21.5.2019 Admin

Pozvání

Hutná atmosféra jednoho pozvání. Hlad, nevyspalost a stesk. Theodora Voráčková začarovala prózu do básně.

 

Zklamaně odkládáš telefon

Zase tě pozvali až na čtvrtou

Nádobí bude sklizené

Pečlivě umyté talíře se budou v odkapávači opírat o vyleštěné sklenice

Poslední zbytky smetené ze stolu a přiklopené víkem koše jako tvoje vyhlídky do budoucnosti

Podlaha nablýskaná a velký smaltovaný pekáč dočista vydrhnutý

 

Jako by nevěděli, že se jinde už nenajíš

Že už to není jenom ve drahých restauracích

V závodní jídelně a ve stánku na rohu

Že už ani doma…

Neodvážíš se otevřít lednici

Každým dnem roste tvůj strach z toho, co v ní najdeš

Nemluvě o sahání na křehké nádobí

 

Na slavnostních podšálcích

Těch s modrými a růžovými kvítky

Se bude servírovat káva

Lákající tě svůdnou vůní

Aby v zápětí horkým jazykem

Vypálila hluboké šrámy do tvého prázdného žaludku

A tak si zase dáš jenom vodu

Očima sleduješ jejich hrnečky

Mezi stolkem a ústy, tam a zpět

Jako na tenisovém zápase

 

Možná že budou i sušenky

Ale netroufneš si víc než na jednu

I když tě budou pobízet

Ať se proboha neupejpáš

Vážně si nedáš kávu, budou se ptát pořád dokola a živit tvé rozpaky

Vypadáš dneska nějak unaveně

 

Jako by nevěděli, že už se jinde skoro nevyspíš

Jasně, ještě nedávno to byly jen hotely

Ale teď už ani doma…

V noci přecházíš po bytě

Bojíš se zavřít oči a bojíš se, co se stane, když je necháš otevřené

Počítáš kroky, než se budeš moct obléct a jít do práce

Potřebuješ se schoulit u jejich nohou a slyšet, jak oddychují

Klidně a pravidelně a nebojácně vstříc tmě

Potřebuješ, aby se tě zeptali, jestli nechceš zůstat přes noc

 

Místo toho stojíte v předsíni a zdvořile se loučíte

Nabízíš, že vyneseš odpadky

Myslíš na ohryzky a suchý chleba na dně pytle

To je od tebe hezké, ale neobtěžuj se

Copak to jde, říct někomu, že po něm chcete dojíst plesnivé zbytky

Copak to jde, říct někomu jen tak mezi dveřmi, že bez něj nedokážete žít

Tak zase brzy, objímají tě a mávají

A ty víš, že brzy znamená nejdřív za měsíc

 

Na ulici se zavineš do kabátu

Konečky prstů ti do těla vniká chlad

Už teď cítíš to neskutečné ticho

Narážíš na něj všude, kde s tebou nejsou

Vtom si uvědomíš

Šála zůstala ležet v předsíni

Chceš se otočit a vrátit

Pak se usměješ

Rychlým krokem vyrazíš k tramvaji

Určitě si jí všimnou nejdřív ráno

Nenechají tě chodit v zimě bez šály, takoví přece nejsou

A zítra je koneckonců sobota

Tak to snad zavolají už před obědem

Tagged: