.

Překonat tu prázdnou díru mezi eskalátorama do nebe a smogovou čepicí, to by chtělo sedmimílové boty. Jeden krok a –

Šlápl bych do prázdna. Protože v nebi bys byla možná tak ty. Určitě ne já. Ne že bych tě glorifikoval, na to jsem se ti díval do tváře a zvedal víčka a pozoroval mozek příliš často, abych věděl, že tam by pro tebe měli tu pravou zábavu.

Kdo ví. Možná by ti tam nebyla taková zima.

 

Vedle mě v tramvaji sedí bezdomovec. Páchne zapranou močí a usmívá na mě líp, než ty ses na mě kdy usmála. Usmál. Má hlad a ptá se po rybě.

„Ta je docela malá, z tý byste se nenajed.“

„Co ty víš, třeba ještě vyroste.“

„A kde byste ji měl, než byste ji sněd?“

„Doma, na udici a pod postelí. Pak bych si ji upek a celou bych ji měl rád.“

 

Tagged: