23.6.2019 Admin

Demonstrace

Pravda a láska. Jděte na Letnou. 

Včera za mnou Bára přišla s tím, že se zamilovala. Sice se vážně zamilovává asi sedmkrát nebo osmkrát do roka, ale nikdy ji neberu s rezervou, protože i když mám s láskou mnohem míň zkušeností, tak vím, jak nesnesitelný pocit to je.

Tentokrát jsem ji ale s rezervou brát musela, protože bylo zkouškové a za oknem třicet stupňů. Větráček na mém stole byl roztočený na maximum a promenádovala jsem se po bytě prakticky nahá, ale i tak jsem měla pocit, že do září asi nedodýchám a navíc jsem měla před sebou rozloženou anglickou gramatiku, která mi nedává smysl ani za příznivějších teplot. Takže když se Bára naaranžovala ve svých tenoučkých propocených šatech do mého sametového křesílka a začala vykládat o „Tomášovi, kterýho jsem o víkendu potkala na tom hereckým…“

Vypnula jsem.

Po stránce kapitoly zabývající se univerzálními kvantifikátory kráčela moucha. Neodstátnicuju. Já prostě neodstátnicuju.

Vzhlédla jsem.

„Cože? Promiň. Nějak jsem vypnula.“

Vypnula jsem natolik, že jsem si ani nevšimla, že si Bára mezitím zapálila, i když jsem jí xkrát říkala, že se v mém pokoji nekouří. Ale byla zamilovaná, tak jsem jí mlčky podala prázdný kelímek od jogurtu na popel.

„No říkám, že je fakt hezkej, fakt korba a vůbec mě neignoruje, říkal mi Baru a dal mi pusu na tvář, když jsme se loučili…“

„No, to je pěkný.“

„No a pár hodin na to si mě přidal na Facebooku.“

„A napsal ti?“

„No nenapsal. Co by mi psal?“

„Jestli nechceš jít na kafe, třeba.“

„Hele, poslouchalas mě vůbec? Bydlí v Olomouci. A já tady.“

„To není tak špatný, to je dvě hodiny vlakem, asi.“

„To je hrozně daleko!“

„Hele, já bych kvůli lásce jela i dva dny.“

„Ty určitě, ale co já? Jestli tam za ním pojedu…“

„Ty za ním jedeš?“

„No ne, ale kdybych jela, tak by to byl už hrozný závazek.“

„Jet někam dvě hodiny? Za Martinou jezdil ten černoch až z Brna, to je dál, než Olomouc, ne?“

„Ty jo, nevim. Je?“

„Nevim. No a ani mu nedala. Najezdil se a nic z toho. A to ani nebyl student, tak neměl to zlevněný jízdný. Takže jedeš za ním?“

„Nejedu! Nemůžu přece jen tak přijít před jeho školu…“

„Ty už sis našla, kde studuje?“

„No měl to na Facebooku, tak to nebude tajný, ne?“

„Tak počkej, tak si to rozeberem. On si přidal tebe? Nebo ty jeho?“

„On mě.“

„Kdy?“

„Včera v noci.“

„A co ty?“

„No, klikla jsem, že jo.“

„Hned potom, co to frajer poslal?“

„Jo, hned potom. To byla chyba?“

„No, mohlas ho nechat trochu vycukat. Alespoň do rána.“

„To je jasný kalkul! Prostě jsem to hned odbouchla, aby to vypadalo, jakože o tom vůbec nepřemýšlím, chápeš.“

„Jasně, chápu. No a dál co?“

„No, dál nic. Nemůžu mu prostě napsat: hej, co děláš, mám chuť si udělat výlet do Olomouce.

„Já do Olomouce jednou jela a bylo to celkem hezký. Není to tam vůbec drahý. Boloňský špagety tam prodávaj za osmdesát korun a slaný francouzský palačinky za šedesát.“

„Nemůžu za ním přijet a dát si s ním slaný francouzský palačinky. To bude hrozný závazek. Že jedu x hodin vlakem, dám si palačinky a hned zase x hodin domů. To je fakt divný.“

„Hele, mám dost radikální nápad. Co mu napsat, jestli nechce přijet do Prahy on? Proč bys měla jezdit ty?“

„Protože nevím, jestli on vůbec chce jezdit.“

„Tak mu napiš, jestli chce přijet.“

„To nejde! Co když nechce?“

„No, když to nechce, tak to nechce. Alespoň budeš mít jistotu a budeš mít klid. Napiš mu teď hned.“

„Ne, počkej, mám to vymyšlený.“

„Povídej.“

„Koukala jsem na tu událost tý demonstrace v neděli. A on zaklikl, že se zúčastní. Takže stejně v Praze bude.“

„No super, tak mu napiš, hej, koukám, že jsi v neděli Praze, nechceš před demoškou zajít na…

„Ne, to nemůžu! To bude jasný, že jsem ho lustrovala!“

„Prosím tě, dělají to všichni…“

„Jo, ale jsou u toho nenápadný, chápeš.“

„Možná když už bude v Praze, tak ti napíše on, jestli se nechceš sejít.“

„Na to nebudu spolíhat. Prostě na tu demonstraci půjdem, a jakože náhodou na něj narazíme.“

Zarazily mě dvě věci. To množné číslo, my půjdem na demonstraci a fakt, že se jedná o demonstraci, na které přijde odhadem více, než sto tisíc lidí.

„Zlato, víš, že na tý Letný bude víc, než sto tisíc lidí?“

„Jo, vím.“

„Takže pokud sis na něj nepřipnula nějaký lokátor, tak ho s největší pravděpodobností nenajdeš?“

„No, on je hodně tvůrčí osobnost, takže mě napadlo, že ho poznáme podle transparentu…“

„Moment, moment, moment. Tak zaprvý, všichni tam budou mít transparent. A zadruhý, já na žádnou demonstraci nejdu. V neděli má být skoro třicet a já nehodlám dostat úžeh.“

„Tak tě namažeme a já ti půjčím ten svůj slaměný klobouček.“

„Ne, ani se slaměným kloboučkem nikam nejdu, ty vole. Jestli chceš hledat toho svýho Tadeáše…”

“Tomáše!”

“Sorry, Tomáše, někde v davu, do kterýho budou mlátit policisti pendrekama, tak fajn. To určitě dva mladý lidi stmelí, ten boj proti systému. Ale já nikam nejdu.“

„Prosím tě, tohle nebude velká francouzská revoluce, tohle bude poklidná demonstrace.“

„Poklidná demonstrace, kde bude víc, než sto tisíc lidí s transparentama v třicetistupňovým vedru. Nejdu.

Chvíli jsme zůstaly zticha. Bára zklamaně kouřila. Do oken sálalo slunce a vytvářelo na podlaze bílé pruhy. Po chvíli Bára promluvila:

„Proti čemu se vlastně demonstruje?“

„Děláš si srandu?“ zeptala jsem se jí, i když jsem to taky přesně nevěděla.

„No, měla bych si o tom asi něco načíst, kdyby se mě náhodou zeptal.“

„Proti Babišovi asi, ne?“

„Jo, to asi jo. Nebo Zemanovi.“

Viděla jsem v jejích očích takovou naději, že jsem na chvíli věřila, že se s tím svým Tomášem na té pomyslné barikádě doopravdy potká. Představovala jsem si je jako dva revolucionářské typy s rozhalenými košilemi, svírající se ve smrtelném objetí, zatímco do nich prší kulky. Konec jedné romantické lásky, která nedošla naplnění.

Ta představa mě strhla natolik, že jdu dnes demonstrovat. Transparent nemám, ani nevím přesně, proti čemu se vlastně demonstruje. Ale alespoň mám naději, že (pravda a) láska zvítězí.

Tagged: