30.5.2019 Admin

Když hořel Notre-Dame

Stejně Notre-Dame hořel jen proto, že věděl, jak to bude krásně znít v básních. Ten den, kdy hořel Notre-Dame. Chytl jiskru inspirace a pak prostě vzplál, poeta. Věděl, že to bude tragické a lidi to budou řešit a budou si říkat jaká je to hrůza. Drama je potřeba, jinak by byla nuda. A navíc, byla to oběť pro poezii, účel světí prostředky.

Ten večer, co hořel Notre-Dame. Zní to stejně bolestně, jako když se věž katedrály řítila k zemi. V televizních zprávách ten zvuk sice nebyl slyšet, ve skutečnosti to asi byla děsná rána. Taky tam muselo být nedýchatelno a neviditelno a nepochopitelno. Nebe zšedlo, historie hořela a kouř z vlasů Pařížané vymývali ještě po týdnu. Dobrá práce. Mohla-li bych si vybrat, samovznícení taky beru.

To pondělí, co hořel Notre-Dame, jsem shořela na popel. Mohla-li bych si příště vybrat, samovznítit už se nechci. Miliony částeček prachu se rozfoukaly všude po mojí tělesné schránce. Každá z nich něco chtěla, někam směřovala, ale dohromady vůbec nedávaly smysl. Chtěla jsem je pospojovat kostkou ledu, ale ze všeho se stala jen nesmyslná břečka, jak se led rozpouštěl. A tak jsem to nechala být. Jen ať si to zkusí být mnou, stejně mě to už poslední dobou ani moc nebavilo.

Teď jen čekám, až se to bláto vytvaruje a uschne ve formě volně inspirované tím, čím jsem byla předtím, než hořel Notre-Dame. A pak se uvidí. Fénix to taky vždycky nakonec zvládne. A slyšela jsem, že syndrom vyhoření můžou mít klidně jak katedrály, tak lidi.

Tagged: