14.5.2019 Ink

O pařížské klobáse

Kdybych chtěla být v Maďarsku milionář, založím si firmu na výrobu obchodních cedulí. Ideálně podsvícených. U národa, který zásadně odmítá přejímání slov z jiných jazyků a pro který je třeba i ekonomika közgazdaságtan a basketbal kosárlabda, by člověk s podnikem takového zaměření vydělal tisíce i kdyby se zaměřoval dejme tomu jen na sortiment ovoce-zelenina (gyümölcsök és zöldségek).

Netřeba asi dodávat, že po příjezdu do Budapešti jsem byla naprosto, upřímně a zcela ztracená. Názvy, které se daly odvodit asi jako realtimový překlad turecké telenovely mi byly zcela neznámé a kdybych neměla maďarštiny znalý doprovod, brečela bych nějaké maďarské babičce do sukní a doufala, že si pamatuje Rakousko-Uhersko a teda i němčinu, kterou ještě jakž tak umím.

Nestalo se však a na Téleki tér, kde jsme bydleli a který je, jak jsem pochopila, ekvivalentem pražského Žižkova (zpřed dvaceti let), jsme se dostali i v noci širokými budapešťskými bulváry celkem bezpečně.

I když všechno na nás muselo místním obyvatelům křičet „turista!“.

Náš dům byl krásný a v prvním patře měl mešitu, která nás ovšem nijak nerušila a na kterou jsme přišli až den před odjezdem. Byla to obrovská budova s čtyřmetrovými stropy, která ještě zažila bohatý rozmach uherské Pešti, a která vypadala jako špinavější verze domů z pařížského centra. Když jsme se probojovali skrz elektronický zámek a dostali jsme se do patra, kde jsme měli pokoj, byla už úplná tma a tak jsem nemohla docenit jednu z největších budapešťských předností – pavlače.

Pavlače v Pešti světem vládnou a vsadím krk i na to, že odtud pochází výraz „pavlačová kultura“. Každá větší bytovka, z toho, co jsem viděla, má vnitřní nádvoří a kolem něj nalepenou síť velkých a širokých pavlačí, před kterými to žije.

Průměrný Čech možná se svými sousedy sdílí víc, než by možná chtěl, ale ne toliko Maďar. Po jediném průchodu průměrnou pavlačí máte představu o tom, čím se ta daná rodina stravuje (odpadky a nákupní tašky), co ji těší (kola, brusle, květiny) a na co už neměli místo (postele, koberce, sedačky, sněžnice).

Pocitu vzájemného sdílení také přispívá fakt, že většina pavlačí je směrem do dvora prosklených a ne všechny byty mají neprůhledné závěsy. Buď jsou Maďaři neskutečně slušný národ, nebo je většina takových bytů vykradená přinejmenším dvakrát do roka.

 

 

***

Mou, a doufejme že ne nějakou vaši, návštěvu Budapešti také určovala moje freak sbírka alergií. Nemůžu si dát třeba perkelt, guláš nebo klobásu – spoléhám na vás, že si dáte a řeknete mi, jaký to bylo. Za to jsem narazila na cukrárnu Sugar Free Monkey a ta je, společně s lázněmi, o kterých později, jeden z mých nejlepších zážitků.

Je libo krémes – úžasně nadýchaný, pudinkový, šlehačkový dezert bez laktózy, lepku a cukru? Jde to a já jsem strávila krásnou půlhodinu odříznuta od světa neskutečnou slastí mě dlouho zapovězených chutí.

Ale vy se klidně vypravte na hlavní pešťský Market a blaženě vdechujte vůni všudypřítomné mleté pálivé i sladké papriky, klobás, neskutečně velkých hromad čerstvé zeleniny a udělejte si obrázek o tom, co tak asi jí průměrný Maďar.

Napovím vám – bez lepku, masa a mléka tu ránu nedáte. Ale za hřích to všechno rozhodně stojí.

Je ale pravda, že z Maďarska se vegetariánský, nedej bože veganský, stát jen tak nestane.

Jste-li fandy party-zeitu, tak je Pešť vaše město. Neskutečná nabídka barů, piváren, vináren, lehkých a tvrdých drog potěší jistě každého Pražáka.

O něco míň pak potěší jejich cena. Když jsem po prvním večeru zaplatila za „craft“ pivo pro tři asi 250 korun, nebyla jsem si jistá, jestli to nebyl jen nějaký vtip, protože na účtu dýško nebylo. Kolem mě seděli samí Maďaři, tak snad to nebyla ani turistická přirážka. A to jsem na číšníka vrhala upřené pohledy. Třeba je naúčtoval.

Ničemu nepomohl můj pocit, že to „craft“ na mém pivu byl vymačkaný citron a zbytek byla obyčejná desítka.

Tolik k pivu – víno bylo dobré a bylo ho hodně a pálinka (něco jako naše pálenka) byla taky kumšt. (Bezová – fakt že jo).

A protože je Budapešť bezpochyby nádherná, taková ušmudlaná Paříž, se svými širokými bulváry a nádherně zdobenými budovami, dort připomínajícím parlamentem, krásným sv. Štěpánem a hradem na skále na nepodobným tomu pražskému, bylo naším cílem najít si místo, kde na tyhle všechny krásy bude nejhezčí pohled.

To místo byl Rudas, termální lázně přímo pod skaliskem, na kterém sedí palác a zároveň národní galerie. I když bylo venku nějakých čtrnáct stupňů, v plavkách jsme překlusali studenou střechu a vetkli jsme se do velké otevřené vířivky, kde jsme si sedli skorem na klín dalším turistům a odkud byl krásný výhled na celou Pešť.

Nad širokým tokem Dunaje se třpytila tisícem světel, cinkala a chřestila tramvajemi a nám tváře zespoda zalévalo modré světlo, do uší nás kousal chlad a do pat bublinky a bylo nám dobře.

Dole jsme proběhli několik saun, solných jeskyní a bazénů a ven jsme vyšli příjemně mátožní a rosolovití.

Protože Budapešť je v mnohém levnější než Praha, dali jsme za tohle všechno míň, že byste třeba dali za dvě hoďky v Čestlicích. Dobrý ne.

 

A protože jsme si den před odletem koupili flašku muškátu a bylo nám líto ho vylít, odcházeli jsme okolo překvapeného uklízeče veselí a mírumilovní a Budapešti jsme mávali tak, jak jsme si to přáli. Opilí, odpočatí a nic nechápající. Köszönöm Budapešti, budeš nám chybět.

Tagged: