23.5.2019 Admin

Nastoupil jsem jako součást davu

Nastoupil jsem jako součást davu do metra a po chvíli postávání u dveří jsem se ponořil hlouběji do vagónu. Stanul jsem nad trojicí červených sedadel a civěl do svého odrazu v černém okně.

Na polstru seděla tlustá paní a proti ní snad její vnuci, dva asi desetiletí chlapci. Žena si hřbetem ruky otřela mastné čelo. Bylo skoro tak odpudivě mastné jako kuřecí řízečky, jež hrabala z papírového mastného pytlíku a podávala vnukům, kteří po nich sahali jako ptáčata s otevřenými chřtány. Navíc se mezi sousty cpali rozmačkanými hamburgery. Odvrátil jsem zrak a hledal, kam bych mohl utéct, ale vagón byl plný.

Zazvonil telefon a žena ho vytáhla z kapsy, hovor odmítla a vrátila telefon, kam patří.

„Kdo to byl?“ probublalo jednomu chlapci z rozdrcené směsi tuku, masa a úst. „Táta?“ ptal se druhý. Ona zavrtěla hlavou a prvně jsem postřehl její úsměv. „Gába?“ zachrochtal zas první. „Ne, máte ještě jeden pokus,“ odpověděla babička. „Máma!“ Tlustá žena se zasmála a její masa se souhlasně třásla. A já se znovu odvrátil a viděl, že vagón se téměř vyprázdnil. Stál jsem stále nad těmi třemi, aniž by si mě všimli. „Kde sme, že?“ ptal se první a babička pokývla hlavou.

„Může-“ začal zas jeden chlapec, „může se stát?“ „No, copak?“ jakoby nedočkavě se ptala jeho pramatka. „Že, že bys objednala omáčku a, a oni ti é,“ chvíli přemýšlel a přitom máčel řízeček do plastového kalíšku s hnědou tekutinou podobnou řídkému rosolu. „Že by ti dali jinou?“

Já se nechtěl smát, ale ten kluk vyprávěl tak hloupě, dětsky. Hukot tunelu můj smích zakryl.

„To asi ano,“ odpověděla s milým pohledem a otřela ubrouskem druhému vnukovi mastnotu z rukou.

„Jednou se nám to stalo v káefcéčku,“ skoro zakřičel. Pak se o vlastním místě, kde se záměna odehrála, začali dohadovat.

S blahosklonným úsměvem jsem vystoupil a přiklusal k eskalátoru. Vlak se pomalu rozjel a já naposled pohlédl na tu trojici sedadel. Byla prázdná. Snad jsem se podíval jinam, nebo se vlak už moc pohnul.

Tagged: