6.6.2019 Admin

Ovčí nebe

Procházíme kolem krmelců a tvoříme za sebou stopy v mokré zemi. Dříví pod nohama, dříví v mé ruce, rukojeť lopaty. Je zvláštní, že něco, co bylo dříve přírodou, nám teď pomáhá do ní zasahovat. Pára nám stoupá od úst. Tobě zima není, ale mně ano. Není to tak vždy. Střídáme se. Ještě včera ses mezi kapradím třepala ty. Čím to je, že nám nikdy není stejně? Předáváme si dotykem fyzické stavy? Prsty jako termostaty.

„Jsi si jistá, že je to tu?“ ptám se tě.

„Jsem.“

„Kroužíme tu už hodinu. Tam a zpátky.“

„A není to spíš zpátky a tam?“

„Tak jako tak tvoříme oblouky.“

„Hmm. Taky vidím ty naše šlápoty. Byli jsme tu.“

„Tak pojďme jinam.“

„Když já nevím kam.“

A já ti věřím, samozřejmě. Třeba jsme hrozně blízko. Stačí ten pátrací kruh semknout, nebo ne? Zúžíme trasu a najdeme to. Cítím, že někde tady chodí ovce do nebe. Když jsi si tím jistá ty, vidím i já mezi mokrou trávou malé chomáčky bělostné vlny. I když je to jen tehdy, když zavřu oči.

Šedivé dřevo nám praská pod nohama. Navlhlá struktura skrývá ve své tmavosti letokruhy. I větvičky křupou, ale jinak než obvykle. Jako by si uvědomovaly smuteční náladu našich kroků a sladily se s ní. Ticho má sotva čas se ozvat. Pořád nějaký ptačí zpěv. Šumění. Kukačka zatřepá křídly. Vlnová délka zvířecích pohybů. Miniaturní nožičky myšek ťukají do hlíny. Praskání. Bůhví čeho. Zvuky lesa. Les je velké vrásčité zvíře, co nemlčí, ale dřímá. Ospalost na nás dopadá z kůry stromů lehkou sprškou. To když zafouká vítr a listí pustí malé kapky vody. Občas nás probudí, jindy jen splyneme s okolím ještě víc.

„Co když to nenajdeme?“

„Tak budem jedni z mnoha.“

„Ale já fakt věřila…“

„Jak se jmenovala?“

„Neměla jméno,“ řekneš tiše, až se ta dvě slova skoro ztratí pod tvým nosem. „Teď mě to mrzí. Myslíš, že jí ho můžu dát zpětně?“

„No jasně. Tak by to mělo být vždy. Jména bychom měli dostávat až na konci života. Až tehdy budem vědět, jestli se k nám hodí.“

Prohlížíme si dřevěné konstrukce rozházené větrem po listí. Větve zkroucené do sebe. Propletené tak pečlivě, že stěží věřím, že jejich směr není vedený lidskou rukou. Nebo jakoukoli rukou. Ale on se svrchu nedívá. Díváš se ty. Vnímáš ty podivné skulptury? Jak prsty stromů, co se nešikovně spojují. Láká tě na ně šlápnout? Mlátit s nimi o zem? Dokud nebudou od sebe, jako ty a nepojmenovaná, jako nepojmenovaná a její roztroušené kosti pod zemí. Kdepak jste tu ovečku pohřbili? Proč si nemůžeš vzpomenout zrovna teď, když ji chceš po letech vidět?

„K čemu jí bude jméno, když je mrtvá?“

„Abys měla, jak ji ve své hlavě oslovovat, až budeš vzpomínat.“

„Hmmm.“

Den pomalu stárne a my se točíme v kruzích. Potkáváme vlastní stopy v hlíně tak často, až začínáme věřit, že nepatří nám. Že tu pátrali před námi jiní. Zůstávají tu po nich obaly od svačin. Taky se nemohli vymotat? A co tu hledali?

Jsme jako hadi, co žijí ve vymezeném prostoru. Číháme na kořist, ale ta naše je už dávno mrtvá. Nechceme ji polknout, ale stejně jako hadi ji potřebujeme vstřebat, jen jinak. Pochopit ji. Doufám s tebou, že k tomu bude stačit, abys ji viděla.  

„Trávila jsem tu celé své dětství.“

„Já vím.“

„Jak to?“

„Podobáš se tomuhle místu. Voní jako ty.“

Čím déle chodíme, tím více se ti třepou ruce. Občas ti to škubne s nožkou. Mám o tebe strach, a tak ti položím ruku na rameno, ale ty se odtáhneš. Bojíš se, že ji nenajdeme? Tu tvou nepojmenovanou? Ale ne, teď teprve mi to dochází. Ty nějak cítíš, že už jsme blízko. A to tě děsí. Procházíme se po tvé minulosti a mně ani nenapadá, že bych měl našlapovat opatrně. Abych ti nedupnul na vzpomínku.

Hraješ si nervózně s vlasy, které jsi tehdy měla o tolik delší. Kolik nepřesných map tohoto místa jsi s kamarádkami nakreslila? Kolik útulných bunkrů z klacků a chrastí jsi tu postavila? Občas se díváš po okolí, kde na sobě leží popadané dřevo a tvoří neuspořádané hroudy. Zříceniny dětských úkrytů. Mohla by ses pod ně zahrabat a možná bys cítila stejné bezpečí jako tehdy. Daleko od všech, co by tě přišli hledat.

„Zkus prostě začít kopat.“

„Tady?“

„Tady nebo kdekoliv jinde, vždyť je to jedno.“

Ocelové srdce lopaty vrážím opatrně do země. Občas zaslechnu šumění lesa. Jindy takové zachrastění. Jako by mi dával najevo, že zasahuji do jeho těla. Vítr lomcující s keři se mi do uší dere jako známka, že něčemu ubližuji. Nemyslím na to a ryju dál. Mokrou půdu házím za sebe a odhaluji tak jámu v zemi. Ty se rozhlížíš po okolí a hledáš náznaky míst, kde bychom mohli kopat příště. Mezitím zahlédnu první kost, ale neřeknu ti to. Kopu dál, dokud před námi není celá.

„Jak jsi věděla, že tu něco je?“

„Nevím. Ale to není ona.“

„Já vím, je to srna.“

„Kopej dál.“

Je zvláštní pozorovat tvé oči, jak září v očekávání dalších kostí. Najednou jako by ti to už nebylo líto. Mám z tebe trochu strach. Ty kosti nejsou bílé, jako exponáty v muzeích, ale tmavé – špinavé od hlíny. Ještě více připomínají svá původní těla, obalená hnědou srstí. Kopu dál. Nacházíme jelena, zajíce, další srnu. Kráčeli jsme po pohřebišti a ani jsme to netušili. Všechno, co leželo pod námi, tu mnoho let před námi hrdě našlapovalo. Ve svých patnáctiletých tělech tušíme, že s každou další kostrou, kterou vyhrabeme, začíná někde jinde dýchat nově narozená zvěř.

„To je ona.“

„Nechceš jí dát jméno, než ji vytáhnu?“

„Nakonec ne. To bych ji pak vlastnila. A to nechci.“

Je mi trochu do breku, ale nevím proč. Do dnešního dne jsem vždycky plakal jen kvůli věcem, co se týkaly mě. Tvoje roztřepané dlaně, které smetávají z křehkých kostí ovečky hlínu, se mnou nijak nesouvisí. Poprvé v životě cítím ve dvou.

Jsi najednou tak malinká, když tu špinavou lebku čistíš nešikovnými pohyby. Chci ti pomoct, ale nějak cítím, že do toho obrazu nepatřím. Kolem nás se válí další zůstatky zvěře a mezi nimi plastové láhve a nezařaditelné zvuky, které v mé hlavě patří nepatrným pohybům kořenů pod námi. Přemýšlím, proč zrovna tahle ovce? Proč ne ten zajíc vedle? A kdo opláče jelena?

„Jak zemřela?“ ptám se tě nakonec.

„Zabila jsem ji.“

„Aha.“

„Musela jsem. Táta mě učil střílet. Nechtěla jsem… Chtěla jsem se s ním sblížit.“

A jak padá tma, tvá křehká postava se prolíná s kostrou tvé oběti v černé siluetě, jako byste spolu tvořili jedno tělo. Před třemi lety ses tu naučila, že si svou přítomnost ve světě uvědomíme jen tehdy, když z něj něco sebereme. Snažíš se to teď vrátit zpátky, ale nejde ti to. Skládáme spolu kosti k sobě, na správná místa, tak, aby připomínaly, koho dřív tvořily. Trvá nám to dlouho a nepodaří se nám to úplně.

Mlčíme a držíme jeden druhého. Poprvé je nám stejně. Zuby nám drkotají zimou. Naše těla ztrácí svou původní formu. Oba jsme nějak ztěžkli. Padá na nás únava. Tiskneme se k sobě tak silně, jako bychom se báli, že jinak se nám rozpadnou kosti. Učíme se je skládat dohromady.

Tagged: