20.6.2019 Admin

Bez názvu

Kdo kdy řekl, že krása musí mít jméno? Poezie Valentýny Žiškové a dvě její nejkrásnější básně jsou bez názvu.

 

Cigareta

 

Ó přejasná

Zbožňuji

Ti

Připalovat cigaretu.

Sklopíš víčka,

Těžké baldachýnové závěsy,

Namočíš tu úzkou tyčinku do plamenů

A

Mezitím se

Mě dotkneš.

Ruku s pootevřenými prsty

Položíš na tu mou.

 

Děláš to, siréno,

Abys větru zabránila

Umlčet ten životaberný plamen?

A nebo proto

Že

Víš?

 

 

Bez názvu I

 

Bůh je láska

A co je nenávist?

V plíživém podvečeru měst

A prázdném, mrtvém poli

Se rodí tichý hvizd

A stoupá o sto šest

A bolí.

 

A bolí tak,

Jak bolest bolívá.

Na každé svojí cestě,

Já třikrát zakopávám

A moje břemena jsou

Stále více

Tíživá.

 

A nenávist je jako dech.

Na stěně vinné sklenky,

Nemocné ke mně přijít nech

A poslouchej.

 

A poslouchej.

Řezavý hvizd

Z těch měst

A polí

 

Ten strašlivý hvizd

Z hvězd

Ten co mnou stoupá o sto šest

Co bolí

A poslouchej

Tři

těžké

rány,

Pak trojí lehké výdechy.

 

Svou cestu si volíme sami

A sami způsob útěchy.

 

A poslouchej

V spadaném listí.

Do ticha slova zašeptané

Za každým aktem nenávisti.

„Proč jsi mě opustil,

Můj Pane?“

 

 

Bez názvu II 

 

Pomalu a nejistě

Jsem zanikal.

Ve sladké vůni par

Tenkrát, tam,

Kde stojí opodál

i obzor.

Tenkrát, tam,

Kde se vítr laskal s tvými dlaněmi.

„Je noc. Jdi domů už.

Jsme spolu spojeni.“

Tenoučkým vřeténkem

A jeho nit se krátí.

Mně ztrácí se můj břeh

A s ním se ztratí

svatí.

 

Má věčná bříza bříz

Ohla se

V pase,

Roztrhla se obloha

A černé ocasy mých ryb

se vymrštily

nade žlutou zem.

Bojím se, Pane můj

Setrvej ještě chvíli

A pověz mi,

Jsem ještě?

Jsem?

A odpovědí bylo mi,

Že cítil jsem jak svět

Rozpřáhnul nad mnou tětivu

Svých 6000 let.

A já jsem pojednou a naposledy

Byl.

A náhlé vědomí,

Že vrby neslyší,

Co říkám jim

Se rozbalilo přes oblohu.

Komu se vyzpovídat mohu?

Bohu?

Bůh sbírá květiny a hladí

Listy světla.

A moje černá zem

Rozpjala pomalu svých 12 prstů

A nade mnou si klekla

Jak matka nad hrobem.

A já jsem věděl

Tehdy, tam

Že musím jít.

 

Tak šel jsem,

Pod lesem,

Šel tehdy tam,

Kde prach si v tichu sedá,

Kde syn Boží z kamene

Věčně nastavuje

Svoji druhou tvář

A jeho svatožář

Odráží mlčky

Bílé světlo hvězd.

 

A výkřik: „Střílet“

Zvědnout pěst,

Zmařená chvíle

Vínem křest

V potoce času shnilé

Masy

Tak miluješ mě ještě?

Asi.

To bylo tehdy tam.

Kde cítíl jsem se,

Kde byl jsem

sám

To bylo tehdy tam,

Ve věčném stmívání.

Tam, kde se stíny prodlužují.

Tam z břehu na břeh

Jehly plují

A

tančí na dlani.

 

Tagged: